Janáčkova filharmonie Ostrava 17. září otevírá svou novou sezónu a přichází s výjimečným uměleckým partnerstvím. Světově etablovaná houslistka Alena Baeva vystoupí na inauguračním koncertě šéfdirigenta Daniela Raiskina. V upřímném rozhovoru přibližuje svůj vřelý vztah k ostravskému publiku a vzpomíná na celoživotní lásku k Brahmsově hudbě. Poodkrývá v něm také magický dialog se svými historickými houslemi Guarneri del Gesù a vysvětluje, proč je pro ni každý koncert živým setkáním s přáteli. 

Připojujete se k řadě významných rezidenčních umělců Janáčkovy filharmonie Ostrava, kde navážete na osobnosti, jako jsou Lukáš Vondráček nebo Johannes Moser. Jak tuto tradici vnímáte?

Je mi velkou ctí. Jsem nesmírně nadšená a šťastná, že se mohu v této sezóně do Ostravy vrátit a zahájit rezidenci. Jsem hluboce vděčná za důvěru, kterou orchestr tímto pozváním projevil. Pro mě jako hudebnici je takový návrat obrovským privilegiem – umožňuje nám to budovat hlubší a smysluplnější vztah jak s tělesem, tak s posluchači. Sdílet hudbu s tak výjimečným souborem, jakým je Janáčkova filharmonie, je pro mě opravdovým svátkem.

S Janáčkovou filharmonií jste už v minulosti vystupovala. Jak přirozeně toto vzájemné partnerství vyplynulo?

Obě mé dřívější návštěvy byly naprosto nezapomenutelné. Pamatuju si, jak jsem pod taktovkou Lionela Bringuiera hrála Sibeliův koncert a také Bartókův Druhý houslový koncert. Mít kolem sebe skupinu podobně naladěných hudebníků, kteří s vámi tvoří hudbu, je nesmírně inspirativní – nic lepšího si člověk nemůže přát. Současná rezidence mi dává skvělou příležitost tento vztah ještě prohloubit, objevit nové hudební odstíny a vyzkoušet, čeho všeho můžeme společně dosáhnout.

Čím je podle vás spojení mezi ostravským publikem a orchestrem tak specifické?

Pevně věřím, že každý koncert je živým dialogem a společným dílem hudebníků, publika a ducha skladatele. Způsob, jakým lidi v Ostravě vnímají hudbu, je pozoruhodný. Je to skutečná hudební oáza a živá laboratoř, kde se cítím naprosto svobodná. Jsem tam vtažena do tvoření, zkoumání a sdílení, což je v hudbě to vůbec nejdůležitější. Legendární houslista a zakladatel Juilliard String Quartet Robert Mann jednou radil: „Když cvičíte, představte si aktivního posluchače.“ To je sice skvělá rada do zkušebny, ale v Ostravě máte tohoto vnímavého a soustředěného posluchače v každém sedadle sálu.

Ostrava je rázovité a kulturně pestré město. Měla jste čas ji blíže poznat?

Miluju toulky městy, pozorování každodenního života a nasávání místní atmosféry. Důležitou součástí mé práce je umět na chvíli splynout s novým prostředím, nechat na sebe působit jeho náladu, vnímat detaily, rozdíly i skryté souvislosti. Celý váš region na mě působí nesmírně živě – je to takový tvůrčí, tavicí kotlík plný talentovaných lidí přímo v srdci Evropy.

Moc hezky řečeno. Brahmsův houslový koncert kdysi provázela pověst skladby „proti houslím“, přestože jde o jedno z nejkrásnějších děl hudební historie. Jaký k němu máte vztah vy?

Patří k mým absolutně nejoblíbenějším skladbám. Je nekonečně štědrý, je to nevyčerpatelný pramen, z něhož můžete brát přesně tolik, kolik unesete. Brahms byl mou vůbec první vědomou hudební láskou. Ve třinácti letech jsem propadla kouzlu jeho Dvojkoncertu a poslouchala ho dnem i nocí celé měsíce. Jeho houslový koncert je pro mě jako drahý přítel. Naučila jsem se ho v patnácti, a přestože jsem v té době hrála i Sibelia nebo Čajkovského, Brahms pro mě představoval mnohem vyšší estetickou laťku. Je daleko jemnější a citlivější, než jak ho v minulém století často prezentovala těžkopádnější interpretační tradice. Když jsem objevila historickou nahrávku Fritze Kreislera z roku 1927 – mimochodem vůbec první snímek tohoto díla –, kde bylo slyšet, že Kreisler měl zkušenost s hraním Brahmsových děl přímo před zrakem samotného skladatele, bylo to pro mě naprosté zjevení. Ukázalo mi to úplně jiný, osvěžující rozměr odlišný od pozdějších pomalých a zatěžkaných interpretací.

V Ostravě vás čeká i kombinace romantických mistrovských děl a hudby Karola Szymanowského. Jak se vám přepíná mezi tak odlišnými hudebními světy?

Když to řeknu s nadhledem, je to jako dát si k snídani palačinky, k obědu sushi a k večeři kari. (smích) Člověk přece nečte pořád ten samý literární žánr ani se nebaví jen se stejným okruhem lidí – lidská duše potřebuje pestrost. Brahms a Szymanowski navíc nejsou ve svých kořenech tak vzdáleni, jak by se na první pohled mohlo zdát. Objevování rozmanitých hudebních jazyků, obzvláště těch moderních, je strhující a upřímně řečeno i trochu návykové.

Co vás nutí k tomu, abyste se ponořila do nastudování i zapomenutých nebo přehlížených skladeb?

Na hudební díla se nikdy nedívám skrze nálepky nebo předsudky. To, jaký osud skladbu potkal, přece nevypovídá nic o její vnitřní umělecké hodnotě. Vezměte si třeba Bartókův První houslový koncert – skvostné, niterné dílo, které autor zkomponoval jako vyznání lásky houslistce, jež jeho city neopětovala. Partituru si pak schovávala v soukromí až do konce života, takže skladba zůstala celá desetiletí nehraná. To z ní ale přece nedělá o nic menší mistrovské dílo. Naším úkolem je vdechnout notám na papíře život. Pokud nějaké skladby takto spí spánkem spravedlivých, je naším posláním je zase probudit.

Jak se promítá vaše láska ke komorní hudbě do interpretace velkých orchestrálních koncertů?

Hudba je v jádru vždycky hlavně o naslouchání a vzájemné reakci. Ať už hraju s velkým orchestrem, s klavírním doprovodem, nebo v malém komorním souboru, přistupuju k dílu úplně stejně. Naslouchám okolí, reaguju na podněty a vedu dialog. I když hraju jako sólistka s orchestrem, v duchu si představuju onoho vnímavého partnera v sále, takže pro mě jde v podstatě o velkou komorní hru.

Jak vnímáte samotný dialog mezi vámi a vašimi houslemi během koncertu?

Když hraju, nástroj se pro mě stává přímým prodloužením těla i mysli. Mám obrovské štěstí na nástroj Guarneri del Gesù z roku 1738. Neustále mě učí, inspiruje mě svou barvou a hloubkou a nechává mou představivost volně plynout. V některých chvílích mi připomíná blízkého přítele, jindy zranitelné dítě nebo vášnivého milence s velmi intenzivním, takřka fyzickým poutem. Všechno to ale zastřešuje hluboké, naplňující duchovní splynutí.

Co vám osobně pomáhá najít vnitřní klid a soustředění bezprostředně předtím, než vstoupíte na jeviště?

Každý koncert je úplně jiný a já si chci za každou cenu uchovat dětskou radost a úžas. Vědomě si volím cestu otevřenosti a zranitelnosti vůči tomu, co přijde, protože na pódiu se může přihodit cokoliv – třeba i zázrak. Čekám na tu chvíli, kdy člověk chytne správnou vlnu a plně důvěřuje proudu hudby. Pomáhá mi také vědomí, že všichni lidé v sále včetně posluchačů nejsou protivníci, ale přátelé. Jsme tam přece společně proto, abychom sdíleli krásu.

Foto: Tim Iliasov, George Etheredge, Lynn Thiesen, Andrej Grilc, Matthew Johnson, Marco Borggreve,

Facebook X E-mail WhatsApp