Slovenský basista Jozef Benci patří již téměř tři desetiletí k pilířům operních domů na Slovensku a nejen tam. Za svou bohatou kariéru nastudoval všechny důležité role, které byly pro jeho hlasový obor napsány a 21. května k nim přidá další: roli Generála v Prokofjevově opeře Hráč. Tu v hudebním nastudování Marka Šedivého a v režii Jiřího Nekvasila v premiéře uvede Národní divadlo moravskoslezské. Nejen o ní je náš rozhovor.

Už přes čtvrt století jste stálicí basového repertoáru na slovenských operních scénách a nejen na nich. Považujete sám sebe za legendu, pokračovatele slavné slovenské operní tradice?

Za legendu ešte nie, ale za pokračovateľa určite niečoho áno… To však musia skonštatovať iní – a najmä tí, ktorí sa tomu naozaj rozumejú.

Existuje dneska ještě něco jako slovenská pěvecká škola?

Je to trošku zavádzajúca otázka. Veľa pedagógov by si želalo, aby existovala slovenská spevácka škola. Môj názor však je, že v pravom zmysle slova nikdy neexistovala. Skôr tu bolo veľa výnimočných spevákov zo Slovenska, ktorí sa dokázali presadiť vo svete a zanechali výraznú umeleckú stopu.

Když jsme u těch legend, vy jste měl možnost spolupracovat s Editou Gruberovou. Zavzpomínejte na ni…

Spomínam na ňu veľmi rád. S Editou sme mali krásne vystúpenia a spolupráca s ňou bola výnimočná. Na javisku bola mimoriadne profesionálna, presná a zároveň veľmi ľudská voči kolegom.

Pokud vím, byla poměrně rezervovaná, s fanoušky se příliš nestýkala, natož po představení. Dá se říct, že byla pravým opakem dnešní doby, kdy operní pěvci musí být s fanoušky v téměř neustálém kontaktu přes sociální média. Jak to vnímáte vy?

Zažil som aj jedno, aj druhé. Keď bola unavená, zostávala skôr len v spoločnosti spoluúčinkujúcich. Ale svoje publikum mala veľmi rada. Mala fanúšikov, ktorí za ňou cestovali až z Japonska, a vždy si na nich našla chvíľu – či už krátko po predstavení, alebo pri neformálnom stretnutí.

Hodně čtenářů má celkem jasnou představu, jak se s lety vyvíjí a mění hlas sopranistkám, případně tenoristům, ale jak zraje hlas basistům?

Vyvíja sa prirodzene – s vekom, skúsenosťami, ale predovšetkým technikou. Ak je technika od začiatku nesprávna, u basistu sa veľmi rýchlo objaví nepekné vibrato. A práve v najzrelšom veku sa ukáže, či niekto celý život spieval skôr „na basbarytón“, aby si repertoár zľahčil, alebo je to skutočný bas s hlbokou polohou a vyrovnanými registrami v každej polohe.

Jste rád, že jste bas? Kdybyste si mohl vybrat jiný hlasový obor na jeden den, koho byste si rád zazpíval?

Som rád, že som bas. Nemenil by som.

Na jevištích většinou ztvárňujete basové role takzvané velké opery, jejich výčet ve vašem životopise je opravdu impozantní. Existuje vůbec nějaká zásadní role, již byste si rád zazpíval, ale nedostal jste nabídku?

Postupne som si odspieval všetko, čo je pre basistu základný repertoár, a k tomu prišli aj postavy, o ktorých, ako študent, snívate, treba Filip II., Veľký Inkvizítor, Mefisto, Kecal, Vodník, Boris Godunov, Pimen, Štelina, Svätopluk a zopár wagnerovských postáv. Vlastne okrem Boitovho Mefistofela som si už odspieval všetko. Ale prišla teraz ponuka aj na toto dielo. Tak verím, že sa to uskutoční a budem mať splnené všetko, čo som si chcel zaspievať.

Z oratoriálnych diel mám odspievané všetko zo základného repertoáru tiež a teraz, začiatkom mája, to bola Trináctá symfónia Babij Jar od Dmitrija Šostakoviča (se Slovenskou filharmonií a Tomášem Netopilem, reflexe ZDE – pozn. red.). Ale takým posledným snom je kantáta Svatební košile od Antonína Dvořáka. Robia to teraz barytóni, ale spieval to aj Richard Novák v určitom období počas svojej bohatej kariéry. Po poslednej návšteve u neho mi daroval svoj klavírny výťah aj s nahrávkou z Pražskej jari. Tiež by som to rád niekedy odspieval… uvidíme.

Velkého uznání jste si každopádně vysloužil i jako Štelina v opeře Krútňava Eugena Suchoně. Přibližte toto dílo českým čtenářům, kteří o něm třeba slyšeli jen vzdáleně… Jakým jazykem k vám Suchoňova hudba promlouvá?

Opera Krútňava je našou národnou operou. Podľa mňa ide o mimoriadne moderné dielo, pretože v sebe spája silnú psychologickú drámu, tragédiu aj morálny konflikt. Postava Štelinu nesie v sebe obrovskú bolesť otca, ktorý prišiel o syna, a zároveň cíti podozrenie voči Ondrejovi. Suchoň to napísal majstrovsky – hudobne aj dramaticky. A popri náročných dramatických scénach dokázal do opery vložiť aj silné momenty inšpirované slovenskou ľudovou hudbou.

Slavná jsou také vaše účinkování v Janáčkově Glagolské mši a v roce 2021 jste účinkoval v produkci Bergovy Lulu v Bukurešti. Mají tato velká díla opery první poloviny 20. století něco společného? Tehdy se toho ve světě hudby dělo strašně moc, ale přesto, existuje nějaký společný jmenovatel?

Súhlasím, v hudbe prvej polovice 20. storočia sa udial obrovský posun. Každý skladateľ hľadal nový jazyk. Spoločným menovateľom týchto diel je podľa mňa predovšetkým náročnosť – rytmická, intonačná aj výrazová. A zároveň veľká psychologická pravdivosť postáv a hudby.

Dalším takovým dílem je Prokofjevův Hráč, který se odehraje v novém nastudování v Národním divadle moravskoslezském. Roli Generála, která bude vaším debutem, jste už výše letmo zmínil, ale pojďme si o něm říct něco víc. Jak ho vnímáte, jakým si tato postava prochází vývojem – pěvecky či herecky?

Spevácky aj herecky postava vrcholí v treťom dejstve, ktoré je v podstate o Generálovi. Tam si uvedomí, že prichádza o všetko – o svoju milú Blanche, ale aj o vysnívané dedičstvo, ktoré jeho teta prehráva v kasíne. Na konci ho to úplne zlomí, čo Prokofiev skomponoval veľmi zaujímavo, ale zároveň mimoriadne náročne pre speváka.

Uměl Prokofjev psát pro hlasy, konkrétně pro bas, nebo vám přijde, že ve vašem partu jsou naschvály?

„Naschvály“ tam vyslovene nevidím, len je to náročné nielen spevácky, ale aj intonačne a rytmicky…

Hudba opery přesně kopíruje psychiku postav: napětí, horečku hry i momenty téměř groteskní ironie a vyloženě svádí k tak zvanému režijnímu divadlu. Jaký na něj máte názor? Máte v sobě nastavené hranice, za něž byste nešel, ať už by byl pokyn z režie jakýkoliv?

Myslím si, že každý spevák by mal mať svoje hranice. Dnes sme často svedkami toho, že niektoré inscenácie prekračujú hranicu vkusu alebo zrozumiteľnosti pre diváka. Som za moderné divadlo, ak vychádza z diela a rešpektuje hudbu aj autora. Ak je však cieľom iba šokovať, už s tým mám problém. Zatiaľ som mal šťastie na režisérov a dirigentov, s ktorými sme vždy našli spoločnú reč.

Jak relaxujete? Co vám pomáhá dostat se z operních výšin zpět na zem?

Hranie šachu a úplné vypnutie od hudby počas troch letných týždňov…

Kdybyste mohl pozvat jakoukoliv osobu z operní historie na sklenku vína, kdo by to byl a jaké víno byste vybral?

Keby to bolo možné, veľmi rád by som si sadol s Luciou Popp, Leonardom Bernsteinom alebo Jamesom Levinom. A výber vína či drinku by som nechal pokojne na nich…

Foto: web jozefbenci.com

Facebook X E-mail WhatsApp