„V dnešní době je vůbec s podivem, že se mladí lidé věnují hudbě. Já jsem šťastný za každého, kdo se učí na nějaký hudební nástroj.“

„Rusalka mě vždycky dostane asi nejvíc, od prvního taktu až do konce mi běží mráz po zádech.“

„U Vídeňské filharmonie jsem pětatřicet let. Je to povolání snů.“

Hudba stojí a padá se zvukem tělesa, říká Milan Šetena, hráč skupiny prvních houslí Vídeňských filharmoniků. Na mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha vede v těchto dnech mistrovské kurzy pro mladé interprety, kterým radí nebát se, ale zároveň přistupovat k hudbě a životu s pokorou. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o výzvách mladé generace, svém vztahu k Dvořákovi, působení v jednom z nejslavnějších orchestrů na světě a také o tom, proč se z Vídně nevrátil zpět do Čech.

Pane profesore, které soubory se letošních workshopů účastní?

Máme tady studenty Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění, a to klavírní kvinteto, Kubitovo kvarteto i Sukovo kvarteto s houslistou Danielem Matejčou, který je výraznou osobností mladší generace. To bohužel nemá časový prostor vystupovat na závěrečném koncertu. Pak je tady ještě smyčcové kvinteto, které vzniklo právě za účelem možnosti účasti na kurzech.

Podle čeho vybíráte pro studenty repertoár?

Minulý rok jsme repertoár navrhli jako lektoři nebo jsme ho doporučili. Letos jsme jim ale dali volnou ruku a každý si přinesl to, co mají zrovna nastudované.

Takže nemusí hrát Dvořáka?

Nemusí, ale je tam dvakrát.

V čem se pro vás liší práce se začínajícími kolegy oproti těm zkušeným?

Nevím, k čemu to přirovnat. Zkušenosti načerpané z koncertních pódií mají rozhodně velký vliv pro další vývoj a asi největší rozdíly jsou pak v technické vyspělosti a úhlu pohledu na interpretaci. 

A co vás víc baví?

Baví mě, když jsou studenti na takové technické úrovni, že je jako lektor mohu lépe formovat. Hlavně je důležité, aby z muzicírování měli radost, aby je to bavilo to, co jím říkáte, a aby vám věřili. 

Na co kladete při výuce největší důraz?

Na zvuk tělesa.

Proč?

Protože zvuk tělesa je základ úspěchu. Můžete mít techniku, můžete si myslet, že interpretace je skvělá, jak ji děláte, ale když to posluchač neslyší a vy to na něj nepřenesete, tak to pak nevynikne, jak by mělo. Zvuk tělesa má pro mě proto největší prioritu.

Jakou radu byste dal studentům, kteří se chtějí prosadit v zahraničí?

Nesmí se bát. Musí být pilní a mít trpělivost. To je to nejdůležitější. 

To je možná pro dnešní mladou generaci trochu ambivalentní rada…

K odvaze je potřeba pokora. Uvedu příklad. Když řídíte auto, nesmíte se bát, ale musíte řídit s pokorou. Jinak hrozí nebezpečí, že nastane kolize.

Jakým výzvám podle vás čelí dnešní mladí hudebníci?

V dnešní době je vůbec s podivem, že se mladí lidé věnují hudbě. Já jsem šťastný za každého, kdo se učí na nějaký hudební nástroj. Teď čelí mladí výzvám zvaným computer a počítačové hry a to odvádí pozornost od cvičení a instrumentu samotného. 

Cítíte menší zájem o studium hudby?

Ano, bohužel. Hlavně co se týče mužské populace. Když máme konkurzy – a já často bývám v porotě – tak většinu přihlášek tvoří slečny. Další výzvou pro dnešní mladé lidi je i pozdější uplatnění a jejich budoucnost. V kultuře je obecně všude čím dál méně peněz, takže to nebudou mít ani trochu jednoduché.

Kdo vás nejvíce ovlivnil jako učitel?

Měl jsem několik učitelů. Určitě nejvíce mě ovlivnil pan doktor Bedřich Čapek na lidové škole umění, potom mě ovlivnilo, že jsem hrál v Pražském studentském orchestru. Ten tenkrát vedli Vlasta a Mirko Škampovi. Pak mě ovlivnil pan profesor František Pospíšil, u kterého jsem studoval na konzervatoři, pak pan profesor Milan Škampa, u kterého jsem vystudoval komořinu, a samozřejmě spousta dirigentů. A ve Vídni to byl pan profesor Alfred Staar, který mě připravoval na konkurz.

