V pátek 17. července byl v Českém Krumlově za přítomnosti mnoha oficiálních hostů slavnostně zahájen 35. ročník tamějšího mezinárodního hudebního festivalu. Ve večerním pořadu, jehož cílem bylo vtáhnout návštěvníka do „labyrintu příběhů, tónů a snového Orientu“ vystoupila Prague Philharmonia pod taktovkou Rastislava Štúra, egyptská mezzosopranistka Fatma Said, vypravěč a moderátor Justin Svoboda a novocirkusová skupina Losers Cirque Company. Režii tohoto projektu měl zakladatel souboru, scénograf Petr Horníček.

Pančatantra neboli Kniha o pěti oddílech vzniklá mezi léty 300 a 200 př. n. l. je považována za nejbohatší pramen pohádek a dalších lidových vyprávění. Z Indie se pohádkové syžety šířily dvěma cestami – mongolskou a arabskou. Zásadní roli v migraci sehrály vojenské výboje a obchodní cesty. Pohádková vyprávění v arabštině vzbudila v 18. století pozornost francouzského orientalisty Antoina Gallanda (1646–1715), který je ve dvanácti svazcích (1704–1717) zprostředkoval ve své mateřštině evropským čtenářům pod názvem Les Milles et Une nuits, contes arabes traduits en français. K nim pak doplnil své vlastní příběhy, např. o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících, námořníku Sindibádovi aj. Galland tak učinil zásadní krok k rozšíření arabských pohádek po celé Evropě. Přes německé překlady Pohádky tisíce a jedné noci doputovaly i do Čech, kde se příběhy spojené s vypravěčským uměním Šeherezády dostaly do povědomí běžného čtenáře. Na své cestě Evropou inspirovaly řadu umělců, mezi nimi i dva hudební skladatele, které můžeme právem považovat za mistry orchestrace – ruského námořního důstojníka, skladatele, člena Mocné hrstky Nikolaje Rimského-Korsakova (1844–1908) a o generaci mladšího francouzského skladatele Maurice Ravela (1875–1937), neodlučně spjatého s francouzským impresionismem.

Spojit v jediném večeru právě tyto dva mistry byl bezpochyby dobrý dramaturgický záměr. Již méně šťastně vyzněla prezentace jejich kompozic po akustické stránce v prostředí letní zámecké jízdárny. Pódium bohužel nedalo vyniknout delikátní kráse Ravelova písňového cyklu Šeherezáda s průvodem orchestru v podání egyptské mezzosopranistky Fatmy Said. Je to škoda, zatímco sólistka si v intonačně neomylných pasážích jednotlivých částí (Asie, Kouzelná flétna, Lhostejný) stylově pohrála s francouzštinou symbolistních textů Tristana Klingsora (v tištěném programu velmi dobře přeložených Emmou Mitéran), barevné efekty Ravelovy partitury se přes snahu hráčů nemohly ve venkovní akustice prosadit tak, jak by tomu bylo v koncertní síni. Ve druhé písni Kouzelná flétna si velké uznání zaslouží flétnové sólo.

Orchestrální suita Nikolaje Rimského-Korsakova Šeherezáda, op. 35, komponovaná v roce 1888, se poměrně brzy dočkala svého choreografického ztvárnění, a to díky Michailu Fokinovi (1880–1942), který hudbu z této orchestrální suity použil v roce 1910 pro svůj stejnojmenný balet. Pařížskému publiku představil příběh podvedeného sultána Šahrijára a nevěrné favoritky jeho harému Šeherezády, končící záhubou Šeherezády a jejího milence Zlatého otroka. Taneční ztvárnění tohoto páru dodnes patří k nejnáročnějším partiím klasického baletu. I když Šeherezáda coby balet dnes žije na mnoha světových jevištích, ať již v modifikovaném či jiném choreografickém ztvárnění, řada baletních souborů se opět vrací k Fokinovi, a to včetně původní výpravy.

Žijeme ve světě vizuálních show, a tak není divu, že námět orientální pohádky oslovil i mladé tvůrce, kteří se rozhodli spojit Korsakovovu barvitou partituru s koncepcí, v níž se snažili vyplnit prostor před pódiem pohybem, tancem, akrobacií a světelným designem. Bohužel nejsem odborník na skupinovou akrobacii (skupina Losers Cirque Company), proto se zdráhám tuto stránku večerní show hodnotit. Dovoluji si pouze konstatovat, že mně chyběla přímá návaznost na Korsakovovu hudbu, a to nehledě na průvodní slovo Justina Svobody. Rovněž mně unikala nit jakéhokoliv příběhu. Korsakovova interpretačně náročná skladba, která je vizitkou úrovně každého orchestrálního tělesa, se tím jaksi dostala na druhou kolej (naprosto rušivě a necitlivě vůči hudbě působil potlesk oceňující výkony akrobatů a podivné zvuky praskajícího ohně doléhajícího sem z vedlejšího venkovního prostoru). Se zvědavostí jsem očekávala, jak se režisér Petr Horníček vyrovná se „zkázou korábu“. Tentokrát však artisté pódium opustili, aby se objevili až v samotném zklidňujícím záběru se světly jako výmluvnými symboly naděje. Tehdy se konečně dostal ke slovu Korsakov, jak ho známe z koncertních provedení.

Protože je Český Krumlov festivalem především hudebním, bylo by neomluvitelné nezmínit výtečný výkon orchestru Prague Philharmonia, jehož členové brilantně zvládli úskalí mnoha sól a frenetických artikulačně náročných orchestrálních tutti. Poklona patří koncertnímu mistrovi za skvostnou interpretaci emblematického houslového sóla. Dirigent Rastislav Štúr cítil partituru primárně tanečně, efektní rychlé tempo si ponechal až na závěrečnou část. Vděčné publikum zahajovacích koncertů krumlovského festivalu ocenilo účinkující dlouhým potleskem.

Foto: Facebook Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov

Facebook X E-mail WhatsApp