Posledním držitelem Ceny Jiřího Bělohlávka, udělované hudebníkům do pětatřiceti let věku, je houslista Milan Al-Ashhab. Mladý umělec v dohledné době znovu nabídne svou erudici, a to během letošního Hudebního fóra Hradec Králové, což je přehlídka přinášející světově již oceněné soudobé orchestrální kusy v českých premiérách. Al-Ashhab zahraje 15. října doprovázený orchestrem Prague Philharmonia hrajícím pod taktovkou Roberta Kružíka a právě tato produkce je motivací rozhovoru, který houslista poskytl portálu KlasikaPlus.cz.

Milane, rozhovor téměř musíme začít otázkou týkající se vašeho stále poměrně čerstvého úspěchu, kterým je obdržená Cena Jiřího Bělohlávka na konci minulé sezony. Ocenění je do jisté míry specifické tím, že nevychází – jako je tomu třeba u interpretačních soutěží – z jednoho koncentrovaného výkonu, ale je spíše součtem aktivit celé sezony… Jak si získanou poctu sám pro sebe překládáte? Co přesně vám dala? Co vám řekla?

Je mi především velkou ctí být držitelem Ceny Jiřího Bělohlávka. Jako hudebník se při přípravě většinu času zabýváte tím, co všechno byste na své hře mohl ještě vylepšit. Takové ocenění je proto velmi příjemným povzbuzením a zároveň milou zpětnou vazbou, že jdete správným směrem.

Dokázal byste alespoň stručně pojmenovat základní principy svého snažení? Mám na mysli začínající umělce, kteří se možná ztrácejí v množství požadavků, které jsou na ně kladeny. Co jsou pilíře té vaší umělecké cesty?

Myslím, že vyjmenovávat konkrétní postupy nebo pohledy by bez možnosti je podrobněji vysvětlit působilo spíš nepřehledně. Jeden důležitý předpoklad bych ale rád zmínil: musíte mít vůli dosáhnout určitého hudebního výsledku. Týká se to každého interpretačního momentu – barvy zvuku, charakteru fráze, artikulace nebo třeba způsobu, jakým vystavíte větší hudební celek. Nejdřív musíte vědět, čeho chcete dosáhnout a proč, a podle toho pak hledat vhodné prostředky. V jakékoli fázi vývoje podle mě platí, že by houslista neměl něco dělat jen proto, že mu to říká pedagog, nějaká autorita nebo že se to tak zkrátka běžně dělá. Pokud tato vlastní iniciativa chybí a člověk spíše jen následuje cizí instrukce, je podle mě mnohem těžší interpretačně se posouvat dál.

Informací, o které se málo ví, je, že Cena Jiřího Bělohlávka byla původně koncipována jako ocenění pro umělce do třiceti let věku, s trochou nadsázky se tedy dá tvrdit, že jste svou činností inspiroval změnu pravidel, protože aktuální limit je pětatřicet let… Jak se na to tváříte?

Do jednání ani rozhodování odborné komise nevidím, takže bych nerad spekuloval. Samozřejmě jsem rád, že ke změně došlo, a možnosti získat Cenu Jiřího Bělohlávka si nesmírně vážím.

Mimochodem, setkal jste se se zesnulým dirigentem Jiřím Bělohlávkem někdy osobně?

Samozřejmě. Na přelomu let 2013 a 2014 se konal soutěžní projekt Zahraj si s Českou filharmonií. Ohromným zážitkem pro mě bylo vystoupení, při kterém jsem s Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka provedl třetí a čtvrtou větu Šostakovičova Prvního houslového koncertu. Dodnes na to moc rád vzpomínám.

A když se pokusíte vybavit si momenty setkání s Jiřím Bělohlávkem, jak na vás působil? Co jeho osobnost vyzařovala?

Působil na mě jako nesmírně charismatický, vzdělaný a inteligentní člověk. Zároveň měl naprosto jasnou hudební představu a za vším, co na zkouškách říkal, byla cítit obrovská znalost a zkušenost. Bylo patrné, že každý jeho požadavek má svůj pádný důvod. Vůbec nemusel svou autoritu nějak zdůrazňovat – byla naprosto přirozená. Přitom se choval velmi lidsky.

Teď k našemu hlavnímu tématu, kterým je koncert v rámci Hudebního fóra Hradec Králové… Budete sólistou u provedení dvou soudobých orchestrálních kusů. Nejprve se optám: Jaký máte obecně vztah k současné, nově vznikající hudbě?

Myslím, že velmi kladný a otevřený. Jako interpret bych se ale dopouštěl velké chyby, kdybych se na soudobou hudbu díval zásadně jinak než na skladby repertoáru od baroka po 20. století. Máte-li jakékoli dílo provést přesvědčivě, musíte v něm v první řadě najít upřímné zalíbení, něco osobního, co vás s danou skladbou spojuje. Z toho pak vychází vaše pojetí, kterému přizpůsobujete interpretační prostředky. U soudobých autorů se samozřejmě setkáváme s mnohem širším spektrem skladatelských technik, které i nás interprety vedou ke specifickým řešením. Hlavní princip, který jsem zmínil, ale zůstává stejný.

Vědomě se snažit najít si ve skladbě něco svého, něco, co je mi blízké… to je moc pěkný přístup. Nestává se ale, že je moderní dílo natolik mimo váš vkus, že je řečený záměr neuskutečnitelný? Nebo jinak, jaký máte návod „návod“ k tomu, abyste si dílo oblíbil, ať je jakékoli?

Spíš nemá smysl lámat to přes koleno. Určitá obliba u vás buď nastane, nebo ne, ale těžko se k ní dokážete přinutit. Je přirozené, že vám některá skladba, byť od brilantního skladatele, vůbec není blízká a neosloví vás, i když jste ji slyšel třeba stokrát. V takovém případě se raději do daného repertoáru ani nepouštím. Nezahrál bych ho přesvědčivě, protože bych o něm v první řadě nebyl přesvědčený sám.

Často je to ale jen otázka času, než se něco změní a vy si k určité skladbě vztah najdete. Někdy stačí náhodou vyslechnout určitou interpretaci nebo třeba jen narazit na kratičký výrok, který vám najednou umožní vnímat skladbu v jiných souvislostech a objevit v ní něco, co je vám blízké. Dlouho jsem se vyhýbal dvěma slavným houslovým koncertům, ve kterých jsem si tímto způsobem našel zalíbení teprve před dvěma nebo třemi lety. Až tehdy jsem je zařadil do svého repertoáru a dnes je hraju možná nejraději ze všeho.

Chtěl byste také zmínit některého svého oblíbeného současného tvůrce? Nebo klidně víc…

Mých oblíbených soudobých skladatelů je několik. Už přes deset let intenzivně spolupracuju s Adamem Skoumalem, proto ze soudobého repertoáru nejčastěji hrávám Adamovy skladby a vždycky si je užívám. Moc rád také vzpomínám na příležitost premiérovat koncert Strom života Jana Ryanta Dřízala a před několika měsíci jsem hrál slavnou kompozici Tabula rasa Arvo Pärta. Tyto zážitky pro mě byly opravdu silné a všichni tito skladatelé mají můj hluboký obdiv.

V doprovodu orchestru Prague Philharmonia se 15. října v Sále Soni Červené nejprve chopíte skladby Bach Materia švédského skladatele Anderse Hilborga. Jak byste tuto skladbu charakterizoval?

Už z názvu je patrná inspirace Johannem Sebastianem Bachem. Skladba vznikla jako protějšek k jeho Třetímu braniborskému koncertu a Hillborg v ní pracuje jak přímo s Bachovou hudbou, tak s materiálem napsaným v Bachově duchu, samozřejmě ale i se svým hudebním jazykem. Přestože se ve skladbě setkáváme s řadou moderních kompozičních postupů, působí na mě spíše neoklasicistně než jako soudobá kompozice plná nejrůznějších experimentálních prvků.

Posluchač si to nemusí uvědomit, ale Hillborg dopřává interpretům nezvykle široký prostor pro rozhodování o tom, v jakém duchu se skladba ponese. Jsou zde dvě rozsáhlé kadence a tři úseky, v nichž má sólista značnou improvizační svobodu. Houslisté se k nim samozřejmě mohou postavit různě. V některých interpretacích tak slyšíme řadu nekonvenčních prvků, ty jsou ale mnohem více výsledkem iniciativy a pojetí sólisty než Hillborgova předpisu. Mě více oslovuje, když si i tyto plochy uchovají ono lehce neoklasicistní znění podobně jako pasáže, které Hillborg přesně rozepsal. Moje interpretace proto možná bude působit o něco konzervativněji.

Vyvrcholením programu pak bude The Four Seasons Recomposed německého autora Maxe Richtera. Kromě zřetelného odkazu na Vivaldiho ikonického dílo, co divák může očekávat v tomto případě?

Vivaldiho hudební materiál je zde citován velmi jasně a zřetelně, na rozdíl od Hillborgovy skladby Bach Materia a jejího využití Třetího braniborského koncertu. Richter tento materiál ovšem vždy dále rozvíjí nebo zasazuje do mnohem modernějšího hudebního jazyka. Skladba mi tak místy připomíná filmovou hudbu, minimalismus, nebo dokonce argentinské tango. V některých pasážích v ní slyším latinskoamerické či jazzové rytmy.

Je mi to sympatické zejména proto, že ačkoli jsem velkým příznivcem historicky poučené interpretace, obecně nepovažuju za úkol interpreta přenést posluchače o několik staletí zpátky do doby vzniku daného díla prostřednictvím co nejautentičtějšího podání. Spíše se snažím uchovat myšlenky a charakter skladby a zároveň je interpretačně zprostředkovat tak, aby dokázaly naplnit estetické potřeby současného posluchače, které se nepochybně liší od cítění posluchačů v 18. století. A Richterova kompozice s tímto pohledem svým způsobem koresponduje: zachovává mnoho z Vivaldiho hudebního obsahu, charakteru i původní koncepce, ale vyjadřuje je prostřednictvím mnohem modernějších stylových prostředků.

Koncert, který bez vaší účasti zahájí skladba americké skladatelky Caroline Shaw, bude řídit v Čechách aktuálně obrovsky vytížený šéfdirigent Janáčkovy opery i Filharmonie Bohuslava Martinů Robert Kružík. Spolupracovali jste spolu někdy v minulosti? Relevantní může být podotknutí, že Kružík je (za rok 2020) historicky druhým laureátem výše zmíněné Ceny Jiřího Bělohlávka…

S Robertem jsme shodou okolností před několika dny vystoupili na zahajovacím koncertu Vodňanských hudebních dnů za doprovodu orchestru Czech Virtuosi. Hráli jsme skladbu Djinnia od Adama Skoumala a poté Dvořákův houslový koncert. Už dříve jsme společně provedli První houslový koncert Sergeje Prokofjeva s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně, v loňské sezoně jsme s Jihočeskou filharmonií premiérovali Houslový koncert Váši Příhody a hráli jsme spolu také Mozartův Pátý houslový koncert s Filharmonií Brno. V letošní sezoně nás ještě čeká společné vystoupení s Českou filharmonií.

Pracovali jsme tedy spolu na poměrně pestrém repertoáru z různých stylových období a spolupráci s Robertem jsem si vždycky moc užil. Robert je fantastický dirigent a úžasný hudebník. Vždy přesně vycítí, co chci udělat, a dokonale mi vyhoví. Zároveň sám do každé skladby vnáší spoustu skvělých interpretačních podnětů.

Jsme na začátku sezony, ve které vás toho jistě čeká spoustu zajímavého. Na co zejména byste chtěl upozornit čtenáře portálu KlasikaPlus.cz?

Z koncertů a recitálů, které mě v této sezoně čekají, bych rád zmínil jeden projekt, ke kterému mám obzvlášť blízký vztah. Je jím právě Houslový koncert Váši Příhody. Příhoda dílo nestačil zcela dokončit, zejména pokud jde o orchestraci, jejíž výslednou podobu vypracoval Adam Skoumal. Před rokem jsme koncert uvedli poprvé, s Robertem Kružíkem a Jihočeskou filharmonií.

Je to mimořádně náročné, ale zároveň krásné a hudebně sofistikované dílo. V rámci romantického virtuózního repertoáru, který si spojujeme například s Paganinim, Wieniawským nebo Ernstem, je pro mě Příhodův koncert nejatraktivnější. Myslím, že by si zasloužil, aby se ho ujali i další houslisté a často ho prováděli. Další takovou příležitost budu mít 2. prosince v Ostravě a moc se na ni těším.

Foto: archiv Pražského jara, archiv interpreta, archiv KlasikaPlus.cz, Ilona Sochorová

Facebook X E-mail WhatsApp