„Inscenace vzniklá z frustrace si s sebou logicky nese stigma.“

„Režisérka publikum zřejmě považuje za méně chápavé, když cítí potřebu vkládat mezi hudbu civilní text dokreslující stav Jenůfy po porodu.“

„Na jeviště vbíhá asi šestiletý chlapeček, objímá Kostelničku, dostává obrovského medvěda, kterého předtím přinesl jako výkupné Števa. Proč?“

Opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa se v zahraničí hraje pod názvem Jenůfa. Zvolily si ho rovněž olomoucké inscenátorky, dramaturgyně Marta Ljubková, režisérka Veronika Kos Loulová a dirigentka Anna Novotná Pešková. Podrobily Janáčkovu operu přetvořením do podoby, která měla lépe vyhovovat feministickému pohledu na věc. Představení se odehrálo 20. listopadu v rámci festivalu Janáček Brno v Mahenově divadle a některé diváky „zvedlo ze sedadel“.

Před představením diváky vítá plastika na oponě, sestavená ze čtyřiceti odlitků vnějších ženských rodidel. Což dává impuls k podezření, že zde něco není v pořádku. Umělec, který má potřebu se takto prezentovat, se sám projektuje do svého díla. Jeví zjevné známky psychické deprivace v této oblasti. Ale přece celé umění, a zejména dramatické – a nakonec i celý svět – se točí kolem vztahů lidí, které v konečné fázi vedou k sexu! Je tedy potřeba to takto akcentovat? A když už, celý náš svět existuje v duálním systému, proč tu tedy není i skulptura druhého orgánu? Pro ženy by byla určitě zajímavější… Nicméně se tato skulptura vagín objeví jen na začátku a dál se s ní nepracuje. Vlastně tedy nestojí za řeč. 

Dramaturgická práce Marty Ljubkové spolu s režií Veroniky Kos Loulové posunuje příběh Jenůfy do současné doby, stejně jako scéna a kostýmy Iriny Moscu. Byt v paneláku, orámovaný kukátkovým jevištěm, obývají členové rodiny, jejichž interakce je mizivá a akce mimo zpívaný děj. Stařenka, v podání Sylvy Čmugrové, je dobře udržovaná padesátnice, na místo krájení brambor (či jablek, řepy apod…) si luští křížovku, zatímco Jenůfu volá k práci. U stolu sedí Laca, urostlý energický mladý muž s průrazným tenorem Josefa Moravce a stále si nervózně hraje s noži. Stárkem je Jiří Přibyl, jediný vyrovnaný člověk v místnosti, s mužným a nosným barytonem. Barena, v podání Anny Moriové, se jako jediná zabývá nějakou domácí prací. Števa Buryja, kterého představuje Raman Hasymau, je nervově labilní mladík, tenor je sice znělý, ale zbytečně pod forzí.

Spolu se sborem zaplňují prostor na jevišti kolem bytu, orámovaného obrazovkou s neonovým osvětlením. Místa mají málo, přesto zde křepčí v rytmizovaném tanci, který se po chvíli stává nudným, neboť je nekoordinovaný a se stále stejnými pohyby, ale alespoň hlasy znějí kompaktně. Spolu s nimi „trsá“ i Kostelnička v podání Elišky Gattringerové. Ta je excelentní, je dominantní postavou inscenace, kterou podává s dobře vypočítaným psychologickým vývojem a s volným, pevným dramatickým sopránem. Jenůfou je Barbora Perná, její soprán je dobře nosný, ale nucený silou orchestru k forzi, což jí postupně znemožňuje cizelovat jímavá piana. Přesto je její modlitba křehká a něžná, i když rušená nelogickým režijním zásahem.

Podle vyjádření režisérky Veroniky Kos Loulové v programu byla práce na inscenaci „(…) možnost zpracovávat veškeré frustrace, radosti i formování priorit… během vlastního těhotenství, porodu a starostí o narozené dítě…“ Inscenace vzniklá z frustrace si s sebou logicky nese tohle stigma. Ve spojení se spolkem Úsměv mámy, který cíleně řeší psychické obtíže žen v těhotenství a po porodu, se snaží dát inscenaci jiný rozměr, než ve skutečnosti opera Její pastorkyňa Gabrielou Preissovou řeší. Pro zacyklení a vlastní sebestřednost režisérka zapomíná, že Jenůfa nemá poporodní psychické problémy. Režisérka publikum zřejmě považuje za méně chápavé, když cítí potřebu vkládat mezi hudbu civilní text, opakující slova jako kojící podprsenka, opruzeniny, mast na bradavky, odsávačka, glycerinové čípky a poblitá záda, mající dokreslovat stav Jenůfky po porodu. Nicméně jsou to zdravotnické indicie, které sice k situaci patří, ale nijak se nevztahují k problému, řešenému v inscenaci. Je to tedy samoúčelné a s prominutím hloupé.