Jaký máte vztah k dílu Antonína Dvořáka?

Antonín Dvořák je nejen český, ale celosvětový hudební velikán. Je hudební inspirací, nábojem, jeho úžasné melodie každého naplní. Neznám nikoho, koho by jeho hudba neoslovila. Ve Vídni, kde žiju, Dvořáka milují. Jakékoliv jeho dílo, které hrajeme. Má pro mě obrovský význam a strašně rád ho hraju, a to v jakékoliv formě. Ať je to opera, symfonie anebo komořina.

A co nejraději hrajete vy?

Já mám několik věcí od Dvořáka hrozně rád. Je to opera Rusalka, Šestá a Sedmá symfonie, pak jsou úžasné smyčcové kvartety a samozřejmě houslový koncert. Rusalka mě vždycky dostane asi nejvíc, hlavně propojení textu s hudbou, od prvního taktu až do konce mi běží mráz po zádech. Dvořák se mi nikdy neomrzí. 

Festival Dvořákova Praha je ve srovnání s Pražským jarem mladá přehlídka, i tak si nicméně vydobyl mezinárodní renomé…

Stoprocentně. Festival Dvořákova Praha si rychle vydobyl významnou pozici mezi světovými hudebními přehlídkami a posluchači zde mohou slyšet ty nejlepší z nejlepších umělců, kteří v současné době vystupují na těch nejslavnějších pódiích. Pro mě je nesmírnou ctí být součástí takového festivalu.

Ve vídeňské filharmonii jste už pětatřicet let a o dva roky déle žijete v Rakousku. Co vás tam drží?

Je to povolání snů. Za nic na světě bych neměnil. Základna Vídeňských filharmoniků je ve Vídeňské státní opeře, kam se dělá konkurz. Po úspěšné čtyřleté zkušební době požádáte o přijetí do spolku Vídeňských filharmoniků. Je to jeden orchestr se dvěma zaměstnáními. Opera a koncerty. Emigroval jsem do Rakouska v srpnu 1988, nikdo tehdy nevěděl, že tady komunismus za rok a něco skončí. To je to, o čem jsem mluvil. Nebát se. Já jsem byl v roce 1987 vybrán na pozici koncertního mistra do Gustav Mahler Jugendorchester pod vedením Claudia Abbada, což byla pro mě taková inspirace, že jsem si hned řekl: Za tím cílem musím jít, musím se dostat do Vídně. A to se mi splnilo.

Do České republiky vás nikdy nelákalo se vrátit?

Ne na stálo, ale pořád se vracím a také tu působím. V letech 2020, 2022 a 2023 jsem inicioval, pořádal a vedl mezinárodní hudební mistrovské kurzy v jihočeských Slavonicích, které byly mimořádně úspěšné a kterých se zúčastnili studenti ze všech koutů světa. Ke spolupráci jsem pozval také kolegy z vídeňské filharmonie a své partnery z komorní hudby.

Ale zpět k vaší otázce. Ve Vídni jsem měl tu možnost hrát pod tak slavnými dirigenty! Hrál jsem v posledním roce Herberta von Karajana, s Leonardem Bernsteinem jsem jel turné po Americe, hrál jsem s Danielem Barenboimem coby klavíristou, ale i dirigentem, s Claudiem Abbadem a tak dále. 

Ve Vídni je podobný život jako tady, i mentalita je podobná. Když ještě existovaly telefonní seznamy, bylo tam jedno české jméno vedle druhého.  

Co pracovního váš čeká v nadcházející sezoně?

V říjnu jedeme s Vídeňskou státní operou hostovat do Japonska, v listopadu budeme mít s filharmonií turné po Asii – Japonsko, Čína, Korea. Na konci roku přijde příprava na novoroční koncert, ale ten mám letos volný. Nyní připravujeme ve Vídeňské státní opeře premiéru Prodané nevěsty. Bude sice zpívaná německy, ale ve slovenském hvězdném obsazení a dirigovat bude můj dlouholetý kamarád Tomáš Hanus. Premiéru máme za týden.

Facebook X E-mail WhatsApp