Jen několik dnů po vystoupení České filharmonie v Dortmundu vystoupil v tamním koncertním sále další významný český orchestr, Plzeňská filharmonie. Tentýž program, sestavený z děl Petra Iljiče Čajkovského, Carla Marii von Webera a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho pak představil také doma v Plzni. Orchestr řídil Rémy Ballot. Koncert v rámci abonentní řady Platina se konal v sále Měšťanské besedy 30. dubna, v předvečer zahájení Slavností svobody, na kterých Plzeňská filharmonie již tradičně také vystoupila v open air programu.

Koncert, pořádaný za podpory Mozartovy společnosti v Dortmundu, pochopitelně musel v programu obsahovat určitou skladbu génia nebo alespoň skladbu s vazbou k němu. Že o ně není nouze v různém nástrojovém obsazení ve všech následujících epochách, je známé. Vzpomenu třeba variace na duet Là ci darem la mano pro klavír Fryderika Chopina, Reminiscence na Dona Juana pro klavír nebo skladbu pro smíšený sbor Ave verum corpus Franze Liszta, dále variace pro klavír Pohádka o Mozartovi Karla Pexidra.

Na úvod koncertu v Měšťanské besedě tedy zazněla Suita č. 4, op. 61 „Mozartiana“ pro orchestr Petra Iljiče Čajkovského. Dílo vzniklo v roce 1887. Každá z jeho částí hudebně vychází z jedné z Mozartových skladeb. Tyto a další informace se posluchači dočetli v detailně zpracovaných programových poznámkách Lenky Bočanové… Dirigent Rémy Ballot se rozhodl orchestr uspořádat tak, že všechny spodní smyčce měl po své levé ruce. Čajkovskij do partitury předepsal i harfu a zvonkohru, instrumentace díla je tedy barevná. Pro první část posloužila jako předloha Malá gigue, K. 574 pro klavír. Čajkovskij se rozhodl ponechat původní G dur tóninu. Interpretace Gigue Plzeňské filharmonie byla spíše elegantní než plná dynamických kontrastů, autorem předepsaných. Ve druhé části, Menuetu, předepsaného Moderato, zaujalo detailní frázování. Předlohou zde byl Čajkovskému klavírní Menuet, K. 355, ovšem bez Tria, jehož autorem stejně není Mozart, ale Abbé Stadler. I zde zachoval Čajkovskij původní tóninu D dur. Pominu-li mírnou nesouhru na začátku třetí části Preghiera (Modlitba), tak zde zaujal opravdu vřelý zvuk nejprve vrchních smyčců, pak obou fléten a klarinetů. Vše za krásné spolupráce s noblesně znějící harfou. Předlohou Čajkovskému zde posloužil moteto Mozarta Ave Verum Corpus, K. 618. Zde přešel z původní D dur tóniny do své B dur. Další části posloužilo jako předloha Deset variací na téma „Naše hloupá cháska míní“, K. 455. Také zde se Čajkovskij věrně přidržel Mozartova hudebního textu i jeho tóniny G dur. Na konci osmé variace zazářila ve svém sólu svou typickou chladnokrevnou intonační jistotou Olga Alicja Osmolińska, jeden z koncertních mistrů orchestru, aby ve svém výstupu, již plném fantazie, pokračovala celou devátou variaci. V desáté variaci exceloval v interpretaci kadence první klarinetista orchestru. Dílo uzavřelo uvedení tématu, stejně jako v předloze.

Následovalo provedení jednoho z pilířů literatury pro fagot, Koncertu pro fagot a orchestr F dur, op. 75 Carla Marii von Webera. Zatímco autorovy dva klavírní koncerty u nás asi neuslyšíte, oba klarinetové a tento fagotový určitě ano. Jako sólista byl přizván teprve jednadvacetiletý německý fagotista Elias Neuwirth. Přestože je ještě studentem bakalářského programu na Vysoké hudební škole v Mnichově, jeho interpretační umění je pozoruhodné. Jeho hra byla průzračná, intonačně přesná, v obou krajních částech se pohybovala ve svěžích tempech a sólista hrál zpaměti. Osobně mne zaujalo jeho podání začátku provedení první věty, kdy ve svém elegantním pojetí uvedení hlavního tématu v d moll byl podpořen opravdovým pianissimem v orchestru. Ve druhé části koncertu Adagiu jeho nástroj doslova zpíval. Neuwirth velmi dobře ovládal také dynamiku na jednom tónu. Plynule navazující třetí část Rondo měla v jeho provedení bujarý charakter. Sólista na několika místech použil docela výraznou agogiku, ale díky spolupráci s dirigentem vždy ve výborné souhře s orchestrem. Jednoduše, jeho hra byla prosta jakýchkoli manýr, plynula přirozeně a posluchače nadchla. Sólista po potlesku bohužel nic nepřidával.

Druhá polovina večera patřila provedení Symfonie č. 3 a moll „Skotské“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, kterou Mendelssohn věnoval královně Viktorii. Zde se asi nejvíce promítl poklidný temperament dirigenta Rémy Ballota, kdy mně osobně na několika místech (například začátek provedení v první větě Allegro ma non troppo) chybělo větší pianissimo. Celkově dobré provedení rušil poněkud nesoustředěný výkon skupiny lesních rohů, a to jak v první větě, tak v samotném závěru díla. Naopak, druhá část, Vivace non troppo, měla opravdu živé tempo a skvěle provedený byl vstup sólového klarinetu v úvodu. Třetí věta Adagio byla dirigentem výborně vystavěna, závěrečné Allegro vivacissimo skvěle pulsovalo, Allegro maestoso assai ve stejnojmenné durové tónině vyznělo jako vítězná óda.

Na závěr bych si dovolil zmínku o rušivém blikání čtyř úsporných led žárovek v předním lustru Velkého sálu Měšťanské besedy. Blikání rušilo snad všechny posluchače sedící na balkoně sálu, několik posluchačů už se druhé poloviny koncertu neúčastnilo…

Foto: Ondřej Pastor

Facebook X E-mail WhatsApp