Fanoušky si kromě svých mimořádných uměleckých kvalit získává svou upřímností, lidskostí a autenticitou. Neváhá sdílet své bezprostřední pocity – někdy si postěžuje na neprakticky ostříhanou ofinu nezvladatelně padající do obličeje (pro flétnistku noční můra), jindy se svěří s pochybnostmi, které hudebníci všech úrovní a každého věku dobře znají, ale ne každý o nich dokáže otevřeně mluvit. Stejně ryzí je i její hudební projev. Když se na Zofii Neugebauer zeptáte kohokoli z flétnové komunity, uvidíte jiskru v očích nebo trochu zasněný pohled. Dnes večer umělkyně vystoupí s Janáčkovou filharmonií Ostrava v opavském kostele sv. Václava a představí Koncert pro flétnu a orchestr současného francouzského skladatele Marca-Andrého Dalbavieho.

Na pódiu působíte velmi uvolněně a svobodně. Co je zdrojem této lehkosti, která z vás vyzařuje?

Cítím hluboký smysl v každé notě, kterou hraji. Dělat hudbu vnímám jako proces sebepoznání. Každý tón, který vytvořím, mě něco učí. Každou příležitost hrát, každou zkoušku, každé vystoupení beru jako úžasnou příležitost zažívat život v jeho nejčistší podobě a opravdovosti. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nikdy nejsem nervózní, ale ve skutečnosti mě nějaké obavy přepadají spíš během přípravy než přímo při koncertech. Na pódiu se cítím skutečně naživu.

Jak důležité je pro vás při hraní napojení na tělo a pohyb?

Od dětství vedle hraní na flétnu i zpívám. Vnímání těla je pro mě úplně zásadní při tvorbě tónu. Obecně bych řekla, že být hudebnicí vyžaduje velmi intenzivní vědomou práci s tělem. 

Vybavíte si první moment, kdy jste si tohle uvědomila?

Právě díky tomu, že jsem i zpěvačka, jsem měla už jako malá možnost porovnat situace, kdy je mým nástrojem pouze moje tělo a kdy je se mnou na pódiu navíc ještě flétna. Pamatuji si, že už v nějakých jedenácti letech jsem věděla, že pokud se můj pocit napojení při hře na flétnu blíží tomu, který zažívám při zpěvu, daří se mi najít právě takový flétnový zvuk, jaký si přeji. Vědomě jsem si ale našla a pojmenovala konkrétní postupy, které v tomto směru mohu využívat, až mnohem později. Bylo to asi před šesti lety, kdy jsem se po určité pauze vrátila k hodinám zpěvu. Tehdy do sebe všechno krásně zapadlo.

Máte nějaké rutiny nebo cvičení, ke kterým se pravidelně vracíte?

Rozhodně nemůžu hned ráno začít hrát na flétnu, tělo se brání, člověk je celý ztuhlý. Pomáhá mi, když si nejdřív zazpívám, jemně se tím otevře hrudník, roztáhnou žebra, hrudní koš. Někdy si zpívám brumendem cestou na koncert. Brumendo a procházka, to je příjemná rozcvička. Když mám ráno čas, udělám si kávu, pustím si nějakou svižnou hudbu – techno nebo house – a u toho si zaskáču patnáct až dvacet minut přes švihadlo. Pak mám tu správnou energii jít hrát na flétnu.

Koncert Marca-Andrého Dalbavieho má velmi osobitý, sonický jazyk. Co vás na něm nejvíce baví?

Když jsem koncert poprvé slyšela, okouzlil mě velice působivý úvod tohoto díla. Je zvláštní, že se k tomuto hudebnímu materiálu autor v sólové flétně v rámci celé skladby již nevrací. Obecně pro mě bývá nejkrásnější moment, kdy se při přípravě koncertu poprvé setkám s orchestrem. Dalbavieho koncert vyžaduje skutečně úzkou spolupráci s dirigentem, což mě ohromně baví. Je to jako kdybychom spolu tvořili velikou abstraktní malbu.

Co chcete svým hraním publiku předat?

Vždycky si přeji, aby si posluchači a posluchačky odnesli přesně to, co potřebují. Může se to u každého hodně lišit. Především bych ale chtěla, aby hudba, kterou hraji, přivedla lidi k hlubšímu uvědomění, aby se díky ní otevřeli svým pocitům, napojili se sami na sebe.

Od mala jste zpívala, hrála na klavír. Co vás přivedlo k flétně a co vás na ní dodnes fascinuje?

Moje flétnové začátky jsou spojené s velmi roztomilou historkou. Když jsem jako malá chodila do hudební školy na klavír, vídala jsem tam na chodbách jiné holčičky, které si nosily flétny – vlastně to byly takové zvláštní kabelky – a já jsem takovou taky chtěla mít. 

Dnes je pro mě flétna přirozeným rozšířením mého hlasu, umožňuje mi fyzicky cítit tónové vibrace. Je naprosto propojena s dechem a dech je úzce spojen s naší nervovou soustavou – tedy samotnou podstatou emocí, sebevyjádření, potažmo hudebního výrazu.

Kromě hraní a zpěvu se věnujete i skládání. Bylo to tak vždy, nebo jste k tomu dospěla postupně?

