Izraelský dirigent Ilan Volkov patří k nejvýraznějším dirigentským osobnostem současnosti. Kombinuje tradiční a soudobý repertoár a za své četné nahrávky získal řadu ocenění, mimo jiné několikrát i prestižní Cenu Gramophone. Na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro v rámci koncertní řady Prague Offspring bude dnes večer a zítra v pražském Centru DOX+ dirigovat díla slavné korejské skladatelky Unsuk Chin i současných českých autorů. Se souborem Ensemble Modern také povede workshop mladých skladatelů. V rozhovoru pro server KlasikaPlus.cz mluví o své fascinaci hudbou Unsuk Chin, vztahu k Praze, odkazu Seidžiho Ozawy i o tom, proč je živý kontakt se soudobou hudbou tak nenahraditelný.

Poprvé jste slyšel skladby Unsuk Chin v polovině devadesátých let v Londýně a za dalších dvacet let jste si u ní objednal koncert pro violoncello, který měl premiéru na londýnském festivalu BBC Proms. Je to už patnáct let, co spolu takto úzce spolupracujete. Co vás na její tvorbě fascinuje?

Myslím si, že Unsuk je především skvělá v tom, jak dokáže skladbu upravit pro orchestr. Přijde s nějakým nápadem, který potom rozvíjí svým způsobem nevyhnutelně, ale zároveň přinese vždy nějaké překvapivé prvky a odchylky, které nečekáte. Je navíc skvělá vypravěčka. Nechci říct, že její hudba je přístupná všem, protože to může být trochu zavádějící, ale rozhodně ve vás vzbudí zvědavost a zaujme vás. Ona totiž taková je i sama o sobě – zvídavá. Například Unsuk dostane nápad na pouliční divadlo (které se promítá i do skladby Gougalōn, jež bude uvedena na sobotním koncertu v DOX+ –  pozn. red.) a přijde jí, že potřebuje víc bicích a ze dvou hráčů na bicí je najednou sedm a ze skladby vypadne naopak flétna.

Co se týká Dvojkoncertu pro klavír, bicí a ansámbl (zazní dnes večer v DOX+ – pozn. red.), tak ten je podle mě také velice zajímavý a originální. Přestože orchestr nemá mnoho členů, zní jako by obrovský byl. Unsuk používá různé vrstvy. Je to inspirace (skladatelem) Ligetim, ona to ale zároveň dělá úplně jinak, než to dělal on. A tak v jejích skladbách slyšíte bicí, klavír, smyčce, zkrátka jednotlivé vrstvy a výsledek je naprosto jedinečný.

Dnes a zítra budete v rámci koncertní řady Prague Offspring v Centru současného umění DOX dirigovat pět skladeb od současných českých autorů. Většina z nich vznikla na objednávku Pražského jara. Jaké jsou vaše osobní dojmy?

Ty skladby jsou opravdu krásné. S autory jsem dříve sice nespolupracoval, nicméně tento měsíc je pro mě takový český. Asi před třemi týdny za mnou do Glasgow přijel Martin Smolka se svou novou skladbou, která vznikla na objednávku Symfonického orchestru BBC, takže mi je teď český rukopis hodně aktuální.

Českou republiku jste poprvé navštívil, už když vám bylo čtrnáct let, tehdy se svými rodiči. Od té doby jste zde byl mnohokrát. Jak vzpomínáte na tu první, porevoluční návštěvu? 

Tehdy jsme s rodiči cestovali po mnoha místech, takže jsem toho viděl opravdu hodně. Přesto, Praha byla něčím specifická, jiná a rád na ni vzpomínám. Zajímala mě česká historie, samozřejmě Staré Město. Vzpomínám si na kontrast, jak město vypadalo přes den a jak v noci, což se mi hodně líbilo. Bylo takové tajemné. Strávil jsem také nějakou dobu v Římě, což je evropské centrum, které všichni kopírují, ale Praha byla více osobitá. A je dodnes. Dokázala si uchovat něco z té staré Prahy a neskončilo to ani s příchodem kapitalismu. Mám předky na Ukrajině a v Rusku, kde si umělců tradičně váží a myslím si, že tady je to podobné. Na Západě, přestože tam je skvělé publikum, si společnost jako taková často umělců až tolik necení.

