Další koncert Collegia 1704 z cyklu Hudební cesty Evropou, tentokrát s titulem Ve víru vášní, se konal ve středu 15. dubna ve vršovickém Vzletu. Vystoupil na něm Rýnský ensemble, soubor staré hudby. Toto mezinárodní interpretační uskupení vzniklo běhen společného studia mladých interpretů na Schola Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, tedy v místě, které se nachází nedaleko od pramenů řeky Rýn.

Na program byla zařazena komorní díla 17. století od tří Italů, jednoho vlámského a jednoho německého skladatele, všech tvořících ve vzácné shodě v tak zvaném Fantastickém stylu raného a středního baroka. Při popisu tohoto specifického stylu si nejprve povšimněme instrumentální složky. Dominantní rolí jsou v repertoáru Rýnského ensemblu pověřeny barokní housle, střední akordické polohy a z části i vnitřní melodické pasáže hraje theorba. Basso continuo je střídavě s varhanním portativem vytvářeno cembalem, realizací prokomponované linky nejnižšího hlasu je pověřena viola da gamba. 

Nejpropracovanější součást kompozičního vkladu se tedy nachází v melodickém houslovém partu. Ač neobsahuje prakticky žádné vícezvuky, je psán ve virtuózním stylu, tedy zejména s množstvím až krkolomných pasáží. Vojtěch Jakl hraje mistrně na barokní nástroj, rozeznívaný příslušným typem smyčce, což jeho hře dodává příjemnou barvitost. Hudební text čte z autentického, poměrně přesného zápisu, který je stěžejní, výrazně artikulovanou součástí původní dvojsystémové partitury. Basová linka je spolu s numericky formulovanou doprovodnou složkou hrána zásadně v nižších dynamických rovinách. I tak však neustále dobře slyšíme dokonalou práci Eliase Conrada, suverénního, neobyčejně kreativního hráče na theorbu. Part violy da gamba, jakýsi protipól sólových houslí, decentně přednášela Bianca Cucini. Současně byla v těsném spojení s Irene González Roldán, která pohotově, podle charakteru hrané hudby, střídala cembalo s varhanním pozitivem. Vojtěch Jakl se na úspěchu večera podílel nejen interpretačně, ale i badatelsky. Čerpal například z archivů v Kroměříži, ve Vídni, či dokonce až v Moskvě.

Všech pět autorů, ač pocházejí z různých koutů válkami rozvrácené Evropy, se vyjadřuje obdivuhodně jednotným jazykem. Slyšíme doprovázenou melodii pohybující se v přehledném diatonickém dur-mollovém prostředí, kde ještě není pevně zakotveno funkčně harmonické myšlení. Skladby jsou sice sestavovány do cyklů, jednotlivé věty však poměrně jednotvárně za sebe kladou omezený počet tempově odlišných částí, převážně se jedná o adagio a allegro.

Koncert byl nazván Ve víru vášní. Ty se ve stylizované podobě v průběhu večera skutečně projevily. Tak zřetelně ovšem nevyzněly jen díky Jaklově připomínce pohnutých životních osudů autorů, jejich tvůrčích cest Evropou, osobních kontaktů či mezilidských konfliktů. Hovoří se zde dokonce i o vraždě. Ty vášně byly patrné i z interpretačního nasazení všech účinkujících, kteří mistrovsky ovládají historické nástroje, jejichž prostřednictvím dnešnímu publiku sugestivně odhalili myšlení a emoce dob dávno minulých.   

Na úvod večera zazněla Sonata 5 A dur Itala Ignazia Albertiniho (cca 1644–1685), má pět částí (Praeludium, Allegro, Adagio, Allegro, Adagio). Můžeme v nich nalézt téměř všechny charakteristické rysy daného stylu. Pro toto plné instrumentálnímu obsazení byla zkomponována i druhá skladba večera, Symphonia 6 od vlámského skladatele Mikuláše z Kempisu (cca 1600–1676), který nejprve načerpal italské inspirace a následně většinu své umělecké kariéry působil v Bruselu. Němec Johann Jakob Froberger (1616–1667) je autorem skladby pro sólové cembalo s názvem Lamento sopra la dolorosa perdita della Real Maesta di Ferdinando IV, Re dei Romani, FbWV 612. Jedná se o jednověté dílo perfektně zahrané Irene González Roldán, která dokonale ovládá nepsané výrazové prostředky drobnokresebné barokní agogiky. Italský skladatel Domenico Giovanni Antonio Pandolfi Mealli (1624 – cca 1687) napsal Sonatu 3: La Melana D dur (Adagio, Allegro, Adagio, Adagio, Allegro, Adagio). Part houslí je zde dominantní, plný melodických ozdob, nejednou se ozve i drobné glissando, pracuje se s rubaty a prokomponovanou ozvěnou. V pomalých částech slyšíme na pozadí decentní varhanní tenuta. Před přestávkou ještě zazněla Sonata 6 D dur, druhá kompozice Ignazia Albertiniho (Adagio, Allegro, Adagio, Allegro, Allegro). 

Další, tedy třetí skladba z pera Ignazia Albertiniho, Sonata 1 d moll otevřela druhou část večera. Má šest částí (Allegro, Adagio, Allegro, Adagio, Allegro, Adagio), významnou roli v ní zastává viola da gamba, která se zde po významnou dobu vymanila z čistě doprovodné role bassa continua, aby sehrála podmanivou úlohu sólového nástroje. Následující, v průběhu večera druhá skladba Pandolfi Mealliho, Sonata 5: La Clemente e moll, op. 3, má pět částí (Adagio, Andante, Allegro, Adagissimo, Largo), zazněla rovněž v plném obsazení souboru Rýnský ensemble. Skladatel zde používá i tečkované rytmy, dialogu houslí s cembalem, pracuje s krátkými kontrastními úseky a rovněž s efektem ozvěny. Miluláš z Kampisu je autorem Symphonie 2. Provedení této skladby interpreti výrazně obohatili agogicky, promyšlenou hrou drobných zvolnění. Třetí skladbou Ignazia Albertiniho, která zazněla na koncertě souboru Rýnský ensemble je Sonata 10 e moll. Má devět částí, které, ač různých temp a výrazů, vytvářejí souvislý, téměř nepřerušovaný sled (Adagio, Allegro, Adagio, più presto, Adagio, Adagio, Allegro, Adagio, Presto). Závěr večera patřil Sonátě à 2 D dur v habsburské Vídni působícího Itala Alessandra Pogliettiho (první polovina 17. stol. – 1683). Skládá se ze tří bezprostředně na sebe navazujících částí (Adagio, Allegro, Adagio). Setkáváme se zde se všemi podstatnými, výše popsanými charakteristikami hudebního projevu, známého pod označením Stylus phantasticus.    

Sympatie u publika si interpreti získali nejen vysokou úrovní svého interpretačního stylu, schopností tlumočit do současnosti specifický výraz doby dávno minulé, ale i spontaneitou a bezprostředností svého optimistického vystupování. Po příznivých reakcích publika umělci nabídli dva krátké přídavky, přičemž jeden nebyl historický, ale současný, z pera Eliase Conrada, hráče na theorbu. Díky specifickému obsazení souboru se ovšem ani odtud duch zvídavého a objevujícího historismu úplně nevytratil.

Foto: Hana Görlichová

Facebook X E-mail WhatsApp