Anna Pozidis je výraznou tváří české dirigentské školy. Od roku 2023 je dirigentkou Opery Národního divadla a Státní opery, kde diriguje mimo jiné Dvořákovu Rusalku, Verdiho La traviatu či Donizettiho Nápoj lásky. V současné době nastudovává slavný muzikál Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet Street, který bude mít premiéru 24. září ve Státní opeře v režii Martina Čičváka a v hlavní roli s Adamem Plachetkou. Jak se dirigentka klasicky školená v opeře vypořádává se Sondheimovou hudbou? Co ji na ní fascinuje a proč podle ní opera nemusí být žánrem jen pro vyvolené? I o tom je rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Jak se žije mladým dirigentkám v České republice?

Děkuji za optání, já osobně si nemůžu stěžovat, díky bohu, že příležitosti jsou a pracuje se mi tu vlastně moc hezky. Je ovšem pravda, že nás dirigentek je stále málo, a to zejména u nás v Čechách. Já jsem ale optimistka, věřím, že se tento trend bude zlepšovat.

Změnilo se nějak vnímání dirigentek v českém kontextu od dob vašich studií?

Víte já jsem měla tu ohromnou výhodu, že mě učila také dirigentka, Miriam Němcová, takže jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že by to bylo něco speciálního. Vnímání okolí se s časem mění, lidé si na to povětšinou zvykají. Ale jsou samozřejmě případy jednotlivců či institucí, u nichž je toto téma stále neprůrazné. Já mám v tomto asi docela šťastnou povahu, nevnímám to, a „jenom“ se snažím dělat svou práci, jak nejlépe dovedu.

Co by se muselo v následujících patnácti letech změnit, aby v roce 2040 u nás už dirigentky nikoho nepřekvapovaly, nikdo neměl potřebu je jakkoliv tematizovat, natož dehonestovat?

To je hodně těžká otázka. Řešení není konkrétní ani jednoduché, je to komplexní záležitost. Nejde jen o kulturu a hudbu, ale o celkový vývoj společnosti a jejích konvencí. Svou roli v tom mají také média a instituce, školy, kde by měla být rovnoprávnost naprosto normální, a samozřejmě to s sebou nese i to, že potřebujeme také více žen ve vedoucích pozicích.

Někdy nám dirigentkám média dělají medvědí službu, když příliš zdůrazňují, že jsme ženy. Pokud se o ženách v roli dirigentek neustále mluví jako o něčem výjimečném, může to paradoxně posilovat představu, že do této profese vlastně nepatříme. 

Některé kolegyně zdůrazňují otázku kvót, ale já jejich zastánkyní nejsem. Měli bychom být posuzováni podle toho, co umíme, a ne podle toho, do jaké kolonky spadáme. Což se samozřejmě mnohem snáz řekne než uvede do praxe. 

Máte pravdu, přestaňme tematizovat gender a vraťme se k hudbě. Vy jste, tuším, původně vystudovala zpěv. Jste sopranistka, že?

Ještě před taktovkou u mě bylo zpívání a dlouho jsem se vnímala jako operní zpěvačka. Pak se ale sešly dva aspekty najednou: jednak jsem začala cítit, že zpěv není úplně moje cesta, a zároveň mě začalo zajímat nahlížení na hudbu z širšího pohledu. Měla jsem dokonce období, kdy jsem zpěv ani nechtěla dostudovat. Nakonec, když už jsem byla tak daleko, jsem to dotáhla, za což jsem dnes vděčná, protože rozumět zpěvu je pro dirigentky ohromná výhoda. 

Jak moc máte nyní tendence z pozice dirigentky sopranistky opravovat?

Já si myslím, že volím spíš cestu pomoci než opravování. Nechci jim mluvit do řemesla, chci společně hledat co nejlepší tvar. A to nejen se sopranistkami, ale se všemi. Když například cítím, že je něco vzhledem k jejich dispozicím příliš svižné a výsledek tedy není ani pro jednu stranu dobrý, ustoupím. Musí to být oboustranná komunikace, nikoli moje nařízení.

Je nějaké období, styl či skladatel, na které byste se ráda specializovala? A můžete si tento luxus vůbec dovolit? Nebo mladé dirigentky a dirigenti musí příslovečně brát všechno, co vám nabídnou?

Ono vlastně ze začátku kariéry není vůbec od věci brát všechno, protože každá zkušenost je pro dirigenta skvělá, v tom se samozřejmě lišíme od zpěváků a zpěvaček. Časem se pak člověk začne automaticky profilovat, najde si to, co je mu nejbližší, nebo mu v tom může pomoci i shoda okolností. Ta oborová šíře ale podle mě pro dirigenty není špatná. Já, ačkoliv miluji hostování se symfonickými tělesy, jsem díky svým studiím zvána především k operním produkcím. Mám ráda divadlo a vyrůstala jsem v něm. Miluji italskou operu, tu vášnivou, nezkrotnou, zejména Verdiho a Pucciniho… Ale stále ještě hledám, kam přesně mě má vlastní cesta vede.

Přesuňme se nyní do roku 2017 do Liberce na váš profesní debut. Dokážete s odstupem času vyhodnotit, zda jste se dopustila nějaké chyby? A co byste poradila dirigentkám a dirigentům, kteří se poprvé postaví před profesionální těleso?

Dopustila jsem se spousty chyb. A určitě jich mnoho ještě udělám; koneckonců, chybami se člověk učí. Během svého debutu jsem udělala chybu především v tom, že jsem si nedupnula a neprosadila si zkoušku ještě před představením. Mělo mi ji dát vedení, ale nakonec to nevyšlo a já jsem si na ní bohužel netrvala. A pak to bylo obtížné. Orchestr mi tehdy moc pomohl, čehož si dodnes vážím, protože to rozhodně není samozřejmost. 

Pokud bych měla radit, myslím si, že každá chyba je důležitá, je v pořádku ji přiznat a poučit se z ní. Dirigent samozřejmě nemůže chybovat často, ale když už se to stane, nedělala bych z toho vědu. Ani my nejsme stroje. Navíc muzikanti v orchestru poznají, když chybu uděláte, takže házet ji na ně, je vyloženě hloupost. 

A co způsobí, že orchestr po prvních pěti minutách zkoušky dirigentovi nebo dirigentce uvěří?

Myslím si, že je důležité být velmi dobře připravená a vědět, co přesně po hudebnících chcete. Bude to znít jako klišé, ale orchestr opravdu vycítí, když si na nic nehrajete; když chcete dělat hudbu srdcem a kvalitně, když je berete jako partnery. To ale samozřejmě nemůže být kalkul. Myslím, že je to něco, co se vlastně úplně nedá naučit.

Jak s odstupem času vzpomínáte a hodnotíte onu „kontroverzní“ Jenůfu, kterou jste před dvěma lety nastudovala s Veronikou Kos Loulovou v Olomouci?

Já jsem nad tím projektem od té doby několikrát přemýšlela a pořád se ve mně perou dvě věci. První je, že jsem za tu zkušenost ráda, přes všechno, co ji doprovázelo, a že to rozhodně nebylo snadné. Zároveň ve mně ale bohužel zůstává pocit nespravedlnosti a uvidíme, jak se s ním poperu do budoucna. My jsme do toho s celým týmem šli s velkým odhodláním, láskou a respektem. Všichni sólisté, orchestr i sbor dělali naprosté maximum a mrzí mě, že se celá kritika velmi neoprávněně svalila téměř na všechny. Považuji za důležité také zmínit, že v žádném případě nebylo cílem přistupovat k dílu či hudebnímu géniovi bez pokory. Bylo tomu právě naopak. Chtěli jsme dílo přinést současnému divákovi a otevřít dnešní témata. Škrty, které byly součástí koncepce, rozhodně nebyly vedeny snahou nerespektovat skladatele nebo šokovat, to v žádném případě.

Mám tedy v sobě jakýsi ambivalentní pocit. Na jedné straně nechci říkat, že cítím nespravedlnost, aby to nepůsobilo zbytečně ukřivděně, ale s dvouletým odstupem zároveň toužím říct, že valná většina kritiky podle mě nespravedlivá skutečně byla, respektive její způsob nebyl šťastný. Vítám konstruktivní kritiku, ti, kteří se mnou pracují, vědí, že ji vyhledávám. Ta, která přišla v souvislosti s Jenůfou, ale konstruktivní nebyla. Byla zbytečně hrubá a z mého pohledu také tendenční a útočná. Byla kolem toho celého zbytečná hysterie, ale i díky tomu jsem si odnesla velké poučení a nenahraditelnou zkušenost.

Přenesme se blíže do současnosti: Jaká byla vaše reakce, když jste od Státní opery dostala nabídku dirigovat muzikál?

Byla jsem překvapená, ale velmi mile. Já mám muzikály ráda a Sweeney Todd není moje první setkání s tímto žánrem. Zcela upřímně mě ale nikdy nenapadlo, že bych někdy měla dirigovat právě toto dílo. Nabídku jsem tedy přijala jako výzvu a řekla si, že se pokusíme udělat tento Sondheimův specifický kus co nejkvalitněji, jak to jen půjde.

Pro hodně lidí bude asi muzikál v budově Státní opery nestravitelné téma, zatímco jiní, kteří by do této budovy asi nikdy nevkročili se na něj přijdou podívat. Co byste vzkázala těmto dvěma táborům?

Tohle dílo má výhodu v tom, že si v něm každý najde to svoje. Ten, kdo bude chtít hledat muzikál, ho tam uslyší, a ten, kdo bude chtít operní prvky, si je tam také najde. Je to někde na pomezí a myslím, že se vlastně dokonale žánrově zařadit nedá.

Instrumentace Jonathana Tunicka je klasická, nejsou tam například saxofony nebo elektrické kytary, které jsou běžné v muzikálu, ale objevují se i v některých symfonických dílech zejména amerických skladatelů. Pěvecké party jsou navíc poměrně obtížné, troufla bych si říct, že se skutečně nacházejí v uvozovkách někde mezi operním a muzikálovým repertoárem. Každopádně dílo je to pozoruhodné a v této své jakési nezařaditelnosti nesmírně zábavné!

Skladatel Stephen Sondheim u nás není příliš známý, i když v USA patří mezi nejplodnější skladatele, napsal řadu muzikálů a jeho díla bývala často oceňována. Hodně lidí u nás si ho možná spíš spojí s jiným muzikálem, Bernsteinovou West Side Story, k níž napsal slova. Jaký je jeho hudební jazyk? 

Je to pro mě dost specifický hudební jazyk, který asi nejsem schopná k někomu přirovnat. Občas tam samozřejmě slyším například Bernsteina nebo inspirace největšími muzikály. Sondheimův styl má ale zajímavou rytmickou strukturu a také práci s harmonickým vývojem, který podle mě velmi dobře doprovází právě ten ve své temnosti trochu humorný Londýn.

Co byste vzkázala divákům, kteří se na Sweeneyho Todda chystají, případně o návštěvě představení teprve uvažují? Co vlastně mohou očekávat?

Sweeney Todd je vlastně takový satirický horor, který pracuje s britským černým humorem. Ten je mi osobně velmi sympatický, ale člověk ho musí přijmout s určitou nadsázkou. Myslím ale, že se diváci mohou vedle smíchu i trochu bát a prožít spolu s protagonisty celou škálu hlubokých emocí – a právě to představení dodává na atraktivitě. Všechny složky inscenace do něj jdou naplno a celý tvůrčí tým je skvělý. Na zkouškách navíc panuje opravdu příjemná atmosféra, dobře se nám spolu pracuje a věřím, že naše radost a energie se přenesou i na diváky. Jste srdečně vítáni, abyste toto dobrodružství prožili společně s námi!

Jak se vám spolupracuje s Martinem Čičvákem? Přebírá původní režii Harolda Prince, nebo přichází s vlastní koncepcí?

Na tento muzikál jsou velká autorská práva a řadu věcí je tedy potřeba dodržet, ale Martin přichází se spoustou vlastních nápadů. Příběh nahlíží optikou dnešního diváka, nevykládá ho sice zcela po svém, ale vnáší do něj mnoho svěžích inovací. S Martinem jsme se poprvé potkali při spolupráci na Plesu v hotelu Savoy. Bylo to hezké období a cítila jsem velkou vděčnost, že jsem mohla – tenkrát poprvé – pracovat v inspirativním prostředí Státní opery. Ten proces byl relativně dlouhý a postupně jsme si našli cestu, jak spolu pracovat. Pohádáme se maximálně pro dobro věci. (smích)

Když už jsme u těch hádek, kdo by měl mít poslední slovo – režisér, nebo dirigent?

Mám za to, že jsou na stejné úrovni a měli by pracovat dohromady. Nejsem zastánkyní přístupu „nejprve režie, pak hudba“, to vůbec ne, ale zároveň se mi v operním divadle nezdá fér řešit jen noty bez ohledu na to, co se děje na jevišti. Hudba a jeviště by spolu měli být v symbióze.

Existuje nějaký režijní nápad, nějaká mez, za kterou byste už nešla?

Kdyby režie šla vyloženě proti hudbě. Každopádně i tak bych se snažila dojít ke kompromisu, aby obě složky mohly fungovat vedle sebe, vzájemně si neškodily, a naopak si pomáhaly. Stojím si za tím, že se dá vykomunikovat všechno.

Jakou nejmylnější představou o opeře podle vás většinová společnost v roce 2026 stále trpí?

Možná pořád přetrvává představa, že opera je snobská záležitost pro pár vyvolených. Jasně, není pro každého, ale to ostatně není žádný hudební styl ani forma umění. Myslím ale, že spoustu nejen mladých lidí odradí představa, že jdou na něco v uvozovkách vážného. Dají-li tomu šanci, mohou být překvapeni, jak moc je opera dokáže nabít, inspirovat a jak snadno se jí propadne.

A z opačného pohledu, jakou nejmylnější představou dnes trpí opera sama o sobě?

Možná je to vlastně velmi podobné. I spousta lidí uvnitř operního světa si stále myslí, že opera je určena jen pro pár zasvěcených a že není třeba se více otevírat veřejnosti, běžnému divákovi, chcete-li. Naštěstí je spousta skvělých režisérů, interpretů i dirigentů, kteří hledají nové cesty, jak operu přiblížit širšímu publiku, a tomu velmi fandím. Stejně důležité je podle mě vytvářet hudební představení pro děti a podporovat jejich umělecké vzdělání. Ukázat jim, že opera nebo klasická hudba jako taková, rozhodně nemusí být nuda.

Jste ráda, že jste se stala dirigentkou? Přemýšlela jste někdy o tom, že byste se v životě vydala úplně jiným směrem?

Když jsem byla malá, hrála jsem si na to, co jsem viděla kolem sebe – na letušku, servírku nebo kadeřnici. Hodně jsem si ale také hrála na učitelku, což se mi vlastně do určité míry splnilo. Snažím se ale nebýt příliš učitelská, protože to ne vždy jde ruku v ruce s uměleckým prožitkem. Občas se to ve mně ale určitě projeví. Poměrně brzy jsem ale začala tíhnout k hudbě, takže žádný konkrétní nehudební plán B jsem neměla. 

Kdybyste si mohla pozvat kteréhokoli skladatele na sklenku vína, koho byste si vybrala – a o čem byste si povídali?

Moc ráda bych pozvala dva pány. Dala bych si šampaňské s Mozartem, protože se mi líbí jeho smysl pro humor. A potom bych si ráda zašla třeba na dobrý koňak s Dvořákem. U něj by mě zase zajímal duchovní rozměr jeho tvorby a to, co se skrývá za jeho hudební hloubkou.

Foto: archiv Státní opery, archiv Anny Pozidis

Facebook X E-mail WhatsApp