Linda Hejlová Keprtová je operní režisérkou a do července 2026 také ředitelkou Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Svou libereckou kapitolu završí kantátou Antonína Dvořáka Svatební košile, jež bude poněkud netradičně uvedena ve scénické formě a jejíž premiéra je chystaná na 13. března. Portál KlasikaPlus.cz s umělkyní a manažerkou v jedné osobě přináší rozhovor.

V angažmá Šaldova divadla v Liberci jste nejprve působila jako dramaturgyně a režisérka, posléze coby umělecká šéfka a od roku 2022 na postu ředitelky. Myslíte si, že tento vývoj souvisí s vaší proměnou po stránce umělecké i lidské? Jak zpětně hodnotíte, na které z pozic jste se nejlépe realizovala?

Děkuju za úvodní otázku. Do Divadla F. X. Šaldy (nadále DFXŠ) jsem do stálého angažmá nastoupila roku 2016, od roku 2012 jsem s DFXŠ spolupracovala jako host. Od té doby uplynulo hodně vody, stala jsem se nejenom ředitelkou, ale také matkou, což proměnilo Lindu jako člověka přirozeně úplně nejvíce. Každá pozice, kterou jste zmiňoval, byla pro můj osobní i profesní vývoj velmi důležitá, nejméně však asi šéfka opery – to trvalo velmi krátce. 

Velký milník poté přišel s pozicí ředitelky, protože taková pozice, kdy každý den přemýšlíte a rozhodujte o krocích, které mohou mít zásadní vliv na celý divadelní organismus a na konkrétní lidi, vás zcela přirozeně nutí, neustále na sobě pracovat, neustále se prokousávat k podstatě. Tady není prostor na stagnaci.

Takže pokud se mě ptáte, zdali u mě samotné proběhla proměna po stránce umělecké i lidské, musím odpovědět ano. A jsem za ní vděčna!

Čím je prostor Šaldova divadla specifický oproti jiným vaším působištím? Je podle vás specifický i liberecký divák? 

Prostor Šaldova divadla je specifický svou velikostí, respektive oproti jiným operním domům není tak velký, proto je možné pracovat s tak zvaným „kontaktním divadlem“. To je forma, která je mi velice blízká – práce s detailem, práce s emocí, to se na velkých jevištích někdy špatně tvoří. V Liberci to jde a z toho myslím vyplývá i poetika, kterou se operní soubor DFXŠ ubírá.

Otázka na libereckého diváka je pro mě tématem, kterým se s kolegy zabýváme velmi často, především z hlediska marketingového a obchodního. Po pandemii covidu se operní publikum velmi proměnilo, některé zajeté pořádky se rozpadly, některé reakce nás naopak překvapily.

V minulé sezoně jste v souvislosti s inscenací opery Maryša začala s projektem udržitelnosti, kdy byly ve scénografii využity již použité materiály. Letos přicházíte s projektem „Bušení“, startupem pro čerstvé absolventy uměleckých škol. Snaha o dialog mezi generacemi má pro vás očividně velký význam.

Ano, snaha o dialog – to je moje velké téma, na všech možných úrovních a tak trochu souvisí s vaší první otázkou. Ještě před pár lety bych vám pověděla, že vedoucí pozice je především o pevném vedení lidí, o jasném názoru, jenž není možné zpochybnit. V ředitelském křesle pochopíte, že pokud s vámi mají ostatní lidé ve vašich vizích společně kráčet, je nutné s nimi dialog vést. Je nutné jim naslouchat, snažit se klíčovat jejich motivace, ambice, jejich trápení, pochybnosti, a především jim dávat důvěru. Protože talentovaní lidé potřebují především důvěru a chválu, aby mohli růst. A tak jak rostou oni, roste i celé společenství, v našem případě celé divadlo. Odpusťte, trochu oklikou se dostávám k odpovědi na vaši otázku, ale v mém pohledu spolu tyto věci souvisí. Tak jak jsme dokázali nastolit bezpečné prostředí mezi sebou, chtěli jsme předat i generaci, která teprve začíná, která si osahává ten zvláštní divadelní svět, který je krásný, ale umí být i pěkně krutý.

A pokud se ptáte na Maryšu (reflexe ZDE) – tam to bylo především pragmatické rozhodnutí. Bylo nutné šetřit a kdo jiný by měl začít než sama ředitelka. A já věděla, že Maryšu z „fundusu“ dokážu postavit. A že mi to přinese možná i jistý druh svobody. To se také stalo.

Ve své tvorbě se dlouhodobě soustředíte na odvážné ženské hrdinky, čelící nepřízni svého okolí a zpravidla rozklížené volbou mezi city a společenským postavením – připomeňme například inscenaci Její pastorkyně od Leoše Janáčka či operu Maryša od E. F. Buriana. Došla jste lidsky za dobu, co se tomuto tématu věnujete, k nějakému novému poznání, uvědomění? A pozorujete za tu dobu určité změny ve světě, co se postavení žen týče?

Víte, režírování je neustálé pokládání si otázek, hledání odpovědí. Neustálé lavírování mezi sebevědomím a pochybnostmi, neustálá houpačka vlastních postojů, jak se k tématu postavit a jak jej interpretovat co nejpravdivěji. A právě toto hledání a nalézání, to je ten směr, kdy dochází k určitým poznáním nejen v řece profesní, ale především lidské. Ano, většinou to bolí. Ale tak je to se vším, co člověk dělá pravdivě, upřímně a kdy se odváží alespoň jednou za čas si nelhat do kapsy. 

K vaší druhé otázce. Asi nejsem ta, která dokáže popsat vývoj postavení žen v divadelním světě během posledních let. Každopádně – a to prosím nikterak nefňukám, jen popisuju realitu, tak jak ji vnímám –, ženy v divadelním managementu jsou stále spíše raritou. Divadelní svět je spíše světem mužským. A ty ženy tam na chvilku pustíme, to zase jo, přece jenom žijeme ve světě pokroku. A stejně jako v jiných profesích, myslím, i v uměleckém prostředí jsou ženy pod ostřejší kritikou, méně se jim odpouští, lépe se do nich strefuje. Ale myslím, že to je fenomén společenský. Já sama se ho velmi často dopouštím, směrem ke kolegyním a kolegům. Také mám někdy zvyk mužům odpustit více než ženám. 

Na druhou stranu, bezesporu se v této věci mnoho událo. Generace mých rodičů si určitě nedokáže představit, že by se matka ročního dítěte stala ředitelkou a otec by šel na rodičovskou dovolenou, jako to bylo v mém případě. Ale to je asi už na jiný článek, do úplně jiného periodika. (úsměv)

Vaše tvůrčí období v Šaldově divadle uzavře kantáta Svatební košile od Antonína Dvořáka, již brzy uvedete jako scénické dílo. Kantátu režírujete tímto způsobem podruhé. Pozorujete v práci určitá specifika oproti „klasickému“ inscenování operního titulu?

Práce na Svatebních košilích přinesla mnohým z nás, včetně mě, mnohá překvapení. Já osobně si ve své režijní profesi poměrně dost zakládám na metodice zkoušení, na přesné přípravě, díky které pak můžete tvořit. Poměrně úzkostně se těchto postupů držím jako „košile“ a pak přijdou inscenace, kde vám tyto procesy zkrátka moc nefungují.

Ano, Svatební košile přinesly mnoho výzev, je to ale práce překrásná, velmi tvořivá a především velmi svobodná. Takovýto titul, s takovýmto výkladem bych nikdy nemohla režírovat s lidmi, se kterými se neznám nebo je znám jen povrchně. Interpretace, se kterou přicházíme, potřebuje obrovskou dávku důvěry směrem od interpretů k režisérovi. A já děkuju, že jsem ji dostala. Bez ní to nejde nikdy, ale u Svatebních košil už vůbec ne.

Co je podle vás „cestou za obzor“ – název letošní sezony DFXŠ – ve Dvořákově Svatební košili? 

Je to cesta odpuštění. Odpuštění druhým, odpuštění sobě samému. Tam je někdy velmi těžké dohlédnout. 

Svatební košile se výrazně orientuje na víru v Boha, vychází z biedermeierovského přesvědčení o zachovávání kázně a nutnosti pokání. Myslíte si, že jsou tyto hodnoty dnešní i současnému divákovi? V čem by jej podle vás měly oslovit? Proč titul uvádět právě dnes?

Protože každý z nás se někdy brodí bahnem. Každý z nás se snaží nalézt své místo na světě, každý z nás se snaží toho svého Boha pojmenovat. A protože je potřebné a důležité věřit, že z něčeho nehezkého a smrdutého může vzejít něco krásného, nadějeplného.

Mohla byste se prosím nyní ohlédnout za obdobím, kdy jste působila (a stále působíte) jako ředitelka Šaldova divadla? Co považujete za úspěch a co byste naopak měnila?

Jako ředitelka si stále stojím za tezí, že DFXŠ má obrovský potenciál. Pokud se mě ptáte na úspěch, asi za ten největší považuju podporu tohoto potenciálu, což neslo zcela konkrétní ovoce, jako je zvýšení návštěvnosti, úroveň představení, budování komunity a tak dále.

Na vaši druhou otázku, co bych naopak měnila: Až se s DFXŠ rozloučím a postupně budu na svou práci získávat tolik potřebný nadhled, dozajisté přijdu na spoustu věcí. V tuto chvíli vám mohu dát odpověď, že zcela jistě bych změnila způsob komunikace ohledně konkrétních témat směrem ven i směrem dovnitř.

Jaké jsou vaše další plány? Odchází se vám z Liberce snadno?

Přiznám se, že snadný odchod to pro mě nebude. Ale rozhodnutí odejít bylo bezesporu těžší. Takže myslím, že to finální odcházení bude spíše probíhat v dojetí, v upřímném loučení. Nový ředitel byl vybrán skvěle, všichni v DFXŠ to ví, takže teď si na tu změnu musíme „jenom“ zvyknout.

No, a vaše otázka, co mé další plány. Prosím pěkně, pokud se nenahněváte, v tuto chvíli je nikterak komentovat nebudu, mé plány dost souvisí s mým odchodem z DFXŠ, proto si je nechám s dovolením pro sebe. Děkuju vám za pochopení a především za krásné, inspirativní otázky.

Foto: Kryštof Susa, Radek Drbohlav, archiv Divadla F. X. Šaldy Liberec

Facebook X E-mail WhatsApp