Jan Martiník patří k pěvcům, kterého čtenářům portálu KlasikaPlus.cz není třeba představovat – o aktivitách a úspěších basisty informuje pravidelně. V loňském roce vznikl rozhovor u příležitosti Martiníkových písňových recitálů, letos si umělec udělal čas před svým vystoupením při festivalu ZUŠ Open na Pražském hradě 13. května.

Naposledy jsme si spolu povídali zhruba před rokem. Co je u vás nového?

Ano, čas strašně letí… Syn nám roste opravdu jako z vody a možná i proto máme pocit, že se všechno tak nějak zrychluje a hrozně rychle utíká. Navíc žijeme, i když se to nám asi v každodenním životě až zas tak nezdá, ve velice turbulentní době, která velmi pravděpodobně vyústí v horizontu maximálně několika let v nějaké zásadní přenastavení společenského řádu a vnese hodně změn do našich životů. Je jen otázkou, jak moc nás ty změny budou „bolet“.

Několikrát jste vystoupil na písňových recitálech s Davidem Marečkem, s nímž ostatně máte i nahrávací zkušenost. Měli bychom vás dva začít vnímat jako písňové duo? 

Máte pravdu – to, co začalo před zhruba dvanácti lety téměř jako nějaký „hec“, kdy jsme se spolu s Davidem někde nad sklenkou poprvé bavili o Zimní cestě, se postupně rozrostlo v plnohodnotné umělecké partnerství a mám pocit, že by bylo ještě aktivnější, kdyby nás před pár lety nezbrzdil covid. Oba dva samozřejmě spolupracujeme i s jinými kolegy; není to tak, že bychom si byli my dva nějak vzájemně exkluzivní. Nicméně se k sobě rádi vracíme a opravdu myslím, že je to oboustranné.

Co vám na této spolupráci nejvíce vyhovuje?

David sice vystudoval klavír, ale když se začal naplno věnovat manažerské a pak i ředitelské funkci, šel tento nástroj logicky stranou. Jsem moc rád, že si k němu – a asi částečně i díky mně – zase našel cestu, protože ho to jednak naplňuje a za druhé má dar doprovázet a „cítit“ zpěváka. To opravdu nemá každý.

V Praze, Bratislavě a Basileji jste vystoupil v Martinů Eposu o Gilgamešovi. Jak k vám promlouvá hudba tohoto stále málo objeveného českého velikána?

Pro mě osobně je Martinů stále, hlavně ve světě, neobjevený a trestuhodně nedoceněný. Martinů se hojně dotýká nejrůznějších filozofických a náboženských témat, stejně jako tématu koloběhu života a smrti nebo pomíjivosti okamžiku. To jsou všechno věci, které jsou mi jako člověku, ale i jako umělci, velice blízké a baví mě tato témata před diváky otevírat.

Podle mého názoru má přitom podobný a snad v některých aspektech i větší potenciál celosvětově uspět než například Janáček. Například Martinů hudebně-dramatická díla jsou často komponována v různých světových jazycích – angličtině, francouzštině a dalších –, takže zde odpadá ta věčná jazyková bariéra, se kterou se díla českých skladatelů ve světě často potýkají. Jak Epos o Gilgamešovi, tak například krásná krátká opera Čím lidé žijí, je napsána v anglickém originále. Tato opera, se kterou jsem měl tu možnost se potkat díky Jiřímu Bělohlávkovi, je skrytý poklad – krásný, v podstatě vánoční příběh, který by se přinejmenším v anglofonním světě mohl zvesela hrát podobně jako u nás „Rybovka“. Tak je otázka, jestli se toho nějaký šikovný dirigent, potažmo dramaturg, v zahraničí ujme, a zdvihne tak pomyslnou hozenou rukavici, kterou Martinů již před dobrými třemi čtvrtěmi století hodil.

Myslel Martinů na basisty? Kolik jim toho napsal? A uměl psát pro tento hlasový obor? 

Nejsem žádný expert na dílo Bohuslava Martinů, ale měl jsem možnost se během své kariéry s několika jeho díly osobně setkat a vždycky jsem u nich nabyl pocitu, že pokud se budeme bavit o nižších mužských hlasech, tak Martinů dával prostor spíše barytonům a basovému oboru svěřoval sice často výrazné, ale spíše epizodní role. Snad s výjimkou Řeckých pašií, kde je to tak na rozhraní oboru baryton–bas. Mně osobně to ale nikdy nijak zvlášť nevadilo a rád zpívám i ty vedlejší role a party, protože bývají o to víc intenzivní a nesou v sobě hluboká sdělení.

V lednu jste v Londýně jste vystoupil se sirem Simonem Rattlem jako Dr. Kolenatý ve Věci Makropulos. Zavzpomínejte i na tuto událost…

Jsem moc rád, že jsem mohl být opět součástí projektu, ve kterém Simon v Londýně spolu s London Symphony Orchestra postupně provádí koncertně celé Janáčkovo operní dílo – snad vyjma Šárky a Osudu – a záznamy se pak vydávají na CD. Naše Liška Bystrouška byla mimochodem dokonce nominována na Grammy.

Tento rok tedy došlo na Věc Makropulos, na kterou jsem se opravdu moc těšil. Jednak je to role, která mi sedí, a také jsem se zase mohl setkat s téměř celým obsazením, ve kterém jsme Makropulos dělali ve Státní opeře v Berlíně ve famózní inscenaci Clause Gutha. 

Která vystoupení vám ještě v poslední sezóně udělala radost?

Opravdu krásné vzpomínky mám na koncerty Beethovenovy Deváté symfonie, které jsem minulý rok zpíval s Christophem Eschenbachem. Obzvlášť velkou radost mi pak udělalo opětovné pozvání do Japonska, konkrétně do Ósaky, kde jsme tuto skladbu provedli právě s Eschenbachem a s Osaka Symphony Orchestra a s opravdu fenomenálním New National Theatre Chorus v Symphony Hall v rámci konání Expa 2025 Osaka-Kansai. Jen bylo trochu zvláštní, možná až paradoxní, že jsem tam byl oficiálně pozván v rámci Expa japonskou stranou, nikoli tou českou – to se přiznám, že mi bylo vlastně i trochu líto; svou vlast jsem reprezentoval nějak sám za sebe.

Jinak za zmínku určitě stojí třeba můj debut v amsterdamském Concertgebouw, konkrétně coby Placmajor v Janáčkově opeře Z mrtvého domu, nebo můj návrat do KKL Luzern, kde jsme provedli Dvořákovo Requiem. Zajímavá byla i moje první návštěva Liverpoolu, odkud jednak pochází právě již dříve zmiňovaný sir Simon Rattle a také zde léta coby šéfdirigent působil Libor Pešek. Spolu s Royal Liverpool Philharmonic Orchestra jsme zde uvedli další Janáčkovo geniální dílo, totiž Glagolskou mši.

13. května vystoupíte s Rytíři talentu na Pražském hradě. Bude na toto vystoupení navázána i nějaká další spolupráce?

Je to zvláštní, ale zdá se, že dnešní rozhovor má jednoho společného jmenovatele, a tím je sir Simon Rattle. I s tímto projektem je vlastně nepřímo spojen, a to konkrétně skrze svoji ženu Magdalenu Koženou, která mě v rámci své nadační činnosti k účinkování na tomto koncertu a participaci na celém projektu minulý rok pozvala. Což jsem s povděkem a radostí přijal a upřímně mě těší, že mohu být takovéto důležité a záslužné činnosti, jakou je podpora ve vzdělávání dětí a mládeže v oblasti kultury, nějak nápomocen.

Co se týče nějaké budoucí spolupráce, tak je pravdou, že jsme se o nějakých možnostech s ředitelkou nadačního fondu Irenou Pohl Houkalovou bavili, ale zatím je to ve stadiu úvah a nápadů. Až to bude konkrétnější, tak se o tom veřejnost určitě dozví více.

Když se na chvíli zastavíme u hudebního vzdělávání, zavzpomínejte na to vaše. Co vám na školách nejvíce chybělo?

No, to je téma na několik hodin, ale asi je třeba se nejprve zamyslet, z jakého historického podhoubí naše vzdělávání obecně pochází. Dá se říct, že je to kombinace císařsko-královského étosu z doby monarchie, který následně vystřídala komunistická ideologie. Oba hodnotové světy měly v oblasti vzdělávání společného jmenovatele: převažovalo mechanické biflování a učení se nazpaměť, často bez skutečného pochopení podstaty věcí. To mělo nesporně i určité výhody, protože trénovat takto mozek je zcela jistě prospěšné v mnoha ohledech. Nicméně naopak důraz nebyl téměř vůbec kladen na rozvoj individuality, na svobodnou, nespoutanou dětskou kreativitu, na rozvoj zdravé sebedůvěry, na schopnost prezentace sama sebe i věcí okolo, potažmo na schopnost improvizace. Chápu, že extrém většinou nebývá dobrý, takže nějaká kombinace těchto dvou pólů by za mě byla optimální.

Co jsou naopak silné stránky hudebního vzdělávacího systému u nás?

Určitě je to síla tradice, která částečně nese tu tíhu a pomáhá kultuře přežívat i v těžších časech. A samozřejmě je to ten úžasně robustní a na naši malou zemi neuvěřitelně hustý systém, počínající u ZUŠ a jdoucí přes konzervatoře a akademie až k univerzitám. Co je však ještě důležitější, je široká dostupnost, a to nejen ta fyzická, ale hlavně sociální a ekonomická. To, že v Česku může „do hudebky“ chodit opravdu téměř každý, považuju za velké privilegium, které náš národ má. Je mnoho zemí na světě, kde podobné aktivity jsou výsadou bohatých.

Máte nějaký vzkaz pro mladé lidi, kteří se rozhodují mezi studiem na konzervatoři a jistější budoucností pramenící ze studia na gymnáziu či oborových školách a učilištích?

V době, kdy nám na dveře klepe umělá inteligence, si nejsem jist, jestli studium na školách gymnaziálního typu lze označit jako jistější budoucnost. Paradoxně se zdá, že nejspolehlivější cestou budou do budoucna spíše různá řemesla manuálního charakteru.

U umění a u hudby je to opravdu otázka. A já na ni nemám odpověď. Uvidí se, jak moc promluví AI i do našeho uměleckého světa. Do některých oborů zdá se více, do jiných trochu méně, ale otázkou zůstává, zda i ty méně zasažené obory nebudou v rámci „vedlejších škod“ smeteny také. Ať tak či onak, nevypadá to, že by se blýskalo na lepší časy.

Jakým hlavním omylem trpí dnešní opera?

Nevím, jestli trpí nějakým jedním omylem. Spíš trpí diletantismem, nekompetentností, nezájmem – ať už politickým či společenským –, hudební hluchotou a analfabetismem, neschopností lidí se soustředit, rozpoznávat nuance… trpí na povrchnost, na „show-off“ a „wow efekt“, na hochštaplerství, na nevzdělanost nebo třeba nedostatek peněz. I když, když se tak na to dívám, tak některými z výše uvedených věcí trpěla opera vlastně tak trochu vždycky, jen míra se změnila.

Co vaše plány do budoucna?

Pokud možno přežít. (úsměv)

Kdybyste si mohl dát sklenku vína s jakoukoliv postavou z operní literatury, koho byste si vybral, jaké víno či drink byste jí nebo mu servíroval a jak by takový večer vypadal?

Abych pravdu řekl, tohle mě nikdy moc nelákalo. Asi bych si radši sednul a dal si víno, drink, kávu nebo i čaj s nějakou skutečnou osobou. Těch potenciálních, zajímavých lidí by byla celá řada, ale zároveň se mi hned, když nad tím tak přemýšlím, vybavuje jeden krásný židovský vtip, který tak poutavě a jedinečně vyprávěl Jan Werich, jehož pointou je, že největší moudrostí je, že všechno je jinak. A tak vlastně uvažuju nad tím, jestli si něco takového vůbec přát. Jestli bych třeba nebyl nakonec zklamaný; jestli bych si od takového setkání nesliboval příliš.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp