Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK se 11. listopadu představil pod taktovkou svého vloni do funkce nastoupivšího šéfdirigenta Tomáše Netopila. Večer v Obecním domě přinesl zajímavou dramaturgickou skladbu z děl Petra Iljiče Čajkovského, Leonarda Bernsteina a opomíjeného českého tvůrce zejména minulého století Ladislava Simona, jehož Trombonový koncert v sólistickém partu představil stálý člen účinkujícího orchestru Kurt Neubauer. Pražští symfonikové i jejich sólista podali reprezentativní výkon, akustickou a jinou nepřízeň Smetanovy síně se jim však podařilo překonat jen téměř.

Hned úvodem chci důkladně ocenit dramaturgickou výstavbu večera stráveného s orchestrem Pražských symfoniků a jejich šéfdirigentem Tomášem Netopilem. Sestava z Čajkovského Romea a Julie, variace tohoto příběhu v Bernsteinově West Side Story, doplněná Bernsteinovým současníkem Ladislavem Simonem (1929–2011) rovněž jazzem inspirovaným… tato koncertní kombinace je snadno uchopitelná a zároveň originální a „neokoukaná“. Navíc lze říct, že motto či slogan (či jak to nazvat) Film – opera – koncert (FOK) se moc pěkně propsal do výsledného tvaru pořadu, a dobře tak vyhověl naturelu interpretujícího tělesa. Romeo a Julie je archetypální shakespearovský příběh Čajkovským převedený do svého druhu symfonické básně, tedy díla s inherentním divadelním potenciálem. Simonův Trombonový koncert je skladbou autora, který je tvůrcem ikonické znělky Večerníčku – ten představuje filmový žánr. West side story je původně muzikálem, jakýmsi hudebním divadlem, čili opeře blízkou disciplínou, svou popularitou si následně vydobyl i filmové zpracování. A všechny skladby byly provedeny koncertně, čímž se celá trojice pojmů 11. listopadu efektivně realizovala.

Nejprve orchestr vedený koncertní mistryní Ritou Čepurčenko prezentoval Čajkovského fantazií-předehrou Romeo a Julie. Shakespearovská látka je v daném případě „vyprávěna“ ve třech hlavních dějových liniích, kdy chorální úvod symbolizuje postavu Vavřince, vzepjatější hudba nepřátelství Monteků a Kapuletů, lyrické téma pak hlubokou náklonnost dvojice protagonistů. Opus je od třetí verze pocházející z roku 1880 pravoplatnou součástí světového koncertního repertoáru a Pražským symfonikům se podařilo přinést důvod, proč tomu tak je. Veškerá instrumentační invence vyzněla přesvědčivě a muzikanti dílu dali, co mu náleží. Dirigent Tomáš Netopil jim v tom byl nápomocný.

Trombonový koncert Ladislava Simona na rozdíl od Čajkovského nelze považovat za běžnou součást hudebního života, a to ani tuzemského. Ostatně, kolik trombonových koncertů vůbec dokážeme vyjmenovat? Není ostudou neznat žádný. Pokud žesť, tak skladatelé přirozeně píšou spíše pro průraznou a pohybově flexibilní trubku… Tedy samotný koncept koncertu pro trombon/pozoun a orchestr budí určitou pozornost. Ladislav Simon si v tom svém počíná řemeslně suverénně, kdy málokdy sólová linka moc pěkně přednášená Kurtem Neubauerem zanikala – v tomto bodě je nutné pochválit i orchestr, že si dával pozor, aby tak zvaně „nekryl“. Třívětá, snad drobounce přeinstrumentovaná kompozice potěšila a obohatila, zejména druhá věta Adagio-Blue mohla zaujmout formální čistotou, třetí věta zas uchopila pozornost posluchače latinskoamerickými rytmy, podpořenými bubínkem.

Pokud Leonard Bernstein vyznával filozofii, že mezi klasickou a populární hudbou nemusí existovat tolik ostrá hranice, a pokud se snažil svou tvorbou tuto tezi dokazovat, West Side Story je těchto snah skvělým příkladem. Dílo známe především jako muzikál, v (nejen) americkém prostředí přímo přelomový. Úspěch West Side Story Bernsteina záhy vedl k adaptaci kompozice pro koncertní uvádění. Tuto úpravu zvanou Symfonické tance slyšeli diváci v Obecním domě, a mohli si tak opět připomenout, nakolik sdílná je hudba amerického tvůrce i v dnešní době. Toto číslo programu nepochybně zanechalo nejsilnější dojem, orchestru rozšířenému o saxofon či širokou paletu bicích nástrojů se zároveň podařilo naplnit akustický prostor Smetanovy síně v plnosti.

I tak se ale těším na vystupování Pražských symfoniků v plánované Vltavské filharmonii (snad se za deset let dočkáme). Myslím si totiž, že jejich velkým nepřítelem je Smetanova síň. Nevyhovující akustická stránka koncertního prostoru se zmiňuje často – srovnání s „Dvořákovkou“ Rudolfina je zkrátka neúprosné –, méně už jiný nepříznivý aspekt, totiž ten, že velká část diváků na orchestr hledí z podhledu, což omezuje vizuální kontakt s hudebníky. Obojí zmíněné sabotuje navázání vztahu s posluchačem. Chci říct: K tomu, aby koncertní program vyzněl žádoucím strhujícím způsobem, je třeba maximálně se snažit překonat přirozený hendikep daný síní. Jak toho docílit? Mám podnět:

Už samotný nástup orchestru by nepochybně bylo možné kultivovat. Divák chce získat co nejlepší první dojem a očekávání něčeho výjimečného, chce si navodit pocit „teď se bude dít něco“. Stav, kdy hudebníci spíše hledají své místo k usednutí, než že by registrovali natěšené posluchače, znamená nevyužitou první šanci. Je slušné a normální tleskat k nástupu instrumentalistů, obecenstvo ale ztrácí chuť hudebníky vítat, když z jejich strany necítí opětovaný zájem. (Bylo zřetelné, že příchod orchestru po přestávce už publikum aklamovat vlastně nechtělo, tak přestalo tleskat v momentě, kdy byla nastoupená asi polovina obsazení.) K tomu lze z podobného soudku doplnit: Sólující trombonista Kurt Neubauer, člen FOK, podal zajisté skvělý a inspirující výkon, studiu partu věnoval mnoho času a obohatil příchozí o zkušenost málo častou. A právě: Jak často máme příležitost slyšet tak špičkově obsluhovaný trombon sólově? Nebylo by fajn poslechnout si jej ještě jednou v nějakém malém přídavku třeba i jen bez doprovodu? Nášup je v pražském kontextu obvyklou součástí koncertantních vystoupení; absence „bonusu“ vždycky o něčem alespoň malinkatém vypovídá a této výpovědi trošičku dopomáhá i notový pultík, který sólista k produkci potřeboval, byť u nehraného opusu se to dá pochopit a byť v daném případě šlo spíše o paměťovou oporu. Nicméně opět, když někdo hraje bez not, určitý slabý, pozitivní signál tím z mého pohledu jednoznačně vysílá. (Behzod Abduraimov nedávno v Rudolfinu během jednoho koncertu zvládl 29.600 not zpaměti.) Vnímání je vždy subjektivní a nechci být nefér, ale z večera si odnáším částečné nenaplnění. Samotný fakt oblékat se k odchodů domů už v 21:15 by v kontextu českofilharmonických rudolfinských pořadů působil zvláštně, i komorní cyklus Prague Philharmonia zas standardně končívá po půl desáté. Ano, střípky, ale možná symbolické střípky… (Mohlo by se u FOK teoreticky stát něco podobného, co ne až tak dávno u České filharmonie, která provedla kompletní (!) Dvořákovu Svatou Ludmilu, tzn. sto čtyřicet minut hudby se dvěma přestávkami?) Nezávidím orchestru vést ten nekonečný boj s neideální „Smetankou“, chtěl bych ale mít pocit, že symfonici opravdu bojují. Dirigent toto sám nezvládne. Navzdory poutavé druhé části koncertu se standing ovation (až na výjimky) nekonala.

Přes výhrady je však třeba hráče FOKu pochválit za poctivý interpretační vklad. Zejména bernsteinovská půle pořadu potěšila, navíc na hudebníky kladla neortodoxní požadavky typu luskání prsty či křičení „Mambo!“. Orchestr působil pevně i v neprovozovaném Simonově kusu, zvukově a intonačně generálně nebylo lze mít větších výhrad. Šéfdirigent Tomáš Netopil ze sebe vydal maximum a až na balkón sálala jeho energie a optimismus. A z hlediska dramaturgie je nutné opravdu podtrhnout její občerstvující inovativnost, které hráči FOK vyhověli, a byli tak spolustrůjci žádoucím způsobem neotřelého hudebního počinu.

Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp