Kateřina Dušková, která je od roku 2021 šéfkou činoherního souboru Divadla F. X. Šaldy, nyní zrežírovala operu Figarova svatba z pera Wolfganga Amadea Mozarta. Ta bude mít v libereckém divadle pod taktovkou Paola Gatta premiéru 29. května. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz jsme se však zabývali nejen připravovanou inscenací.

Vaše pracovní náplň se napříč lety proměňovala, vedle režie a dramaturgie v mnoha českých divadlech jste pracovala jako novinářka nebo na pozici PR manažerky neziskové organizace. Mají tato povolání něčím blízko k divadelní režii?

Můj život se přirozeně vyvíjí a já většinou přijímám to, co mi přichází do cesty. Když se ale na všechny své pracovní zkušenosti podívám zpětně, mají společného jmenovatele – zájem o člověka a jeho příběh. Možná jsem svou podstatou trochu flâneur – pozorovatel. Dívám se na lidi, na vztahy a situace kolem sebe, a potom z nich skládám příběhy. A když je potřeba a je to možné, snažím pomoct nebo vytvořit prostor pro porozumění. Divadelní režie z toho pak vlastně vychází úplně přirozeně.

Co vás vede k práci na operním titulu? Ve kterém ohledu je jiná? 

Figarova svatba je mou třetí operní režií. A já se zamilovávám… do opery. Pozvání do operního světa si vždy nesmírně vážím. Když jsem do něj vstoupila poprvé, připadala jsem si trochu jako Harry Potter v prvním ročníku v Bradavicích. Dnes, po pěti letech, si troufám říct, že už snad zvládám aspoň své „Alohomora“. Zásadní rozdíl mezi činoherní a operní režií vnímám především v tom, že tempo a rytmus neurčuje režisér ani herec, ale autor hudby – v tomto případě geniální Mozart. Často mám pocit, že stačí zavřít oči, poslouchat hudbu, a obrazy začnou přicházet samy. Je to nesmírně inspirativní proces.

Jaké je režírovat operní soubor, jenž vám není tak důvěrně známý jako ten činoherní, který v Liberci vedete?

Mám obrovské štěstí na lidi, kteří se na Figarově svatbě sešli. Umělecký šéf opery DFXŠ Karol Kevický se rozhodl pro jeden cast, díky čemuž mám možnost spolupracovat s mimořádnými pěvci a současně herecky silnými osobnostmi. Vznikl tak vlastně malý, dočasný operní soubor, který funguje s výjimečnou souhrou a vzájemným respektem a důvěrou. Všem nám jde o stejnou věc – vytvořit inscenaci, kterou budou diváci milovat stejně, jako ji dnes milujeme my. Podařilo se nám vybudovat prostředí otevřenosti, důvěry a svobodné tvorby, a to považuju za jednu z nejcennějších věcí, které mohou nastat.

Orientujete se v operní režii spíše na ztvárňování konfliktu („dramatické situace“) nebo na zachycení imprese? Vede vás více hudba, nebo příběh? 

Ideálně bych chtěla vytvářet silné obrazy, které plynou přímo z hudby, Figarova svatba je ale brilantně vystavěný sled situací, záměn a dramatických střetů – vlastně téměř činohra, jejíž tempo a rytmus určuje génius Mozart. A my máme to štěstí, že smíme být součástí tohoto proudu. Jsou chvíle, kdy cítím potřebu ten zběsilý kolotoč na okamžik zastavit a nechat hudbu „jen“ zaznít – v její čisté síle a emocích. Udělám to, ale Mozart vzápětí vždy znovu a znovu rozehrává další situaci, další vztah, další nedorozumění a děj se opět rozbíhá vpřed. Jak už jsem zmínila, vyprávím příběhy, a právě proto mě Figarova svatba tolik fascinuje. Je to dílo, které v sobě spojuje přesnost dramatické stavby s lehkostí a emocí hudby způsobem, který je až neuvěřitelně současný a živý.

V Šaldově divadle jste v minulosti režírovala již dva operní tituly, Jakobína od Antonína Dvořáka a Madama Butterfly od Giacoma Pucciniho. Jakobín i Figarova svatba jsou shodou okolností zasazeny do stejné epochy, tj. do Francie před revolucí. Liší se oproti Jakobínovi váš nynější přístup k historickým reáliím?

Obě opery spojuje období společenského napětí a krize dosavadního řádu. V obou případech jde o svět, v němž ti, kteří určují pravidla a zákony, je zároveň sami překračují. Ve Figarově svatbě je ale tento motiv podle mě pojmenován mnohem otevřeněji a radikálněji než v Jakobínovi. Zatímco u Jakobína jsem historické reálie vnímala spíše jako prostředí pro osobní a generační konflikt, ve Figarově svatbě se společenský rozměr příběhu stává jeho hybnou silou. Naše inscenace proto nevnímá historii jen jako dekoraci určité epochy, ale jako živý a stále aktuální prostor pro otázky moci, privilegia a spravedlnosti. Figarova svatba je v našem pojetí především vzpourou proti bezpráví, ale zároveň také výraznou demonstrací ženské solidarity. Právě vztahy mezi ženskými postavami a jejich schopnost spojit síly proti mocenské manipulaci jsou pro mě jedním z nejsilnějších témat celé opery.

Jak současnému publiku přiblížíte skutečnost hraběcího práva první noci? Čím má podle vás tato zápletka promlouvat k divákovi dnes?

Motiv práva první noci pro mě není jen historickou kuriozitou nebo anekdotickou zápletkou. Da Ponte na jeho půdorysu mluví především o zneužití moci – o situaci, kdy ten, kdo stanovuje pravidla a zákony, je zároveň sám porušuje. A právě v tom vidím silnou aktuálnost Figarovy svatby i pro dnešní publikum. Je to příběh o porušeném slibu, o porušování hranic a o systému, v němž si privilegovaní myslí, že pro ně pravidla neplatí. Bohužel je to téma, které velmi dobře známe i dnes, ať už ve veřejném prostoru, politice nebo v mezilidských vztazích. Právě proto podle mě Figarova svatba stále funguje tak živě a současně. Nejde jen o komedii plnou záměn a humoru, ale také o velmi přesné pojmenování mechanismu moci.

V Liberci jste začátkem sezony režírovala Přelet nad kukaččím hnízdem, dramatizaci slavného románu Kena Keseyho. Téma vnitřní svobody a utlačování jedince systémem lze považovat za pojítko s Figarovou svatbou. V čem je toto téma jiné v prostředí feudální Francie?

Ve Figarově svatbě je téma svobody zahalené do lehkosti, humoru a hravosti, ale o to je možná aktuálnější. V Kukačkách jde skutečně o holé přežití, o střet člověka se systémem, který ho chce „ochočit“, zlomit, umlčet a zbavit vlastní identity. Tam je svoboda existenciální otázkou – člověk se buď podřídí, nebo je zničen. Situace je vyhrocená, temná a bez úniku. Ve Figarově svatbě se pohybujeme v úplně jiném světě. Nejsme v prostředí otevřeného násilí, ale ve společnosti pevných pravidel, hierarchie a společenských rolí. A právě proto je fascinující, jak moderně Beaumarchais i Mozart mluví o lidské důstojnosti. Figaro i Zuzanka nejsou revolucionáři se zbraní v ruce, ale lidé, kteří si chtějí uchovat právo rozhodovat o vlastním životě, o své lásce a o své budoucnosti. Bojují chytrostí, humorem, ironií a schopností nepodlehnout mocenským hrám.

Na Figarově svatbě je krásné, že si můžeme dovolit nadhled. Můžeme se smát lidské ješitnosti, mužské samolibosti i společenským konvencím, aniž bychom ztratili ze zřetele, že pod tou komedií je velmi přesný obraz rozdělené společnosti. Hrabě je člověk, který je zvyklý, že mu jeho postavení umožňuje téměř všechno, a ostatní postavy si s tím musejí nějak poradit, nějak se vymezit. Není to ale boj vedený silou, spíš inteligencí, emocí a solidaritou. A důležité je i historické zasazení. Nejsme v revoluční Paříži, kde už padají hlavy, ale ve Španělsku za vlády Karla III., tedy v době jistého osvícenského optimismu. Ten svět ještě věří, že věci lze napravit rozumem, dialogem a lidskostí. I proto Figarova svatba nekončí tragédií, ale jedním z nejsilnějších okamžiků jak v hudbě, tak i v životě – velkým „Perdono“ – omluvou a odpuštěním.

Jaké další spolupráce vás v dohledné době čekají? A plánujete se k opeře v budoucnu vrátit/vracet?

S dramaturgem Jiřím Janků připravujeme pro Divadlo F. X. Šaldy dramatizaci Cirkusu Humberto Eduarda Basse jako poctu režisérovi a příteli Zbyňku Srbovi, který v loňském roce odešel do divadelního nebe. To nám momentálně zabírá všechen volný čas. A co se opery týká, s velkým respektem a láskou musím přiznat, že bych se jí v budoucnu moc ráda věnovala víc než dosud a popravdě, za touto mou novou touhou stojí kolegové – umělci, se kterými jsem prožila zkoušení Figarovy svatby – Karolína Levková, Magdalena Rovenská, Josef Kovačič, Jolana Slavíková, Jiří Brückler, Jan Hnyk, Petra Vondrová – lidé, kteří operou žijí a dokáží svou radost z hudby kolem sebe šířit jako lavinu. Věřím, že tuhle sílu pocítí i liberecký divák.

Foto: Daniel Dančevský (foto z představení), Facebook Kateřiny Duškové

Facebook X E-mail WhatsApp