Problémy v opeře má především tehdejší společnost, pohlcená religiózním pokrytectvím a zlobou, které podlehla ze strachu o vlastní identitu především Kostelnička. Opera by se měla jmenovat po ní, Kostelnička je v opeře hybatelem i obětí. Jenže čí? Co vlastně tato úprava libreta řeší? Jaké je vyústění, poselství, katarze? V posledním obraze stojí Kostelnička po celou dobu uprostřed scény s nataženýma rukama. Kolem ní dívky ze sboru. Ale Rychtář Kostelničku neodvádí, postava je škrtnutá, stejně jako Rychtářka a Jano. Bohužel škrty postihly nejen vyrovnání vztahu Kostelnička–Jenůfa, ale především spojení Laci a Jenůfy. Jejich až hymnický závěrečný duet v pianu je pryč. Ten „zloch“ Laca si to zřejmě nezasloužil, i když předtím pochopil, že on je příčinou, že Števa zavrhl Jenůfu, a to jen proto, že ji „od malička lúbil“. Koná se ale odpuštění Jenůfky Kostelničce: „(…) pánbůh vás potěš…“ a na jeviště vbíhá asi šestiletý chlapeček, objímá Kostelničku, dostává toho obrovského medvěda, kterého předtím přinesl jako výkupné Števa. Proč? Kde se to dítě vzalo? Že by čekalo v portále? Aha, to je chlapec jedné z představitelek, měla ho sebou, protože neměla hlídání? (To mě jako hlídací babičku napadlo jako první možnost.) Až po detailním přečtení programu se mezi řádky dovídám, že se to vše dělo v hlavě Kostelničky! Ale z inscenace nic takového nevyplynulo.

Dalo se pochopit, že kukátkové jeviště rámuje a kodifikuje nějaké tradice a zvyky. Ale jaké? Tehdejší? Současné? A jaké to jsou? Dnešní svobodné matky mají oproti době Gabriely Preissové snové podmínky, i když některá s tím nemusí souhlasit. Finanční podpora v mateřství, právní nárok na příspěvek otce dítěte a hlavně bez ostrakizace společnosti, svobodná matka i dítě je jejím plnoprávným členem. Samozřejmě, že to nemá lehké, potýká se s řadou problémů – ale ty inscenace nijak neřeší, dokonce ani nezmiňuje! Ze současného života na nás vykoukne, namísto nádherného katarzního duetu Laca–Jenůfa, kapela Viah, která za doprovodu elektrických kláves rozjede diskotéku, na které opět křepčí všichni účastníci inscenace, Kostelničku nevyjímaje. Takže všechny problémy jsou nakonec vyřešeny a tancuje žena s ženou. „Zůstává mi rozum stát…,“ zpívají členky kapely. Přiznávám se, že mně taky.

Operu ovšem tvoří především hudba, ta je nositelem emocí a napětí. Leoš Janáček si na ní dal obzvlášť záležet. Je známý tím, že první provedení bylo vždy „prototyp“, následovalo další precizování za účelem většího účinku. Historicko-teoretický muzikologický kontext vývoje opery jde nad možnosti této reflexe. Nicméně dnešní ustálená provozovací praxe Její pastorkyně, oscilující mezi naturalismem a lyrikou, přináší přesvědčivě působící hudební sdělení. Jakékoli zásahy zvenčí narušují logický proud hudby a nevedou k cíli, k pochopení účinku Janáčkovy hudby. Režisérka, která má potřebu narušovat hudební proud mimohudebními, bezduchými pohybovými akcemi (konkrétně například dívky postupně obklopující Jenůfu v průběhu modlitby či obklopující Kostelničku během hledání utopeného dítěte), hudbě zcela evidentně nerozumí, a proto jí ani nevěří. Nevěří ani schopnostem publika vnímat, což dokládají drobnější ilustrující akce během prezentace příběhu či vkládání slabomyslného textu.

Dirigentka Anna Novotná Pešková si rovněž nedala práci s cizelací interpretace, zejména s dynamikou. Orchestr téměř po celou dobu hrál forte, což nutilo pěvce k forsírování. Následně měli někteří problém s piany i udržením pěkné barvy. Sólové vstupy instrumentů v orchestru (housle, lesní roh, dřeva) zněly nevýrazně, bez napětí a bez potřebného lesku.

Je potřeba vyjádřit obdiv všem pěvcům, včetně sboru, za provedené výkony. Přestože neměli bezpečnou podporu v orchestru, dokázali podat své party profesionálně a s potřebným napětím i výrazem. Poklonu je potřeba složit především představitelkám dvou hlavních rolí, Elišce Gattringerové v roli Kostelničky, Barboře Perné v roli Jenůfy, stejně jako představitelům mužských rolí, Josefovi Moravcovi v roli Laca, Ramanu Hasymau v roli Števy a Jiřímu Přibylovi v roli Stárka. Obdiv patří i členům sboru a jejich sbormistrovi Michaelu Dvořákovi. Režisérce Veronice Kos Loulové by se chtělo doporučit, aby se věnovala více svým projektům v alternativních operních sdruženích, jako je Run OpeRun, kam takovéto pokusy s operními projekty patří. Mezinárodní hudební festival Janáček Brno vhodnou platformou jistě není.

O nedávné olomoucké premiéře tohoto operního projektu čtěte v rubrice ČtenářiPlus.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek