S poslední prázdninovou sobotou se naplnil i program 21. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Za poklady Broumovska. Závěrečný koncert v broumovském klášterním kostele sv. Vojtěcha řídil z dirigentského stupínku Jan Valta, jemuž se ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové a Kühnovým smíšeným sborem obdivuhodným způsobem podařilo propojit poselství Mozartova Requiem s vlastní tvorbou.     

Houslista, skladatel, aranžér a hudební režisér Jan Valta se letos stal nejvýraznější postavou festivalu pořádaného s velkým nadšením organizátorů a za neutuchající přízně návštěvníků v kdysi jednom z nejzapadlejších koutů české země. Byl jeho rezidenčním skladatelem i pilným protagonistou a například koncert v Otovicích, na kterém se představil jako jeden z interpretů, zaplnil tamější svatostánek do posledního místa. (Reflexe ZDE.) Posluchače samozřejmě nejvíce láká jeho hudba, komponovaná původně coby herní, k již dvoudílné sérii Kingdom Come: Deliverance, a tak nebylo divu, že i tentokrát usedali na svá místa raději v dostatečném časovém předstihu, obzvláště když se jim mělo dostat „souboje“ Valta vs. Mozart, jak zněl oficiální název sobotního broumovského koncertu. Myšlenka konfrontaci evokujícího titulu vzešla z pořadatelského týmu, marketingově asi zabral, leč mně osobně pod vousy takové věci obvykle nejdou. Byl jsem proto rád, když jsem si v programu znovu přečetl Valtovo osobní vyznání, že jde spíše o spojnice vycházející z textu rekviem a z inspirace hudbou skladatele, jenž i pro něj zůstává nedostižným vzorem. Sympatická slova a přijatelné vysvětlení, v žádném případě nesnižující autorovo sebevědomí, ale přesně zasazující dramaturgii večera do příslušného kontextu! 

V dvojroli autora i dirigenta se Jan Valta představil hned na začátku. Zazněla Sancta Barbara ze soundtracku ke Kingdom Come: Deliverance II, vystavěná na působivém kontrastu ženských a mužských hlasů spojujících se v závěru v mohutný zvuk celého sborového tělesa. Kühnův smíšený sbor ji pod vedením sbormistryně Zuzany Kadlčíkové nastudoval velmi pečlivě a podařilo se mu překonat i hendikep daný velkou vzdáleností od publika, neboť mezi pěvci a návštěvníky se nacházel samozřejmě orchestr a vzhledem k výšce oltářního prostoru mohlo hrozit upozadění lidských hlasů či jejich únik nad hlavy posluchačů. Dirigent Valta si vše ale náležitě ohlídal.

Hráčům Filharmonie Hradec Králové sice oficiálně začíná nová sezona až v polovině září, pilně však koncertují již teď. V uplynulém týdnu vystoupili v Chrudimi, doma na open-air akci a do severovýchodního výběžku královéhradeckého regionu přijeli na festival jako jeho tradiční „zakončovatelé“. V orchestru viditelně vládne dobrá atmosféra, spojená navíc s očekáváním další éry spojené s novým šéfdirigentem, na první pohled bylo patrné, že si jeho členové Valtovu hudbu užívají. 

Nosnou částí první poloviny večera se ovšem stal výběr z Requiem d moll, K. 626 Wolfganga Amadea Mozarta. Vynechány byly pasáže Offertorium, Sanctus a Benedictus a oddíly Sequentia vyžadující účast pěveckých sólistů, ale ani v dané podobě neztratilo geniální dílo na účinku, kterým působí na vnímavého posluchače. Spojení precizního sboru s přesně a ukázněně hrajícím orchestrem dokonce vyvolávalo potlesk mezi pasážemi, dirigenta to zprvu zřejmě i překvapilo, ale nakonec přízeň návštěvníků s elegancí kvitoval. Sboristům nečinilo sebemenší problém odstínit jednotlivé vrstvy duchovní skladby a orchestr se přesvědčivě vyrovnal se všemi motivy náročné partitury, přičemž způsob, jakým vypilovali jednotliví hráči melodičtější úseky, ohromil dokonalostí v každém detailu. Dirigent vedl obě tělesa přesně a energicky, jeho pokyny působily nekompromisně, s citem pro vnitřní obsah a význam skladby. Jestliže Dies irae vyzněl v jeho pojetí méně bouřlivěji, než bývá obvyklé, úchvatně provedené Lacrimosa a zejména Lux aeterna se pro mě staly klíčem k objevování Valtova pozoruhodného přístupu. 

Možná i proto jsem se poté při poslechu Zpěvů z Kingdom Come: Deliverance II (Svatý Václave, Audentes Fortuna Iuvat, Recordare, Agnus Dei, Lacrimosa, Kyrieleison) soustředil více než na gejzíry zajisté vděčných dynamických nápadů, bravurně předestřených orchestrem, na okamžiky meditativní, ztišené a uklidňující, vycházející především z mešních textů. A že jich byl k mému překvapení ve svitě Jana Valty bezpočet! I tahle hudba má několik rovin, každá z nich je skvostně vymodelovaná na pevném základu. Pozoroval jsem dirigenta, jemuž se dostává pod jeho vlastníma rukama daru přetvoření jeho hudebních myšlenek v sevřený a účelně působící tvar. V jisté chvíli, kdy se odmlčel sbor a ztichly ostatní nástroje, aby prostor dostalo pouze smyčcové kvarteto, jsem se přistihl v radostném úžasu, jaký ve mně vždy dokáže kompoziční mistrovství vyvolat. Překvapilo mě rovněž, jak otevřeně se Valta vyrovnává s patosem, ba co víc, jak si ho dokáže vychutnat. Po zkušenosti z prvního srpnového koncertu jsem dobře věděl, že tohle už není pouhá adaptivní hudba, perfektně zahraná orchestrální verze, i pozitivní dopady vokální složky mě definitivně přesvědčily o její svébytné síle a přiměly k tomu, že jí budu i nadále věnovat pozornost.

Mohlo snad po užití husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci v závěru Valtovy svity následovat něco jiného než potlesk vestoje? Pochopitelně, že nikoli. A přece: jako přídavek bylo ještě uvedeno jeho ztvárnění poselství Et lux perpetua, dojemné a opět strhující. Návštěvníci se rozcházeli domů ve zvláštní náladě, mísící radost a pohnutí. Na tvářích těch mladších jsem viděl, že je koncert zaujal. Slyšeli něco, co možná už znali, ale rovněž něco navíc. Nešlo o souboj, ale o odkrývání možností hudby a vzájemných souvislostí. To je krásný proces. Snad tedy přijdou i příští rok.

Foto: archiv festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp