Ve středu 7. října začala 92. sezóna Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK neokázalým programem, kterému však nechybělo nic podstatného; Beethovenův Houslový koncert a Brahmsovu Druhou symfonii navíc přenášela Česká televize. Nikdo neponechal nic náhodě – sólistka Alena Baeva byla interpretačně přesvědčivá a šéfdirigent Tomáš Netopil orchestr dovedl k opravdu krásnému zvuku.

Je sympatické začít sezónu programem bez vnějšího lesku – ve středu 7. října se nezačínalo efektní předehrou, ale rovnou jedním z hráčsky nejtěžších klasických koncertů. Přesto, že obě skladby večera se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK jsou nadepsány optimistickou tóninou D dur, jejich duch je meditativní, ne-li přímo zahloubaný. Beethovenův Houslový koncert začíná čtyřmi tlumenými údery tympánů, ke kterým se během první věty opakovaně vrací, a následuje rozhlehlá předehra s oběma hlavními tématy. A ta jsou po celou dobu jemně a důsledně rozvíjena, žádné velké skoky, ale neustálá myšlenková práce… Sólistka-houslistka Alena Baeva se ukázala být povolanou interpretkou, měla štíhlý, vyrovnaný tón, který dovedla ještě ztišit, každou frázi pečlivě artikulovala. A pokud jí něco chybělo z mužné síly, vyrovnala to přemýšlivou koncentrovaností. Nejkrásnější byla v první větě ta místa, kdy orchestr hraje jen tlumený doprovod a tón houslí stoupá vzhůru. Takových momentů bylo hned několik, protože dirigent Tomáš Netopil dokázal zvuk orchestru neuvěřitelně zjemnit – pomohl si komornějším obsazením šesti primů, ale hlavně celou dobu důsledně vyžadoval nižší dynamiku. Ta se smyčcům dařila mimořádně a kolegy dechaře občas přiváděla do opravdu nesnadné situace, protože i oni museli vždy nastupovat jemněji a tišeji než kdykoli jindy. Někdy mám pocit, že Houslový koncert je první Beethovenovo velké duchovní dílo, a ne náhodou má houslové sólo s doprovodem dechů i v Misse solemnis jako paprsek světla. Celkový dojem nerozbila ani sólová kadence, přestože houslistka zvolila jednu z těch, kde zaměstná i tympán a byly tu četné variace na čtyři charakteristické údery. Zvuk orchestru byl jemně barvitý i v několika orchestrálních mezihrách.

Krásnou atmosféru měla i druhá, o něco romantičtější věta, kde dokázala sólistka ještě víc pracovat s barvou a zejména druhá polovina pomalé věty se nesla skoro v posvátném tichu. Pak houslistka překvapila, protože zařadila krátkou kadenci i do přechodu mezi druhou a třetí větou a dvě další krátké kadence vložila ještě mezi rondové repetice věty závěrečné. Dokonale klasický tvar, ke kterému celým provedením směřovala, tak nakonec ozvláštnila, ale nepřekročila míru. Houslistka s tatarsko-slovanskými kořeny pocházející z Kyrgyzstánu a žijící v Lucembursku tak nabídla až nečekaně stylové a citlivé provedení plné pečlivé ornamentiky a jemných odstínů.

Když se u nás hraje Brahms, vždycky je nejdůležitější, aby si všichni ujasnili, že to opravdu není Dvořák. Zatímco ten má vždy jednu vůdčí nosnou melodii, u Brahmse jsme od začátku v zajímavém předivu, kdy žádný hlas ani skupina není jednoznačně hlavní. Už jenom zadumaný začátek první věty vyžaduje, aby se vystřídala violoncella, lesní roh, flétna, znovu smyčce – a takhle pořád. I půvabná flétnová sóla v úvodní větě mají vlastně jen pár taktů a jsou zabalena do mnohohlasu orchestru. Ale právě tohle důmyslné polyfonické předivo je podstata Brahmsovy hudby. Důležitá je pak celková vyrovnanost a to, jak na sebe jednotliví hráči navazují a jak se poslouchají. Brahms podporuje týmového ducha a od všech neustále vyžaduje plné soustředění i velkou tempovou a rytmickou kázeň. A právě tato vyrovnanost, doplněná o romantický výraz v těch několika výraznějších melodiích, které jsou na začátku první a druhé věty, byly nejsilnějším momentem provedení. Jsme zvyklí sledovat sóla, kontrasty, přechody, zvraty – ale symfonie je především o smyslu pro celek. A právě takové pojetí se podařilo Tomáši Netopilovi nastolit. Třetí věta měla eleganci a čtvrtá velkou energii. Dodejme, že dirigoval zpaměti a s jasnou představou o tempech a stavbě. Bylo to promyšlené a muzikální – a zdálo se, že orchestr jde rád s ním (jestli vždycky rád samozřejmě nevíme, ale rozhodně s ním). Pro šéfdirigenta po první sezóně nejlepší vizitka. Neméně pro hornistku Zuzanu Rzounkovou, flétnistku Hanu Knauerovou, klarinetistu Matouše Kopáčka, koncertního mistra Romana Patočku a všechny ostatní…  

Foto: Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp