O Juanu Diegu Flórezovi se traduje legenda, že byl jako mladý na konkurzu v Národním divadle v Praze odmítnut pro nedostatečnost. Zda se zakládá na pravdě, dnes už asi nezjistíme. Každopádně od svého debutu na Rossiniho operním festivalu v Pesaru v roce 1996 je tento peruánský tenorista považován za absolutní špičku belcantového repertoáru a díky agentuře Nachtigall Artists vystupuje pravidelně i v Čechách – jeho pátý tuzemský koncert se uskuteční 19. dubna v pražském Rudolfinu, kde vystoupí v komorním spojení se svým dvorním klavíristou Vincenzem Scalerou. Serveru KlasikaPlus.cz pěvec před koncertem poskytl exkluzivní rozhovor.

V jedné recenzi jsem si přečetl, že váš zpěv je mimořádně instrumentální, jako by tenorová linka byla psána spíše pro dechový nástroj. Je to něco, o co vědomě usilujete, nebo jde přirozeně o důsledek vaší techniky?

Přiznám se, že jsem tento popis neslyšel, ale možná vychází ze způsobu, jakým ke zpěvu přistupuju. Vždycky usiluju o co nejčistší tvoření tónu, věnuju velkou pozornost frázování a neustále hledám krásu zvuku i legato. Dechová opora je pro mě naprosto zásadní a snažím se udržet nepřerušenou, plynoucí linii, jako by byl zvuk nesen jediným dechem. Možná právě to vytváří dojem jakési instrumentality, blízké dechovému nástroji, tedy představu nepřerušené linie, čistoty a přesnosti artikulace.

O vašem hlase bylo napsáno mnohé, ale jak byste ho popsal sám? Stručně, třeba třemi nebo čtyřmi slovy.

Kdybych měl svůj hlas popsat, řekl bych, že je lehký, jasný, přirozený a velmi flexibilní. Dodal bych také, že v sobě nese jistý melancholický odstín a samozřejmě i pohyblivost, která mi umožňuje se pohybovat ve virtuózním repertoáru. Zároveň se však vždycky snažím zachovat v tónu i jistou hřejivost, aby hlas zůstal výrazový a nepůsobil ani v technicky nejnáročnějších pasážích mechanicky.

Jedním ze skladatelů, s nimiž jste nejvíce spojován, je Gioacchino Rossini. Hraje v jeho áriích větší roli rytmická přesnost než dramatická vášeň? Jak tuto rovnováhu vnímáte?

V případě Rossiniho mám pocit, že dosahuje velmi vytříbené rovnováhy. Jeho hudba je samozřejmě vysoce virtuózní, ale nic v ní není napsáno bez propojení s textem. Vše slouží jak hudební linii, tak dramatickému záměru. Zároveň hlas stojí naprosto v centru dění – Rossiniho způsob psaní je skutečnou přehlídkou pěveckého umění. Vyžaduje přesnost, pohyblivost, kontrolu i eleganci.

Jakým jazykem k vám hudba tohoto velikána promlouvá?

To, co činí Rossiniho tak výjimečným, je fakt, že jakmile překonáte technické překážky, stává se jeho hudba interpretačně nesmírně radostnou. Přináší pocit svobody a vzrušení. Je náročná, ale zároveň hluboce naplňující, protože máte pocit, že do sebe technika, výraz i styl dokonale zapadají.

Dalším klíčovým skladatelem ve vašem repertoáru je Gaetano Donizetti. Často jste dotazován na slavnou árii Tonia z Dcery pluku, mě však zajímá samotný moment, když přicházíte k sekvenci vysokých „c“. Co se vám právě v tu chvíli honí hlavou? Stále formujete hudební frázi, nebo jde už jen o instinkt, svalovou paměť a čistou adrenalinovou jízdu… nebo o něco jiného?

U árie jako „Ah! mes amis“ se většina práce odehrává ještě před vstupem na jeviště. V šatně připravuji vysoké „c“, zkouším je a kontroluji, abych na jevišti mohl přesně reprodukovat to, co jsem nacvičil. Samozřejmě hlas nereaguje pokaždé úplně stejně, takže drobné odchylky jsou možné. Cílem je ale dosáhnout konzistence díky pečlivé přípravě. Na jevišti vyžaduje situace velkou koncentraci a velice přesné umístění hlasu. Velká část práce je samozřejmě mentální, vše musí být pocitově organizované a kontrolované, a především: publikum musí podlehnout iluzi, že zpívám bez jakékoliv námahy.

Důležitou roli hraje také adrenalin. Dodává energii, kterou taková árie vyžaduje. Klíčové je nasměrovat tuto energii pozitivně, aby podporovala techniku, a ne ji narušovala.

Mnoho zpěváků, s nimiž jsem hovořil, říká, že si nemohou vybírat, co zpívají, a musí přijmout téměř každé angažmá proto, aby se uživili. Vaše kariéra nicméně ukazuje, jak důležité je v této branži umět říkat „ne“. Co byste jim vzkázal?

Je pravda, že na začátku kariéry mnoho zpěváků cítí, že musí přijmout každou příležitost, což je pochopitelné. Ale myslím, že je velmi důležité v každém věku mít cit pro to, co je pro váš hlas vhodné. Důležitý je také druhý pár uší, někdo, komu můžete důvěřovat. Říct „ne“ může být obtížné, ale někdy je to nezbytné. Hlas potřebuje čas, aby se vyvinul, a pokud ho tlačíte špatným směrem nebo příliš rychle, můžete tím negativně ovlivnit jeho budoucnost.

Myslíte, že dnešní mladí pěvci stále mají možnost rozvíjet svůj hlas tak pomalu a pečlivě, jako jste to mohl dělat vy?

Mladí pěvci dnes čelí mnoha tlakům, přesto stále věřím, že je možné budovat kariéru s trpělivostí a rozvahou.

Svět opery se rychle mění: nové inscenační přístupy, odlišné publikum, digitální platformy, sociální sítě a další záležitosti… Které z těchto změn považujete za skutečný pokrok a které spíše za slepou uličku?

Opera se jistě vyvíjí a některé změny jsou velmi pozitivní. Nové prostředky, digitální platformy a volnější přístup k představením mohou přiblížit operu lidem, kteří by ji jinak neměli možnost zažít. Ne každá inovace je však nutně pokrokem. Někdy při hledání něčeho nového hrozí, že se ztratí podstata díla, tedy hudba, styl a úcta ke skladateli. Pro mě je skutečný pokrok cokoli, co prohlubuje spojení mezi publikem a hudbou, aniž by se měnil její smysl.

Jakým největší omyl ve vztahu k opeře má veřejnost zafixovaný?

Jedním z největších nedorozumění je, že opera je něco vzdáleného, elitářského nebo těžko pochopitelného. Ve skutečnosti je opera velice přímá. Hovoří o lidských emocích, lásce, žárlivosti, radosti, tragédii, a to silným, bezprostředním způsobem. Stále se dotýká aktuálních témat našeho dnešního světa.

A naopak, jakým největším omylem trpí opera sama o sobě?

Možná je to přesvědčení, že se musí příliš měnit, aby zůstala relevantní. Opera je už nyní svébytná a kompletní umělecká forma. Samozřejmě se musí vyvíjet, ale neměla by ztrácet důvěru ve svou vlastní identitu. Emoční síla hudby a lidského hlasu je nadčasová.

Rád bych se na chvíli zastavil ještě u vaší filantropické činnosti, konkrétně projektu Sinfonía por el Perú, v němž umožňujete hudební vzdělání dětem z okraje společnosti. To je často ospravedlňováno pozitivním sociálním dopadem, nicméně si musíme přiznat, že ekonomická stabilita z hudebního vzdělávání dnes plyne velmi výjimečně. Jakým způsobem k věci přistupujete?

Nepovažuju to za rozpor, spíše za výzvu. Hudební vzdělávání má obrovský sociální dopad, protože buduje disciplínu, citlivost, týmovou spolupráci a sebevědomí. To jsou hodnoty, které daleko přesahují ekonomickou stránku. Díky Sinfonía por el Perú jsem viděl, jak hudba skutečně může měnit životy. Ne každé dítě se stane profesionálním hudebníkem, což samozřejmě není náš jediný cíl; mnoho dětí, které byly součástí Sinfonie, dnes studuje na různých univerzitách a usiluje o smysluplné uplatnění ve společnosti. Cílem je dát jim nástroje pro život – v tomto smyslu je hodnota hudebního vzdělávání nepřekonatelná.

Do Prahy se vracíte popáté. Co jste si pro posluchače připravil?

Program je velice pestrý. Začíná třemi Mozartovými áriemi, pokračuje dvěma písněmi od Rossiniho a první část zakončuje árie „Viens, gentille dame“ z málo uváděné opery Bílá paní Françoise-Adriena Boieldieua. Celá první část tak představuje belcantový repertoár, zatímco druhá část je více romantická. Začíná zarzuelami, následují dvě francouzské romantické árie a jedna árie od Verdiho.

Hlavní myšlenkou je nejprve představit repertoár bel canta, s nímž jsem nejvíce spojen, a poté přejít k romantickému stylu, ve kterém se můj repertoár v posledních letech vyvíjí. Mám zkušenosti s tím, že publikum tuto pestrost a různorodé styly oceňuje.

Budete opět hrát i na kytaru?

Ano, samozřejmě! Bez ní by to nešlo. (úsměv)

Na svých recitálech často zařazujete skladby autorů stojících trochu mimo hlavní proud. Který skladatel nebo konkrétní skladba si podle vás zaslouží větší pozornost, či dokonce znovuobjevení?

V tomto programu je úvodní skladbou Mozartova koncertní árie „Misero, o sogno“, která je krásná, ale příliš často se neprovádí. Jde o dlouhou a výrazně emocionální koncertní árii. Ve druhé části jsou tři árie ze zarzuel – rovněž díla, která se v recitálových programech příliš často neslyší, a myslím, že si zaslouží větší pozornost.

Jste rád, že jste tenoristou? 

Ano, jsem tomu velice rád!

Kdybyste si mohl na jeden večer vyměnit hlasový obor, jaký byste si zvolil? 

Vždycky jsem měl rád barytonové a basové hlasy, zejména ve Verdiho operách. V těchto hlasech je bohatství, něco výrazného, co mi přináší velké potěšení.

Kdybyste mohl pozvat jednu postavu z celého operního repertoáru na sklenku vína, koho byste vybral a jaké víno byste podával?

Kdybych mohl pozvat skladatele, pravděpodobně bych zvolil Rossiniho. A k němu bych do party přizval jednu operní roli, což by byl Falstaff. S těmi dvěma by to určitě byl zábavný večer. Víno pro takovou společnost by muselo mít také výrazný charakter, možná dobré Guado al Tasso.

Foto: facebook Juana Diega Flóreze, Manfred Baumann

Facebook X E-mail WhatsApp