Na program závěrečného koncertu rudolfinského cyklu Collegia 1704 v sezoně 2025/26 bylo 21. dubna zařazeno oratorium San Giovanni Battista (Svatý Jan Křtitel) od italského skladatele 17. století Alessandra Stradelly. Koncert byl, jako obvykle, velmi dobře navštíven příznivci barokní hudby, kteří se mohli potěšit výborným výkonem dirigenta Václava Lukse a jeho ansámblu.

Na první pohled by se dalo namítnout, že Luksova orientace převážně na hudbu 17. a 18. století je až příliš úzkým vymezením. Pozornějším sledováním dramaturgie Collegia 1704 však s úžasem zjistíme, jak je tato oblast evropských hudebních dějin bohatá a rozmanitá, kolik skvostů kromě Bacha a Händela nám ještě nabízí. Naopak, je to právě toto striktní dramaturgické vymezení, které vynikající hudebníky vede k důkladnějšímu, autentickému proniknutí do historické materie. Mám tím na mysli na jedné straně věrnou a oduševnělou interpretaci dochovaných zápisů a tvůrčí, přitom však i logicky správné dotváření notací nefixovaných hudebních parametrů na straně druhé. 

Osobnost Alessandra Stradelly je dnes více než uměleckým přínosem všeobecně známa uvolněností svého životního stylu. Je to nesporně velká škoda, protože se jedná o tvůrce neobyčejně invenčního, který inspiroval celou řadu svých současníků a svým způsobem se stal symbolem doby. Námět pro svoje, tohoto večera uváděné dílo, našel v evangeliu podle svatého Marka, libreto napsal Girardo Ansaldi. Příběh o tanci Salome a smrti Jana Křtitele je převyprávěn světsky, je plný barokních afektů a současně i popisu přírodních krás. 

Dílo začíná slavnostní Sinfonií, ve které můžeme slyšet předzvěst Vivaldiho instrumentálního slohu, dramatický děj pak přednášejí vokalisté v následujících částech. Autorův kompoziční jazyk se neobejde bez náznaků imitační práce. Skladatel pečlivě dbá na to, aby lidské hlasy nebyly překryty instrumentálním plénem. Zatímco basso continuo skutečně kontinuálně průběh díla provází pravidelným tepem, horní smyčce svými mnohdy razantními vpády člení melodické pěvecké party na jednotlivé, odvážně klenuté fráze, nezřídka vybavené až krkolomnými melismaty. Průběh díla je vytvořen nejrozmanitějšími hudebně formálními sestavami, zejména áriemi a recitativy, duety, trii a ensembly. Ve druhé části díla, kde dramatická situace nabývá na síle, je pozornost na způsob zjitřeného dialogu upřena především na vyhrocený spor dvou důležitých postav, Salome a Heroda, spočívající v kontrastu radosti a potěšení, versus muka a trápení. V tomto nakonec nevyřešeném dilematu je Stradellovo dílo nečekaně, svým způsobem však velmi originálně, rázným způsobem ukončeno.          

Interpretaci Collegia 1704, vedeného suverénním a pro věc hluboce zapáleným Václavem Luksem, nelze nic vytknout. Nejinak je tomu u pětičlenné, velmi exponované vokální složky, sestavené z pěvců čtyř obligátních hlasových oborů (SATB) a rozšířené o kontratenor. Zatímco instrumentální soubor je obsazen téměř výhradně domácími hudebníky, vokalisty si Luks přizval ze zahraničí. Sopranistka Francesca Pia Vitale je operní pěvkyní s univerzálním repertoárem, podmanivým způsobem ztvárnila postavu biblické Salome. Rovněž mezzosopranistka Giuseppina Bridelli, představitelka Madre Herodiade, má nastudovaný klasický operní repertoár, je však považována za přední interpretku barokní hudby. Rozhodně nezklamala. Tenorista Luca Cervoni se na baroko přímo specializuje, zde v Praze není neznámý, sebejistě přednesl part consigliera (důvěrníka). Basista Luigi De Donato je považován za jednoho z předních interpretů repertoáru 17. a 18. století, doma je ovšem také v repertoáru 20. věku. Postavu Heroda zazpíval perfektně hlasem, který dokonale zní ve všech polohách. Titulní roli Svatého Jana Křtitele napsal skladatel pro hlasový obor kontratenoru. Na pódiu pražského Rudolfina jsme ji vyslechli v podání Alexe Pottera, osvědčeného bachovského a händelovského interpreta. Vyzněla neokázale a jemně. 

Alessandro Stradella se při koncipování tohoto oratoria zcela obešel bez sboru a vypravěče, i instrumentální složku vybral neobvyklým způsobem. Orchestr jak ve funkci concertina, tak concerta grossa, sestavil pouze z horních smyčců (primy, sekundy, violy). Luksovo basso continuo má nezvykle velké obsazení. Basové lince dominuje dvojice violoncell spolu s kontrabasem a fagotem (jediný dechový nástroj v sestavě), převážně souzvukovou složkou je pověřena dvojice klávesových nástrojů (varhany, cembalo). Nechybí dvojice dlouhokrkých drnkacích nástrojů, theorb, doplněná harfou. Celá tato pestrá orchestrální skupina je na pódiu symetricky rozestavena do dvou skupin, jedna vpravo, jedna vlevo. Instrumentální složka je to nezvykle velká, takže s přehledem zvládá jak pasáže ve slavnostním forte, tak subtilní podklady pod dramaticky exponované vokální kreace. 

Jsme zvyklí na to, že nové dramaturgické podněty a objevy lze očekávat jen od uměleckých děl vytvořených v současné době, mířících do budoucna. Cílevědomé hledačství Collegia 1704 nás však neméně obohacuje svými objevnými návraty do stále ještě ne dostatečně probádané minulosti.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp