Klavírní duo Lucase a Arthura Jussenových tvoří mladí nizozemští bratři, kteří s počátkem nového tisíciletí nastoupili originální, vskutku hvězdnou koncertní kariéru. V Praze jsou vítanými hosty, vzpomeňme například jejich skvělé provedení klavírní adaptace Stravinského Svěcení jara na koncertě v pražském Rudolfinu v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného v roce 2023. Na letošním Pražském jaru vystoupili dvakrát, poprvé již 17. května s mozartovským a bachovským programem ve spolupráci se souborem Academy of St. Martin in the Fields, nyní, v závěrečných dnech festivalu, 3. června prezentovali svoje spojení dvou klavírů s bicími nástroji, na něž hraje rovněž skvělá dvojice hráčů Alexej Gerassimez a Emil Kuyumcuyan.

Jakýmsi referenčním bodem jejich posledního pražského koncertního programu se stalo provedení třívěté Sonáty pro dva klavíry a bicí nástroje od Bély Bartóka, který ji napsal v roce 1937, tedy před devětaosmdesáti lety v klasické cyklické formě (Assai lento – Allegro molto, Lento, ma non troppo, Allegro non troppo). Referenční funkci má tato Bartókova Sonáta proto, že jako jediné dílo večera byla vytvořena autenticky pro dva klavíry a bicí nástroje. Dílo zaznělo v úvodní části večera, bezprostředně po razantním vstupu čtyř mladých umělců na pódium, kde proti sobě stály dva klavíry bez rezonančních desek, za nimi pak dvě sady bicích nástrojů (jedna standardního typu, jak ji známe ze sestav jazzových hudebníků, druhá podstatně širšího záběru, kde se setkáme mimo jiné jak se čtveřicí tympánů, tak i s dalšími sadami membrafonů, xylofonů, marimbafonů a metalofonů).

Jako razantní, poněkud nečekaný a velmi hlučný vstup však posloužila krátká, nicméně živelná hudba (maximálně rychle, v maximální dynamice) na způsob rockového koncertu. Pravidelné návštěvníky Rudolfina poněkud překvapila. 

Svojí vitalitou se následující Bartók vstupnímu projevu i přes značný časový odstup vzniku v plné míře vyrovnal. Zaujal však i něčím navíc, než jen tempem a silou, a v tom je jeho nadčasová hodnota, větší rozmanitostí agogických změn, zvukových barev, dynamiky a výrazu. Našemu publiku toto jedinečné Bartókovo dílo není zcela neznámé, někteří ze starší generace si je budou pamatovat ze skvělého nastudování a provedení brněnského klavírního dua Věry a Vlastimila Lejskových na začátku šedesátých let minulého století, s nimiž spolupracovali perkusionisté Bohuslav Krška a Zdeněk Mácal, pozdější světově proslulý dirigent. Existuje i dobová nahrávka.  

Následující skladba večera nese název Beyond Stickability a  je určena jen pro baterii bicích. Autorem tohoto díla je jeden z perkusionistů, Alexej Gerassimez. Nejde o prostou improvizaci, jak by se dalo očekávat, ale o pečlivě prokomponovaný celek. Jeho úvodu dominují razantní tremola vířivých bubínků. Skladba těží z bohaté škály témbrů, které autorovi a interpretům nabízí účelně sestavený instrumentář. Je neobyčejně virtuózní, nepostrádá ovšem ani komické momenty použitím dětských hraček.

Druhou část večera zahájila Rapsodie v modrém George Gershwina. Toto dílo známe z četných variant jak formálních, tak instrumentačních. Autorem oné interpretované, pro dva klavíry, je Henry Levine – klade důrazem na interpretační mistrovství. Klavíristé svým diferencovaným přístupem zdůraznili rapsodický charakter díla. Výrazného napětí dosáhli hluboce procítěnými dynamickými a agogickými změnami.  

Svoji slavnou West Side Story dovedl Leonard Bernstein mistrně transponovat do více provozovacích verzí, jednou z nich jsou Symfonické tance. Bernstein nebyl jen skvělým skladatelem, dirigentem a hitmakerem, měl rovněž mimořádný cit pro jemnou, až jiskřivou instrumentační práci. Autorem přenesení jeho symfonické partitury do komorní podoby dvou klavírů a bicích nástrojů je Peter Sadlo. Transkripce je to velmi zdařilá. Rudolfinské auditorium mělo možnost zaposlouchat se do výběru známých pasáží Bernsteinova muzikálu, mezi nimiž zvláště vynikla úprava lyrické písně věnované Marii. Nejen bratři Jussenovi, ale i oba perkusionisté zde měli možnost ve vrchovaté míře posluchačům odkrýt hloubku svého emocionálního nitra.  

Ani závěrečná skladba programu, Short Ride in a Fast Machine od Johna Adamse nebyla napsána původně pro dva klavíry a bicí. Čerpá z tradice amerického minimalismu, z původně symfonické partitury ji adaptoval jeden z dnešních interpretů, Alexej Gerassimez. Všichni i zde, na vrcholu večera, zazářili svojí perfektností a virtuozitou.

Koncert proběhl v mírně odlehčeném duchu, interpreti svoje výkony průběžně prokládali vtipným komentářem, nechyběl ani závěrečný přídavek na půdorysu jazzového standardu. Jussenovi ten večer prokázali značnou šíři své žánrové orientace a nám nezbývá než se těšit na jejich další pražské vystoupení. V jakém novém, jistě objevném duchu proběhne?

Foto: Pražské jaro / Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp