Hubičku si operní pěvci dávají většinou tak nějak stylizovaně. Možná na to mají i nějaké manažery, stejně jako filmoví herci na milostné scény. Hubička, ta Smetanova, se však dává letos i v Operní líhni na Smetanově Litomyšli. S mladými na jevišti. Moc pěkně. A své manažery měla při dlouhé přípravě nadmíru povolané – dirigenta Jakuba Kleckera a režisérku Magdalenu Švecovou.

Středeční premiéra festivalového nastudování opery Hubičky dopadla s hlavním castem na Smetanově Litomyšli skvěle. Určitě i úterní předpremiéra s „náhradním“ obsazením, s těmi, co plní úlohu „coverů“. Třetí a poslední představení je na programu v litomyšlském Smetanově domě dnes večer, 25. června. Sólisty jsou mladí pěvci, mladý je z velké části i orchestr a zcela mladý je sbor – angažováni byli litomyšlští středoškoláci z renomovaného tělesa zvaného KOS. Režisérka Magdalena Švecová a dirigent Jakub Klecker se zásadní asistencí sopranistky Jany Sibery vykonali se studenty a začínajícími profesionály velký kus práce. Takový, že představení Smetanovy milé opery Hubička bylo bez přehánění svého druhu ozdobou festivalu. Dílo, které je sice jiné než Prodaná nevěsta, ale které přesto má rovnocenné kvality té nejlepší české klasiky, zaznělo hudebně víc než dobře a divadelně zapůsobilo jednoznačně vydařeně, přesně jak má: jako opera úsměvně prostonárodní, lyrická, laskavě komická, hodna naší něžné a shovívavé lásky.

Smetanův dům není na podobné produkce dost velký, ale tvůrci inscenace si poradili. Orchestr – tvořený tělesem Czech Virtuosi a členy Janáčkova akademického orchestru, tedy studenty – musel sedět před pódiem, pěvce přesto zvukově vesměs nepřekrýval, až na okamžiky, kdy zpívali hlouběji na jevišti. Publiku přineslo posazení tělesa na jeho úrovni těsně před prvními řadami kouzlo bezprostřednějšího kontaktu s muzikanty, celému představení pak klady živé, mladistvé, spontánní a neodtažité produkce. Nutností, ale moc pěkně a ústrojně využitou, byly příchody sboru hledištěm zezadu nebo dveřmi z boku, ať už to byli vesničané, nebo pašeráci – v jazyce libretistky Elišky Krásnohorské pašíři. 

Smíšený pěvecký sbor KOS Litomyšl působící při místní Střední pedagogické škole dostal velkou příležitost, kterou jeho mladiství členové s chutí využili. Byli mile neprofesionální, hráli dobře, byli „svoji“. Zvuk, který produkují, byl samozřejmě zabarven jinak než v případě opravdu dospělých hlasů. Přesto ani oni nevytvářeli primárně dojem, že by šlo o studentské představení. Zastřešující vedení Jakuba Kleckera směřovalo totiž nekompromisně k profesionálnímu tvaru, podchycujícímu v partituře všechny předpokládané dynamické a výrazové nuance a podporujícímu zpěváky v co možno nejuvolněnějším vokálním i hereckém projevu. Je jasné, že za premiérovým výkonem bylo velké předchozí úsilí, ale stejně zřejmé je, že bylo ze strany inscenátorů cílené, vědoucí. Takové, aby výsledek byl zcela uspokojivý a aby si účinkující současně odnesli hluboko zakořeněné podněty.  

Režisérka Magdalena Švecová se přidržela v nejlepším slova smyslu tradičního přístupu. Po výstřelcích, kterých je divák v posledních letech v Evropě svědkem v každé druhé inscenaci a pomalu ve všech divadlech, působila její koncepce jako balzám na duši. Mladí zpěváci si potřebují ohmatat repertoár a řemeslo základním a normálním způsobem a publikum je také vděčné, když si může užít trochu realismu. V tomto rámci se jí podařilo nastudovat příběh s mladými lidmi z „operní líhně“ logicky a uvěřitelně. Ve velkých obrysech i v detailech a s milými gagy. Nic nedrhlo, u ničeho nezůstávaly otazníky. Ať už se děj odehrává ve světnici, nebo v noci v lese, působil ve sto padesát let starých mantinelech seriózně, bez přehrávání, ale současně i dostatečně zábavně. 

Protagonisty představení byli mladí zpěváci. Připravili své role obdivuhodně. Škoda, že se o nich nedalo na jednom místě dočíst víc – kdo je kdo, kde má kořeny, co už má za sebou… Tak tedy alespoň heslovitě, co lze najít. Nejlepší byla ten večer rozhodně Karolína Levková, absolventka Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Fakulty umění Ostravské univerzity. V roli Vendulky se představila jako mladá profesionálka bezpečně ovládající zpěv i herectví, v podstatě mladodramatická sopranistka s již sebejistým projevem. Jejím partnerem Lukášem, v opeře o poznání méně zkušeným a hlasově pochopitelně ještě ne zcela vyzrálým, byl tenorista Filip Šťovíček, žák Martina Bárty. S rolí, emotivní a často zrádně exponovanou dost vysoko, se ale vyrovnával statečně. Zajímavý je ovšem i tím, že je zároveň varhaníkem a sbormistrem, aktuálně ředitelem kůru při Vyšehradské kapitule v Praze. Opravdu kvalitním hlasem zaujal v úloze Tomše barytonista Dominik Klapka, žák Ivana Kusnjera na AMU. Na stejné škole studuje také Rostislav Florian, který rozšafně ztvárnil otce Palouckého. Jednoznačně nadějnými hlasy jsou i Kristýna Kukalová, mimo jiné studentka Akademie Pražského filharmonického sboru, a Kateřina Burešová, studentka JAMU. Daly rolím Martinky a Barče to, co jim podle tradice patří, stejně jako David Malát jako starý pašíř, tedy pašerák. 

Příběh o hubičce, o tvrdých palicích, síle morálky, o pomoci přátel a o vzájemném odpuštění vyžaduje adekvátní uchopení. V Litomyšli se podařilo. Nic se nevzpíralo stylu. Divadlo si nehrálo na víc, než co je přirozené a poctivé, hudební stránka provedení byla šťavnatá a plnokrevná. Výsledek působil radostně, nijak chtěně, ohlas publika byl víc než srdečný. Klasik Smetana prokázal jasnou životnost a zaplaťpánbůh evidentně i atraktivnost pro novou uměleckou generaci. Projekt nazvaný Operní líheň prokázal klasické hudbě službu možná větší, než si momentálně uvědomujeme.  

Foto: Ivan Krejza a Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp