Druhý koncert 22. ročníku Hudebního fóra Hradec Králové obstaral ve čtvrtek 15. října orchestr Prague Philharmonia s dirigentem Robertem Kružíkem. Dramaturgie festivalu mu svěřila nastudování skladeb Caroline Shaw, Anderse Hillborga a Maxe Richtera, které vznikly ve druhém desetiletí našeho století a spojuje je přímý inspirační odkaz na tvorbu autorů období baroka a klasicismu. Ve dvou z nich se ujal role sólisty houslista Milan Al-Ashhab.

Jak by se asi cítili mistři barokní a klasicistní hudby, kdyby měli možnost vyslechnout si koncert, při němž jejichž hudba nebo alespoň jejich kompoziční postupy sehrály podstatnou úlohu? Co by Joseph Haydn, Johann Sebastian Bach a Antonio Vivaldi mohli poznamenat na adresu autorů, kteří se jimi otevřeně inspirují, ač jejich životní dráhy od sebe odděluje čtvrtina tisicíletí? Může hudba postihnout proměny doby a lidského ducha, nebo vyjadřuje stále totéž jen za použití rozdílných prostředků a forem? Tyto a spousta dalších otázek mohly běžet hlavou vnímavému posluchači, který se ocitl v královéhradeckém Sále Soni Červené, přičemž na rozdíl od úvodního večera, jenž byl dva dny předtím součástí jedné z abonentních řad domácího orchestru, jej do hlediště přivedly výsostný osobní zájem či zvědavost, anebo obojí. Každopádně počet návštěvníků byl velmi slušný a pozornost, se kterou vyslechli další tři díla soudobé světové orchestrální tvorby uvedená, jak je na tomto festivalu zvykem, v české premiéře, nepřestává udivovat. Odměnou pro všechny mohla být už jen skutečnost, že předloženy jim byly kompozice nápadité, posluchačsky vstřícné a vděčné.  

Následující řádky budiž tedy především snahou přiblížit charakter jednotlivých položek programu večera a reflexí pocitů, jež může jejich přijímání vyvolat. Stejně jako většina přítomných je slyšel autor textu poprvé, nenahlížel do příslušných partitur a nemá možnost srovnání s jinými provedeními, neboť se s nimi dosud nesetkal naživo ani z eventuálních nahrávek. Nedovolí si proto hodnotit, zda se interpreti drželi při svých výkonech předpisů a pokynů autorů, nebo jestli se dopustili chyb v intonacích, dynamice či v čemkoli jiném, a odpustí si z tohoto důvodu i jakékoliv „známkování“ jednotlivých členů orchestru, jeho sekcí i sólisty. Předesílá ovšem, že byl koncepcí koncertu pozitivně zasažen.

V Entr´acte pro smyčcové kvarteto v úpravě pro smyčcový orchestr (původní skladba je z roku 2011 a úprava vznikla o tři roky později) využila letos 44letá americká autorka Caroline Shaw jako inspirační zdroj Haydnův přechod k triu Des dur v menuetu v jeho Smyčcovém kvartetu, op. 77: č. 2. Sama si jemnou proměnu (dá se však charakterizovat při troše fantazie i jako zvrat) mezi dvěma částmi svého vlastního opusu nápaditě a detailně promyslela jako rozšíření obzorů, gradujících nejprve důvtipným využitím gradované barevnosti smyčců, aby posléze zvolila cestu kamsi do neznáma prostřednictvím předlouhého pizzicata hraného prvním violoncellistou. Zkušení členové smyčcových sekcí Prague Philharmonia na autorčinu hravost, byť si od nich vyžádala při produkci velké soustředění, přistoupili s viditelnou chutí, zvuk tělesa se pod bedlivými pokyny dirigenta Roberta Kružíka vyznačoval vitalitou, sytostí a příjemnou harmonií, nezapomenutelným se ale stal až úplný závěr jedenáctiminutové skladby, jejž na pódiu ovládl a k tichu absolutna přivedl jediný hráč.  

