Velšský basbarytonista Bryn Terfel je živel, dvoumetrový chlap, kterého vždy bylo a dosud je na pódiu hned plno. Operní a v druhé polovině muzikálové gala, které Smetanova Litomyšl první červencový čtvrtek postavila na jeho jménu a legitimně ho ozdobila i jménem výrazné mladé slovenské sopranistky Slávky Zámečníkové, tomu odpovídal. Zprvu sice bylo současně jasné, že je na jeho hlase už přece jen znát věk, na konci večera však bylo zřejmé, že takovému dojmu vědomě a šikovně čelí způsobem zpěvu i výběrem repertoáru.

Napsat, že operní gala festivalu Smetanova Litomyšl, doprovázené orchestrem Prague Philharmonia, bylo ve čtvrtek 2. července velmi kontaktní, je vlastně málo. Ono bylo programově od začátku do konce plné mimořádně přirozeného napojení interpretů na publikum, tak velkého, jaké zdaleka není přítomno při všech podobných koncertech. Od dirigenta Eugene Kohna vycházelo jako vcelku průhledný a vesměs přijatelně roztomilý záměr dělat za každou cenu show, ale z Bryna Terfela prýštilo během každé přítomnosti na pódiu s naprostou samozřejmostí. A Slávka Zámečníková se ochotně přidala, v operetním bonusu dokonce zpěvem v publiku.  

Basbarytonista Terfel, loňský šedesátník, světoznámý velšský bard, během své kariéry dospěl od Mozarta, Rossiniho a Händela až k Wagnerovi, přičemž jeho erbovní rolí byl a je Verdiho Falstaff. Však jím také program otevřel… Mou silnou stránkou je dikce, řekl před dvěma desetiletími autorovi tohoto článku v jednom rozhovoru. Platí to čím dál víc. Do charakteristiky dobromyslné, komické a zábavné, ale i odpudivě samolibé shakespearovské postavy vkládá hodně divadelnosti díky pozornosti odstínu slov – dnes dokonce tolik pozornosti, že převažuje řeč nad hudbou, že už vzniká dojem skrývání ryze vokálních limitů. U Falstaffa je to možné. S přiznaně vycpaným břichem dokonce neodolatelné. Podobně pobaveně a rozšafně, ale i vlezle zazpíval potom v duetu z Donizettiho Nápoje lásky šejdíře Dulcamaru.

Jedno z alb Bryna Terfela se jmenuje Bad Boys. Záporné postavy. Volně přeloženo Bídáci. Jsou na něm uvolněně a mimořádně tvárně zpívané árie různých ďábelských, pomstychtivých či jinak zkažených operních zlosynů. V programu nyní přesně takové reprezentoval prohnaný Mefistofeles s Boitovy stejnojmenné opery ve známé árii, při které zpěvák hvízdá na prsty, a cynický Mefistofeles z Gounodova Fausta. Ani tady sólista neopustil v dikci silně charakterizační přístup. Chraplavě zahulákat se nebál nikdy. Používá tento prostředek dosud. Možná až často. Vokální linka se i zde dostávala proto na druhé místo.

Znělost a velikost hlasu, jak bylo zřejmé, je už přece jen o něco menší než v nejlepších letech kariéry. Nejvyšší tóny, prostředek výrazu, nikoli virtuózní efekt, jsou nadále dosažitelné, ale přece jen s trochou švindlu. Dirigent navíc doprovázel zbytečně hlasitě a rozumné nebylo ani časté zpívání nikoli do publika, ale kdovíproč do boku, kde se zvuk slyšitelně ztrácel. Přesto šlo o mistrovské výstupy, při nichž je dojem, od výrazu tváře po dikci, komplexní. Wotanův vznešený i zamyšlený výstup „Abendlich strahlt der Sonne Auge“ z Wagnerovy Valkýry na konci první poloviny koncertu byl pak nedlouhým připomenutím pěvcových někdejších nejlepších kreací, jak jsou zachyceny i na DVD kompletu celého Prstenu z Metropolitní opery.

Slávka Zámečníková, od roku 2020 sólistka Vídeňské státní opery, vládne čistým hlasem s příjemným náznakem tmavšího podbarvení, hlasem směřujícím k těm světovým z nedávné minulosti. Zatím není vyprofilován tak, aby byl jedinečný, rozpoznatelný na první poslech, ale árii Noriny z opery Don Pasquale i duet z Nápoje lásky, stejně jako árii Markétky z Gounodova Fausta, zazpívala výborně, s technikou i výrazem, které potvrzují oprávněnost jejího rozvíjejícího se mezinárodního renomé.     

Druhá polovina večera, ačkoli se jmenoval Opera Gala, se po předehře k Bernsteinově Candidovi a po třech číslech z Gershwinova specificky amerického díla Porgy a Bess přehoupla k muzikálu.

Bryn Terfel zazpíval dvě Porgyho árie velmi emotivně, ale bez přehrávání, s nadhledem laskavého klidu a vyrovnanosti. Slavný song Summertime v podání Slávky Zámečníkové byl podobného ražení, vokálně výstižný, svým způsobem neoperní, houpavý a jakoby posmutnělý. Písně z muzikálů Jižní Pacifik a Carousel, respektive z filmu Annie Get Your Gun, svou vemlouvavostí sedly oběma interpretům, vystihli styl mistrovsky; sopranistka následovala hlavního protagonistu koncertu do jiného než operního žánru velmi empaticky a orchestr znovu, jako už mnohokrát, dokázal právě tady svou všestrannost. Vrcholným okamžikem byl výstup „If I Were a Rich Man“ ze Šumaře na střeše, který Bryn Terfel zahrál bezkonkurenčně.

Tři přídavky byly ze tří různých světů. Velšská píseň v sólistově rodném jazyce, s další slokou v angličtině, byla v nádherně ztišené dynamice a pomalém tempu naplněna dojemně nostalgickým patriotismem. Právě v ní to byl poprvé a naposled beze zbytku ten krásně zpívající „starý známý“ Bryn… Sopranistka pak darovala publiku ikonickou valčíkovou árii „Meine Lippen sie küssen so heiß“ z Lehárovy operety Giuditta. Sešla při ní velmi kontaktně z pódia mezi diváky a dala jí dostatek všeho od smyslnosti po ryze pěveckou svrchovanost s očekávanými vrcholy. Tečkou pak byl duet „Do You Love Me“ ze Šumaře na střeše, z muzikálu Jerryho Bocka z roku 1964. Smírně, ztišeně a laskavě vyznívající.

Na otázku, jak by popsal svůj hlas, jestli je to přírodní dar, nebo technika, odpověděl Bryn Terfel před již zmíněnými dvěma desetiletími, že devadesát procent je přirozenost, deset technika. Někdo to má možná opačně, ale já se cítím takhle, řekl. Jeho sebereflexe má objektivní platnost dodnes. Sir Bryn je živelný zpěvák, který využívá své fyzické danosti. Je pódiový extrovert. Obojí mu umožňuje manévrovat v mantinelech zužujících se věkem uspokojivě tak, aby mohl ještě stále přinášet publiku potěšení z operního zpěvu, který ovšem čím dál víc než abstraktní hudební kráse patří a slouží divadlu.

Foto: archiv Smetanovy Litomyšle

Facebook X E-mail WhatsApp