„V kantátě Česká píseň se Smetana poprvé prezentuje jako umělec naplňující moderní národní ideu.“

„Sólový výkon Daniela Matejči byl podle očekávání brilantní, mimořádně energický, zároveň působil zcela přirozeným dojmem.“

„Vrcholem Dvořákovy Šesté symfonie a znamenitým závěrem koncertu bylo grandiózní Finale.“

Liberečtí diváci byli 18. května účastni v pořadí již druhého symfonického koncertu Šaldova divadla k oslavě národních skladatelů v rámci Roku české hudby. Orchestr hrál s houslovým talentem Danielem Matejčou a pod taktovkou dirigenta Jaroslav Kyzlinka.

Vedle Bedřicha Smetany, který by letos oslavil dvousté narozeniny, zvelebil koncert i díla Antonína Dvořáka, od jehož úmrtí letos uplynulo 120 let, a Leoše Janáčka, který má v červenci 170. jubileum. Dramaturgie Divadla F. X. Šaldy původně zamýšlela (a prezentovala na webových stránkách) koncertní uvedení Smetanovy nedokončené opery Viola.

Daniel Matejča se narodil v roce 2005 v Liberci. Na housle hraje od čtyř let. V roce 2019 obdržel první místo na soutěži Jugend Musiziert v Halle, roku 2021 vyhrál televizní soutěž Virtuosos V4+, před dvěma lety zvítězil jako první Čech v Evropské soutěži mladých hudebníků Eurovision Young Musicians. Studuje na pražské AMU, účastní se národních i mezinárodních soutěží.

Hudební těleso dirigoval Jaroslav Kyzlink, bývalý šéfdirigent Slovinského národního divadla v Lublani (2014-2019) a mezi lety 2016-2022 hudební ředitel Opery Národního divadla a jeho nynější dirigent. Operní sbor účinkoval pod vedením Tadeáše Tulacha.

Od Bedřicha Smetany zazněla kantáta Česká píseň pro smíšený sbor a orchestr, zpracovávající část Rukopisu Královédvorského, konkrétně text přiřknutý jistému Janu z Hvězdy. V této kantátě z roku 1861, později přepracované do orchestrální podoby, se skladatel poprvé prezentuje jako umělec naplňující moderní národní ideu.

První obraz kantáty se otevírá rázným hřměním tympánu, které umocňuje oslavný ráz basové linky smyčců a dechových nástrojů. Následně smíšený sbor velebně chválí českou píseň jak „slavně znívá v chrámu Páně“ a ve druhé části přednesené ženským sborem ve svižném tempu velebí píseň když „z úst dívenky se line“, ve třetí části sbor mužský připomíná píseň „když ve spolku se zpívá“. Závěrečná čtvrtá část opět spojí sbor ve smíšený, který na stejném motivickém základě jako v úvodní části kantátu oslavně završí konstatováním, kterak píseň česká „srdce jímá“. Uvedení České písně by přece jen snad slušel o trochu početnější sbor, který by zvukově lépe konkuroval forte pasážím symfonického tělesa.

V programu večera následoval Dvořákův Koncert pro housle a orchestr a-moll, na kterém začal skladatel pracovat v létě roku 1879, krátce po úspěšném vydání Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců. Interpretem měl být tehdy Joseph Joachim, významný houslista své doby, s nímž Dvořák konzultoval pasáže díla; jeho vznik tak byl téměř krkolomný a nesl se ve znamení neustálého přepracovávání, přesto dnes skladba platí za jeden z nejslavnějších houslových koncertů vůbec. V první části Allegro non tanto autor snoubí dynamicky vášnivé nálady s nostalgicky tesknou linkou, ve druhé části – Adagiu (které zaznívá jako attacca) se modifikuje v opojnou oslavu života a v závěrečném Allegru giocosu dospívá do radostného finále, naplněného bujarou zemitostí.

Sólový výkon Daniela Matejči byl podle očekávání brilantní, mimořádně energický, zároveň působil zcela přirozeným dojmem. Suverénně zvládl techniku, která zde není samoúčelná, nýbrž slouží k potřebě interpretovat koncert s mimořádnou zemitostí projevu, který lze místy označit až za drsný (nikoliv však za vulgární). V nižších forte polohách sólové linky se tato drsnost projevovala až mírným drnčením nástroje. Týká se zvláště bujaré třetí věty, je však vpašována i do noblesnějšího roucha věty první. Se zmíněnou zemitostí pak v Matejčově provedení znamenitě kontrastuje kompatibilita druhé věty, kde se s obdobnou intenzitou projevuje vroucnost, jež je typická pro tvorbu našich národních klasiků. S tímto vysoce kontrastním pojetím korespondoval také výkon orchestru. Provedení Dvořákova koncertu se vyznačovalo velkým vzájemným porozuměním sólisty, dirigenta a orchestrálního tělesa.

Druhý blok večera zahájila pozoruhodná Janáčkova Žárlivost, orchestrální skladba původně zamýšlená jako předehra k opeře Její pastorkyňa, jež stojí na pomezí „klasické“ a vrcholné fáze svého autora. Janáčkův styl se v průběhu devíti let kompozice jeho první opery změnil natolik, že by tato předehra působila k dílu nepatřičně… Hned v začátku se v ní na světlo dere průbojný, tvrdošíjný výraz, který je zvýrazněn především violoncelly a kontrabasy. Janáček na nás sofistikovaně nechává působit hned několik hudebních motivů, které se vzájemně mísí, prolínají a nakonec se vzájemně sjednotí v janáčkovsky podivuhodný leitmotiv. Celý symfonický obraz dramaticky končí za zvuků harfy a čtyř zhoubných úderů do ztracena. K interpretaci této skladby lze přistoupit dvěma krajními způsoby – z hlediska Janáčkova vrcholného období, či z hlediska tradiční romantické interpretační praxe. Jaroslav Kyzlink (který také mimo jiné před lety nastudoval Janáčkovu první operu Šárka) zvolil onen mírnější způsob, který více odpovídá době vzniku a respektuje snad tehdejší uvažování svého tvůrce.

Dvořákova Symfonie č. 6 D dur vznikla zhruba ve stejné době jako v programu jí předcházející houslový koncert. Jedná se o první symfonické dílo, které bylo tiskem vydáno Fritzem Simrockem v Berlíně, který ji proto označil pořadovým číslem jedna, ač Dvořák si ji ve svých záznamech označil číslem pět (svou první symfonii totiž tehdy považoval za ztracenou). Právě v této kompozici poprvé dosáhl jedinečné syntézy klasické formální symfonické tradice a své osobitosti, inspirované českými lidovými motivy (patrno zvláště ve třetí větě – v tanci Furiant). Symfonie pevně drží formu a vyznačuje se vynikající melodicko-harmonickou výstavbou vět.

V úvodním Allegru je posluchači prezentována přívětivá atmosféra pokojné jistoty. Dvořák mistrně dotváří své hudební nápady, rozvíjí je a bohatě moduluje. Z hudby čiší přízračná lehkost, rozhodnost i vroucí zapálenost. Adagio prezentuje jakoby nutkavý tok „pomýlených vzpomínek“, jemuž vévodí pasáže klarinetů a fagotů. Následuje šťavnaté Scherzo (Furiant), uhrančivé rozhodností a rychlým tempem. Vrcholem symfonie a znamenitým závěrem koncertu bylo grandiózní Finale; symfonie byla uzavřena v energickém toku s postupnými návraty atraktivních hudebních motivů, které na nás skladatel valí s turbulentní rychlostí a přímou samozřejmostí. V této větě si posluchač užil výborně rozehrané symfonické těleso a jeho velmi dobrou souhru. Celkově za vytříbenou lze označit dynamickou a tempovou práci, která vyplývá z nastudování a suverénního vedení dirigenta.

Druhý letošní symfonický projekt opery libereckého Divadla F. X. Šaldy lze rozhodně označit za mimořádný interpretační úspěch, což bylo rozhodně znát i z reakcí diváků. Přes jistou dramaturgickou konzervativnost tento projekt svým provedením vysoce převýšil „regionální úroveň“ a lze jej považovat za jeden z nejlepších mimopražských počinů k Roku české hudby.

Foto: Divadlo F. X. Šaldy Liberec