Opravdu? To jsem si myslela, že je tomu naopak… Před pár dny jsem byla v berlínské Deutsche Oper a vnímala jsem z reakcí publika, že jsou umělci ve velké vážnosti.

Tak, Německo je podle mě trochu výjimka a v tomto ohledu specifické. Myslím to ale obecně. Já jsem samozřejmě velmi rád, že jsem se mohl do Prahy vrátit. Byl jsem kdysi v Praze s BBC, dirigoval jsem Českou filharmonii a jsem rád, že jsem tady nyní s Ensemble Modern, s nímž už tak dlouho spolupracuju. 

Na čtvrteční tiskové konferenci jste zmínil, že když jste byl teenager, četl jste Kafku a zajímal jste se o Janáčka. Které české skladatele máte na repertoáru?

Pochopitelně to je stále Leoš Janáček a od něj zejména Taras Bulba, Věčné evangelium, dále Dvořákovy symfonie a Koncert pro violoncello a orchestr, určitě Šestá symfonie od Martinů a také jeho koncerty. 

Když vám bylo třiadvacet let, začal jste spolupracovat jako asistent s tehdejším šéfdirigentem Bostonského symfonického orchestru Seidžim Ozawou. Tato jedinečná příležitost pomohla odstartovat vaši skvělou mezinárodní kariéru. Co vám osobně spolupráce s Ozawou dala a jak na ni vzpomínáte?

Tehdy orchestr vypsal konkurz na dva asistenty, přestože občas je angažován jen jeden, a já jsem se tam přihlásil. To bylo v letech 1998 až 2001, kdy jsem začínal. Tou dobou jsem už hostoval různě po Evropě, takže jsem třeba půl roku trávil v Bostonu a zbytek v Evropě. Byl jsem za tuto příležitost velmi vděčný, protože jsem na sobě začal díky tomu intenzivně pracovat. 

A jak vzpomínáte na šéfdirigenta Ozawu?

Byl to skvělý dirigent a unikátní hudebník s fotografickou pamětí, takže pro něj bylo snadné všechny koncerty dirigovat zpaměti. To bylo obdivuhodné. Co jsem ale na něm měl nejraději, bylo, že měl rád novou hudbu. S Bostonskými symfoniky vždycky objednával nové skladby a od těch nejlepších. Publikum své skladatele a nové kusy znalo a dobře přijímalo, to pro mě bylo asi nejdůležitější. V takové poloze byl Ozawa asi nejsilnější.

V roce 2012 jste založil festival Tectonics, který se stal brzy jednou z nejvýznamnějších a progresivních platforem nové hudby. Setkávají se na něm avantgardní skladatelé, improvizátoři a experimentátoři. Rozrostl se po celém světě a má pobočky v Glasgow, Reykjavíku, Tel Avivu, Athénách i New Yorku. Jaká je vaše vize s touto přehlídkou do budoucna?

Dobrá otázka. Uvidíme, jak dlouho to ještě půjde, ale festival začínal na Islandu a potom se přesunul do Glasgow. Příští měsíc s ním budu v Bruselu, kde působím u Bruselské filharmonie jako hlavní hostující dirigent. Baví mě, že na této přehlídce mohu spolupracovat nejen s klasickými hudebníky, ale také s jinými žánry, jako jsou elektronika nebo improvizační hudba. A publikum je tam velice otevřené a to tak, že i během dne je schopno slyšet různé věci s různými koncepty a vycházející z různých tradic. Uvidíme, jak dlouho bude možné v takovém nastavení pokračovat… 

Bylo by možné přivést Tectonics i do České republiky?

Proč ne, rozhodně se tomu nebráním. Třeba v Athénách mě sami oslovili, našli si partnera, sehnali peníze. A tak se to tam uskutečnilo. Tectonics festival je ideální na cestování, protože se do něj vždycky zapojí řada místních hudebníků. Jsme velmi flexibilní, můžeme přijít s velkým orchestrem, s malým nebo bez. Může to být v malém i velkém sále. Všechno jde, když se chce.

Jak podle vás vnímá publikum soudobou hudbu? Vidíte nějaké rozdíly i třeba mezi národnostmi?

