Je už téměř tradicí, že festivalu Musica Bayreuth se pravidelně účastní i operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jeho pohostinské představení se uskutečnilo v sobotu 23. května, a to opět v nádherném prostředí Markraběcího divadla. Podobně jako v loňském roce, kdy zde zazněly melodramy Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu a Médea, bylo i letos snahou hostů uvést na této scéně dílo autora českého původu. Volba padla na Myslivečkova Tamerlána.

Příznivci opery tak mohli v Bayreuthu v posledních dnech zažít zajímavé srovnání. Ve dnech 9. až 22. května zde probíhala část festivalu oslavujícího dílo velkého reformátora opery Christopha Willibalda Glucka (1714–1787). Po koncertním provedení jeho Ifigenie v Aulidě v nově otevřeném Friedrichsforu, Parida a Heleny v Markraběcím divadle a tamtéž scénicky vypraveného Orfea a Eurydiky nabídli plzeňští hosté Myslivečkovu „operu seria“, tedy žánr, jejž se Gluck ve druhé polovině své tvorby snažil reformovat. Premiéře Tamerlána jsem se podrobně věnovala ZDE po její plzeňské premiéře v lednu tohoto roku natolik podrobně, že by za normálních okolností bylo zbytečné k ní cokoliv dodávat. 

Divadlo a opera zvlášť jsou však plny překvapení a nečekaných momentů, které inscenátory dokážou nepříjemně zaskočit. Tou nečekanou událostí bylo náhlé onemocnění hlavního představitele titulní role Vojtěcha Pelky. Jako jediný pěvec neměl náš přední kontratenorista v této inscenaci svého alternanta. Těžko pátrat po příčině nepochopitelného rozhodnutí inscenačního týmu, faktem však zůstává, že se podobný postup nevyplácí, zvláště je-li na obzoru reprezentace kulturní instituce v zahraničí. Záskoky jsou v opeře běžnou událostí, která se mnohdy snadno vyřeší, jedná-li se o běžný repertoárový kus. O Myslivečkově Tamerlánovi však toto rozhodně tvrdit nelze, navíc jeho party jsou technicky mimořádně náročné. Naštěstí existují interpreti, kteří svými schopnostmi, houževnatostí a zkušenostmi dokážou prekérní situace vyřešit. 

Plzeňská opera se tak do Bayreuthu přece jen vypravila, a to díky dvěma interpretům – sopranistce Markétě Klaudové a asistentovi režie Vojtěchu Jansovi. Jejich výkony, u sopranistky pěvecký, u Jansy herecký, byly natolik přesvědčivé, že nebýt úvodního ohlášení záskoku jsem z druhého balkónu Jansovu záměnu za Vojtěcha Pelku nezpozorovala. Zpěvačka coby Jansovo hlasové alter ego prostála představení v levém koutě orchestřiště, tedy co nejblíže continuu. Klaudová doslova uzemnila perfektně zvládnutým a do posledního detailu promyšleným partem. Obdivuhodná byla její spolupráce s ostatními představiteli, zejména s Pavlou Radostovou v roli Asterie, s níž Tamerlán na scéně vstupuje do nejužšího kontaktu. Obávané rychlé terciové pasáže šestnáctinových not v duetu Di quell‘amabil ciglio touto ztrátou fyzické blízkosti na své dramatičnosti nijak neutrpěly. 

Představení se tak nechtěně stalo doménou ženských hlasů. Pavla Radostová zaujala dramatičností projevu, své kvality výtečné mezzosopranistky opět potvrdila Barbora de Nunes-Cambraia v roli Andronica, která se v pomalé árii Se ti miro nenechala pohnout k líbivým efektům, ale zazpívala ji v nádherném pianissimu, které si v akustice tohoto mimořádně akustického prostoru divadla mohla dovolit. Marii Šmůnkovou jsem před pěti měsíci označila za dobrý příslib naší scény, svůj výkon však tato mladá sopranistka v roli Tamerlanovy ženy Irene po pěti měsících od premiéry rozvinula do překvapivých kvalit. 

Slova chvály si za svůj výkon zaslouží operní orchestr pod vedením zkušeného znalce autentické interpretace Vojtěcha Spurného. Ve hře na současné nástroje nijak nezaostal za Durynskou filharmonií Gotha-Eisenach, která předcházející večer kouzlila zajímavé zvuky na své historické nástroje. Dirigentem dobře zvolenými tempy plzeňský orchestr doslova jiskřil perfektní souhrou smyčců, jimž se dechové nástroje přizpůsobily v požadované zvukové hladině. Inscenátoři tentokrát nevyužili místní repliky dobových kulis, ale prosadili vlastní, z Plzně dovezenou výpravu. 

Německé publikum je na rozdíl od italského poměrně skoupé na potlesk po jednotlivých áriích, frenetické ovace na konci představení však naznačily, že Josef Mysliveček v Bayreuthu zvítězil. A Vojtěchu Pelkovi přejeme brzké uzdravení a klidný návrat na divadelní prkna a koncertní pódia.

Foto: archiv DJKT, Martina Root, Facebook Markéty Klaudové

Facebook X E-mail WhatsApp