Před druhým kusem přivedl Robert Kružík před orchestr sólistu večera, houslistu Milana Al-Ashhaba. (Předkoncertní rozhovor ZDE.) Bach Materia (Bachova materie) pro housle a smyčce švédského tvůrce Anderse Hillborga z roku 2017 začala málokdy vídaným způsobem. Z tradičního ladění přešel orchestr plynule do víru skladby inspirované třetím Braniborským koncertem Johanna Sebastiana Bacha. Charakterově šlo o kompozici v mnoha ohledech nikoli nepodobnou té předchozí: důsledně rytmické pasáže se rychle střídají s lyrickými úseky, změny následují po sobě často až překotně, tempo ani na okamžik nepoleví. I tady bylo zapotřebí neustále udržovat pozornost, pro dirigenta i pro všechny uvnitř energií sršícího tělesa to však neznamenalo sebemenší problém. Hlavní úkol ovšem stál před sólistou a ten si s ním poradil naprosto úchvatným způsobem, snoubícím nespoutanost mládí, přirozenou virtuozitu a velkou pódiovou zkušenost. Vlastní Bachovu hudbu zvládl výtečně, ale dvou kadencí, s nimiž Hillborgovi původně pomohl Nadim Husni, se ujal s natolik odzbrojujícím nasazením, že zraky a slechy všech přítomných nemohly mířit než jen a jen k němu. Milan Al-Ashhab rovněž přesvědčil o svých improvizačních schopnostech a s potěšením si během jedné z nich zahrál i s basistou. V daném případě jako by už šlo o skvělý dialog z úplně jiného hudebního žánru. Avšak žerty stranou, i tentokrát skladba končí výrazně, skoro až úpěnlivě, ukázněným a velmi dlouhým tahem sólistova smyčce. Udržet čistotu tónu se mu podařilo brilantně.

O patrně nejikoničtějším díle Antonia Vivaldiho si můžeme myslet cokoli, leč jeho interpretaci či poslechu se neubrání nikdo z těch, kdož se tak či onak zabývají hudbou. Právě všudypřítomnost a leckdy nemístná využití původního cyklu benátského mistra údajně přiměly v roce 2012 německého skladatele Maxe Richtera k vytvoření The Four Seasons Recomposed (Čtvera ročních dob v nové úpravě). Je to Vivaldi vskutku v hávu 21. století, struktura předlohy je striktně dodržena, původní hudbu však autor formou přímých citací využívá přibližně z jedné čtvrtiny. A zbytek? Ten tvoří muzika typicky filmová, Richterovi asi nejvíce blízká, ale i po Reichově či spíše Nymanově způsobu pojímaná. Odkazy si zde může každý hledat podle libosti a osobního vkusu, uvozovány jsou působivou rytmikou a opět bezbřehou hravostí. Milan Al-Ashhab si všechny stylové proměny v klidu přetavoval v překrásnou exhibici, která viditelně okouzlila celý orchestr (v obsazení rozšířený o cembalo a harfu) i Roberta Kružíka, jehož jsem dlouho neviděl v tak uvolněné, snad až rozjařené náladě.

Na Richterovu „rekompozici“ lze ovšem pohlížet i z podstatně vážnějšího úhlu. Zcela přirozeně je totiž odrazem doby, v níž žijeme. Uvědomil jsem si to asi nejvíce ve volné větě Zimy. Jestliže Vivaldiho originál ve mně vždy vyvolává uklidňující náladu evokací praskotu ohně v útulné místnosti za zamrzlými okny, soudobý autor jako by se spíše dlouze díval na prostá, sice dokonale funkční, ale mnohem méně poetická akumulační kamna. Ale to už by asi bylo předmětem zcela jiné úvahy…

Konstatuji tedy raději v závěru, že druhý koncert letošního Hudebního fóra Hradec Králové potvrdil poukazem na překračování zavedených limitů zajímavost dramaturgického výběru i vyspělost zúčastněných interpretů. Byl jsem svědkem, že publikum odcházelo z budovy filharmonie na labském nábřeží v naprosté většině se spokojeným výrazem v tvářích.

Foto: Anežka Krupková (archiv Filharmonie Hradec Králové)

Facebook X E-mail WhatsApp