Semperova opera v Drážďanech patří k nejvýznamnějším německým operním scénám a v mnoha ohledech se řadí i mezi nejlepší operní domy ve světovém kontextu. V sezoně 2025/26 uvedla šest nových inscenací na velké scéně historické Semperovy budovy a dvě na nové experimentální scéně Semper 2. Jedním z drážďanských repertoárových titulů je Verdiho Aida premiérovaná v roce 2022 – KlasikaPlus.cz přináší reflexi v pořadí sedmnáctého jejího uvedení. Titulní roli pod taktovkou Erika Nielsena zpívala Ailyn Pérez, režie je dílem Kathariny Thalbach.

Letos byla nejprve nastudována Verdiho poslední opera Falstaff, následovala opera Sněhová královna Hanse Abrahamsena, Poulencovy Dialogy karmelitek, Wagnerův Parsifal, Bizetova Carmen a Rotův Florentský slaměný klobouk, na scéně Semper 2 byla uvedena dětská opera Gold! Leonarda Everse a komorní opera pro dva hlasy a smyčcový kvartet As One Laury Kaminské. Vedle toho má Semperova opera na repertoáru dalších dvacet tři operních inscenací (a samozřejmě i balety). Není opravdu jednoduché studovat nové inscenace a udržovat poměrně velký repertoár (na repertoáru má ještě další opery, ale ty se zase budou hrát v dalších sezonách). Jako v každém velkém repertoárovém divadle se hraje v blocích a před každým blokem se ten který titul řádně zkouší, což zajišťuje poměrně vysokou úroveň nejen nových inscenací, ale i repríz starších titulů, v nichž se kolikrát mění obsazení.

Inscenace Verdiho Aidy měla premiéru 5. března 2022 a reflektované představení 13. června t. r. bylo v pořadí sedmnácté. Aida byla letos uvedena celkem pětkrát v jednom obsazení mezi 11. a 28. červnem. Představení 13. června bylo téměř vyprodané, Aida je titul, který je u diváků velice oblíben.

Inscenaci režijně ztvárnila německá herečka a režisérka Katharina Thalbach. Vycházela z libreta Antonia Ghislanzoniho a Verdiho zhudebnění, chtěla se vyhnout popisnosti, ale zároveň nijak neexperimentovala. Sloni a velbloudi se v její inscenaci nevyskytovali. Jako herečka vystavěla jasné vztahy mezi jednotlivými postavami, zejména mezi Aidou a Amneris. Z herectví jejich představitelek i divák, který operu neznal a nečetl si německé nebo anglické titulky, pochopil, která žena je které nadřazena a která je v starém Egyptě obdařena velkou politickou i společenskou mocí. Thalbach přišla s výkladem některých scén nově, např. když Radames je poslán do boje proti Etiopanům, je jeho tělo obřadně namazáno posvátným olejem, a potom je Radames oblečen do vojenského. Příchod dívek k Amneris v druhém obrazu 2. dějství byl poněkud popisný (dívky se rozhlížely, kam vlastně přišly). I potom jejich „tichá pošta“ působila poněkud staromódně. Naopak se režisérka velice dobře vyrovnala s příchodem velkého množství baletu či komparzu v závěru 2. dějství, což stojí buď hodně peněz, které se musí těmto účinkujícím zaplatit, nebo stále titíž pánové chodí dokola a vše působí směšně. Režisérka Thalbach nechala přinést modely vojska na nosítkách a tím dosáhla kýženého efektu a vyhnula se trapnosti. Příkladně režisérka vystavěla velkou scénu Amneris se soudci, kdy bylo zcela zřejmé, že Amneris Radama miluje a chce jej zachránit. Opravdu velká herecká kreace! Velice efektně byl vystavěn i závěr opery v hrobce, kde má Radames zemřít. Do hrobky se vloudila Aida, která přišla zemřít spolu s ním. Nad oběma protagonisty byla šikma, která postupně klesala a milenci se propadali do hloubky pod jevištěm. Amneris nezbylo nic jiného, než se za oba milence modlit (její Pace, pace ovšem nebylo skoro slyšet).

Aidu v roce 2022 nastudoval tehdejší hudební ředitel Semperovy opery Christian Thielemann, letošní blok řídil Erik Nielsen, který v Semperově opeře poměrně často diriguje. Operu řídil spolehlivě, ale takového italského dramatismu, jaký známe např. z nahrávek italských mistrů taktovky Tullia Serafina, Claudia Abbada, Riccarda Mutiho nebo Zubina Mehty (ano, Mehta je Ind, ale italskou operu velice dobře umí), bohužel nedosáhl.

Sólistické obsazení bylo celkem vyrovnané, v titulní roli excelovala Ailyn Pérez, byť Aida by mohla být obsazena dramatičtějším sopránem, skvělý byl tenorista Francesco Meli, spolehliví byli oba basisté Alexandros Stavrakakis (Král) a Soloman Howard (Ramfis). Oleksandr Pushniak jako Amonasro naopak nepřesvědčil pěvecky ani herecky (zcela civilními pohledy vypadával z role). Velký úspěch u diváků slavila Eva-Maud Hubeaux, krásná žena, výborně ztvárňující Amneris herecky, ale pěvecky byla nárokům dramatického verdiovského mezzosopránu vzdálena. O sboru (Sächsischer Staatsopernchor Dresden a Sinfoniechor Dresden) i o orchestru (Drážďanská Staatskapelle) lze hovořit jen v superlativech. Jistě měli lví podíl na zdaru celého představení. Kdo letos Aidu v Drážďanech nestihl, musí si počkat, protože v příští sezoně se z Verdiho do repertoáru vrátí Don Carlos a nově nastudován bude Maškarní ples.

***

Reflexi Verdiho Aidy nedávno premiérované v Brně čtěte ZDE.

Foto: Sebastian Hoppe, semperoper.de

Facebook X E-mail WhatsApp