Psala jsem vždy, už od dětství. Improvizovala jsem, psala písničky, skladby, hrála a zpívala jsem je pro svoji rodinu. První klavírní skladbu jsem napsala, když mi bylo sedm. Byla to samozřejmě úplně jednoduchá skladbička, ale už tehdy jsem vnímala, že je to něco, co jde přímo z mého srdce. Tento pocit je pro mě velmi důležitý. Když tvořím, cítím se sama sebou ještě o něco víc, než když „jen“ hraji na flétnu.

Vaše hraní působí velmi expresivně a plasticky. Jak přemýšlíte o tvorbě tónu a jeho barvách?

Moc děkuji za vaše slova. Pracuji na tom intenzivně každý den. Myslím, že by se to dalo přirovnat k tomu, jak herci pracují s hlasem. Hledám, jak svým nástrojem – hlasem – vytvořit co nejvíce barev, každá z nich pro mě zároveň nese specifický význam a výraz.

Když stojíte na pódiu, jde vaše pozornost spíš dovnitř, k sobě, nebo ven k publiku?

Hodně se koncentruji dovnitř, pozornost směrem ven jde především k orchestru, pak k dirigentovi. Na publikum jsem ale napojená velmi silně. Vnímám, jak se v různých místech liší, cítím jeho energii. České publikum mi připadá obzvlášť milé, lidé se usmívají… Hraje se mi tu dobře.

Jste aktivní hráčkou už řadu let. Máte pocit, že se vaše hudební identita v čase proměnila?

Vnímám velkou proměnu po tom, co jsem dostudovala. To bylo v roce 2022. Nechápejte mě špatně, měla jsem naprosto skvělé učitele, byli velmi otevření a podporující… Ale stejně se člověk podvědomě snaží naplňovat nějaká očekávání, která si myslí, že od něho jeho vyučující mají. Možná to ani nebyl reálný tlak, ale stejně stále tak nějak děláte to, co si myslíte, že byste měla. Teď jsem mnohem svobodnější, hledám svůj výraz, věci, co mě zajímají a umělecky naplňují. Rozhoduji se sama za sebe. V tom vnímám velkou proměnu.

Co vás čeká po koncertě s Janáčkovou filharmonií?

Hned po koncertě v Opavě se vracím na turné s Utopia Orchestra, s nímž hrajeme prvního Mahlera. Čekají nás ještě koncerty v Římě, Curychu, Boloni a Stuttgartu. Chci se taky věnovat propagaci svého nového mozartovského CD. Moc mě baví sdílet svůj pohled na Mozarta s publikem.

Vaše nahrávka s koncerty Wolfganga Amadea Mozarta vyšla nedávno a přesto, že jde o ten nejtradičnější flétnový repertoár, musím přiznat, že vaše interpretace skutečně upoutala mou pozornost. Celé album jsem poslouchala se zatajeným dechem a za každým taktem napjatě čekala, co bude dál. Je to rozhodně netuctový přístup k Mozartovi. Jaké na něj máte ohlasy?

Zrovna dnes ho Radio France zařadilo do vysílání a paní redaktorka, která se nahrávce věnovala, prohlásila o mých kadencích: „C’est en peu trop, mais ça marche,“ tedy něco jako: „Je to trochu příliš, ale funguje to.“ (Kromě běžných kadencí uvnitř samotných koncertů album uvádí a uzavírají vlastní krátké skladby interpretky. Zofia v nich i zpívá a elektronicky modifikovaný flétnový zvuk se překrývá v několika vrstvách – pozn. red.).

Musím říct, že to považuji za úžasný kompliment. Celý život vlastně pracuji na tom, abych byla „moc“. Řekněte mi, kdo z výrazných hudebních osobností historie nebyl moc. Mahler? Ten je přece rozhodně příliš! Brahms? Čajkovský? Strauss? Mozart? Všichni zcela vybočovali a rozhodně ne tím, že by byli „málo“. 

Nechci se s nimi vůbec srovnávat, ale můj záměr byl inspirovat se Mozartovým duchem, jeho nespoutanou kreativitou. Odtud pochází i název celého projektu Il Vento non Scritto, který odkazuje na Mozartův tercet Soave sia il vento z opery Così fan tutte. Vánek – vento – v názvu je právě tím duchem, který bych chtěla, aby posluchače oslovil a inspiroval. 

Moje verze Mozarta je velice upřímná, niterná. Můžete ho vnímat jako přátelské pozvání ke mně domů. Nejdřív bych vám udělala čaj a pak bychom si spolu zahrály, právě v tomto svobodném duchu.

Co je vaším hlavním zdrojem energie mimo hudbu? Jak se dobíjíte, když přijde únava?

Jednoznačně rodina, můj partner… Nejsou to hudebníci, ale všichni jsou velice citliví a vnímaví lidé, kteří mají rádi umění. A pak miluji obyčejné dny, jako je ten dnešní, kdy svítí slunce, můžu být na zahradě, táta seká trávu, synovec si hraje na písku, z domu voní čerstvě uvařená káva a já se nemusím před nikým tvářit, že jsem „nejlepší flétnistka na světě“. Prostě jen jsem sama sebou.

Foto: Sophia Hegewald, Dshamilja Schurtenberger

Facebook X E-mail WhatsApp