Myslím si, že mezi publikem jsou rozdíly čím dál menší, je to spíš o organizátorech koncertů, kteří jsou někde konzervativnější. Ale publikum soudobé hudby najdete opravdu všude a často je větší, než si myslíte. Změnil se také způsob, jakým posloucháme hudbu, zejména mladší generace je na to zvyklá. Něco si pustí a samo se to přepíná z klasiky na populární. Na festivalu je to skvělé, že lidé mohou novou hudbu slyšet naživo – to je naprosto zásadní pro soudobou hudbu. Teprve tehdy opravdu vynikne. Je to fyzický zážitek a ne jen, že vám to hraje pouze do sluchátek. Někteří lidé už o tom vědí a ti, kteří ne a přijdou na koncert, jsou často příjemně překvapeni, jaký je to rozdíl. 

Které národy jsou pro soudobou hudbu vnímavější? Lze takto vůbec škatulkovat?

Co se týká národních specifik, tak na Islandu, přestože mají tak malou populaci, je velice živá umělecká scéna. Všichni píšou knihy a samozřejmě se zajímají o hudbu. Je tam spousta lidí, kteří už dělali všechno možné, takže někdo má popovou kapelu, učí děti a ještě skládá experimentální hudbu. Zároveň mají společenství skladatelů, kteří spolu pořádají festival a vyrábějí si nástroje.

Pak je zajímavé Japonsko, kde publikum miluje zejména experimentální hudbu, a ne už tak klasickou. Když tam přijdete do obchodu, tak koupíte úplně všechno. Když jsem byl poprvé v Tokiu, nevěřil jsem vlastním očím. Měli v obchodě věci a nahrávky, které jinde už neseženete, maximálně online, když víte, kde hledat. V tomto je Japonsko opravdu specifické. 

V centru DOX+ budete mít v sobotu také s Ensemble Modern worskhop Reading Lessons se začínajícími skladateli. Jak poznáte, že má skladba potenciál?

Věnuju se tomu už pětadvacet let. Je to nepředvídatelné, někteří skladatelé vám toho moc neřeknou. I tak ale osobní setkání ledacos napoví nejen o člověku, ale i o jeho hudbě. Jsou skladatelé, se kterými spolupracuju často, například Jonathan Harvey, to byl opravdu velice osobitý charakter. A bylo to pro mě důležité znát ho osobně, jeho energii a vše, co s ním souvisí – dá to nějaké vodítko. 

Co ještě plánujete do konce této sezony?

Příští týden budu v Birminghamu dělat Svěcení jara, kde budu nastupovat také jako dirigent. Je to začátek spolupráce a moc se na to těším. V polovině června je festival Tectonics v Bruselu, kde budeme mít dvě premiéry. V červenci mě čeká festival v Grafeneggu v Rakousku, kde budeme hrát Georga Friedricha Haase.

Můžete prozradit, co je ve vašem profesním a možná i osobním životě pro vás to nejdůležitější a jaké jsou vaše milníky, o kterých si můžete říct: Ano, to je to, co jsem přesně chtěl?

Wow, nejsem asi schopen takto analyzovat. Na bilancování je ještě brzy, na to mám, doufám, ještě dvacet třicet let čas. (smích) Co se mi opravdu daří, je to, že dokážu kombinovat kariéru s osobním životem. Mám rodinu, tři děti a chci být přítomným otcem a nechci být pořád pryč. Pochopitelně pro ženy v naší profesi je to ještě mnohem těžší, ale ani muži to nemají jednoduché. Musel jsem udělat řadu různých rozhodnutí a kompromisů, kterých v žádném případě ale nelituju. Chci dělat tuto profesi, ale zároveň chci mít ještě i svůj vlastní život.

A vaše děti se také věnují hudbě?

Zatím ještě ne, ale milují ji. Jsou hudbě velmi otevření a vnímají ji, z toho mám velkou radost. Hodně je beru i na experimentální koncerty, takže jsou zvyklí na ledacos a když je to pak normální, tak je to kolikrát i nudí. Je to s nimi vždycky velký zážitek a legrace. Do hudby ale své děti nenutíme. Moje bývalá manželka také je hudebnice, takže to úplně stačí.

A vy nechcete, aby se děti staly hudebníky?

Jako otec vyznávám princip, že mám děti podporovat v tom, co chtějí dělat a co je baví. Nechci jim určovat cestu.

Foto: Hannah Blake-Fathers, archiv Pražského jara, Vojtěch Brtnický, Wouter Van Vaerenbergh, Astrid Ackerman

Facebook X E-mail WhatsApp