Cyklus soudobé hudby „S“ orchestru Prague Philharmonia dramaturgyně a moderátorky Hany Dohnálkové pokračoval v úterý 28. dubna ve Studiu Švandova divadla v Praze na Smíchově koncertem z tvorby mladého skladatele, interpreta a multimediálního tvůrce Iana Mikysky. Kromě něho a členů orchestru se v průběhu večera před publikum postavili i hosté, flétnista Jiří Stivín, klavírista Miroslav Beinhauer a multimediální umělkyně Phila Primus.

Ian Mikyska, jehož rodiče sloužili v diplomatických službách, vyrůstal na Kubě a v Jižní Americe, hudební vzdělání však získal v Evropě, nejprve v Praze, ale později i v Londýně. Díky tomuto svému životnímu rozletu získal poměrně brzy značný nadhled nad světovým kulturním děním a zejména nad skladatelskou tvorbou.

Na úvod zazněla v české premiéře jeho skladba Breath; Dying pro dechové kvinteto. Je neobvyklého typu, neboť je v ní tradiční instrumentář využit k přednesu zvuků převážně netónové povahy. Autor metaforicky naznačuje proces lidského dechu a smrti. Procesuálnosti hudebního toku dosahuje postupným sestavováním jednotlivých hudebních nástrojů. Tímto pozvolným, dramatickým přechodem od zvuků k tónům, které jsou nicméně přednášeny mimo melodické strukturování, skladba získává formální soudržnost. 

Druhou skladbou večera byla společná improvizace Iana Mikysky, hrajícího na amplifikovanou kytaru, a Jiřího Stivína, hrajícího na saxofon. Hudební linie obou umělců se v dlouhých rytmických hodnotách vzájemně prolínaly v subtilním výrazu, nicméně bez hlubší či zjevné koordinace. Zatímco Mikyska se oddával atonálnímu materiálu, Stivínovi, ve víru jeho tvůrčího snažení, ze saxofonu občas probleskovaly úryvky z jazzových standardů. 

Následující skladba posluchače přenesla do světa mikrointervalových struktur. Miroslav Beinhauer přednesl Mikyslovu skladbu nazvanou Outline, zkomponovanou pro specifický elektroakustický nástroj, kontroler Lumatone. Pozoruhodné na něm není ani tolik to, že vyluzuje přesně laděné šestinotóny, to pro moderní generátory a reproduktory není až tak velký problém, mnohem pozoruhodnější je fakt, že pro tyto mikrointervalové, šestinotónové struktury bylo třeba vytvořit specifický keyboard, tedy klávesnici úplně jiného typu, než je ta, na kterou jsme zvyklí u klávesových nástrojů. Na organizačním pozadí pravidelných metronomických úderů (živá nahrávka kapek padajících na náhrobní kámen) v tomto případě autor vytvořil pomalou, převážně jednohlasou melodii quasidiatonického charakteru, které drobné intervaly dodaly originální výraz. 

Do světa multimédií nás přivedla další Mikyskova skladba se strohým názvem Kód JS. O realizaci hudební složky, která je zde opět na chromatické bázi, se improvizačním způsobem postaral Jiří Stivín se svým flétnovým arzenálem a Ian Mikyska s violou da gamba. Součástí kompozičního záměru je v této skladbě i projekce abstraktních kinetických struktur ornamentálního typu na filmové plátno, umístěné za pódiem. Autorkou vizuálního parametru tohoto zvláštního tria je vizuální umělkyně Phila Primus, která se postupným překrýváním a odkrýváním průsvitných blan v projektoru aktivně ujala realizace svého výtvarného partesu. 

Rovněž šestinotónovou, tedy mikrointervalovou kompozicí je Lingering pro sólovou mikrointervalovou (v programu je omylem uvedeno mikrotonální) kytaru. Přednesl ji sám autor. Jedná se opět o klidnou, v pomalém tempu se odvíjející hudbu, založenou na quasidiatonických motivech. Jemné intonační odchylky tvořené šestinotónovým materiálem jí dodávají specifickou, ničím nenahraditelnou náladu. Mikrointervalová kytara je vskutku mimořádným nástrojem. Pražce na jejím hmatníku jsou, na rozdíl tradičního typu drnkacího nástroje, nikoliv pevně ukotveny na krku nástroje na svých místech, ale jsou pohyblivé, tedy nastavitelné, a to pro každou strunu zvlášť. Skladba je napsána velmi citlivě, takovým způsobem, že i nezkušený posluchač zde mikrointervaly chápe nikoliv jako distonace v rámci chromatiky, ale jako svébytné intonační hodnoty. 

Zpět do světa čistě chromatických struktur nás zavedla závěrečná skladba večera All Ending pro basovou flétnu, basklarinet klavír, housle a violoncello. Jedná se, stejně jako v případě úvodní skladby, o dílo zkomponované v průběhu autorových zahraničních studií. Všichni hráči během provedení své nástroje alternují se specifickými hracími mlýnky, které, zejména ve dlouhých pianissimových pasážích, vyznění skladby dodávají tajuplný zvukový ráz. Kompozice se, stejně jako ve všech ostatních číslech večera, odvíjí v dlouhých rytmických hodnotách, které hudební děj přivádějí až na samotnou hranici formální soudržnosti. Stejně jako v úvodní skladbě i zde se provedení neobešlo bez dirigentského gesta, kterého se ujal sám autor. Jeho funkce se však omezila jen na roli stroze koordinační, tedy nikoliv výrazotvornou či agogickou.

Významnou interpretační roli v průběhu večera sehráli členové Prague Philharmonia: Daniel Havel (basová flétna), Jindřich Pavliš (basklarinet), Lenka Filová (hoboj), Václav Fürbach (fagot), Milan Křeháček (lesní roh), Hana Jarošová Kubisová (housle) a Balázs Adorján (violoncello). Jako ostatně na všech koncertech Cyklu soudobé hudby „S“ Pražské filharmonie, tak i zde vystoupili interpreti kvalitní, zběhlí v přednesu i méně obvyklých herních charakteristik. Zvláštní pochvalu si zaslouží pianista Miroslav Beinhauer. Velmi dobře se orientuje nejen na tradiční chromatické, ale i na šestinotónové klaviatuře se zcela odlišnou sestavou ovládacích prvků, tedy kláves.

Foto: Milan Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp