Program čtvrtého koncertu festivalu MusicOlomouc připravil portugalský Ensemble Síntese v kapli Božího Těla. Čtyři současní skladatelé pracovali s tématem takzvané „časové schránky“. Účelem tohoto zadání byla práce s hudební tvorbou Luciana Beria a Carlose Paredese. Skladatelé se jimi mohli inspirovat, jak uznali za vhodné. Výsledkem tak byl pohled z různých úhlů na jednotlivé aspekty hudby, ať už na Paredesovo mistrovství skladby pro portugalskou kytaru, nebo Beriovy akustické experimenty.

Ensemble Síntese se soudobé hudbě věnuje již dvacet let a patří k předním interpretům nejen portugalské hudební tvorby a mnoho z ní uvedl ve světových premiérách. Soubor běžně hraje bez dirigenta, Diogo Costa tedy není jeho stálým členem – je to výrazná osobnost portugalské scény, v posledních letech se úspěšně účastnil několika mezinárodních dirigentských soutěží a kurzů. Není tedy překvapením, že s naprostým klidem zajistil bezstarostné provedení tohoto koncertu. Soubor má poněkud netradiční obsazení – tvoří ho pěvkyně Helena Neves, saxofonista Carlos Canhoto, který skladby i uváděl, akordeonista Francisco Martins, houslisté Gustavo Delgado a Alfeu Carneiro, violista Joao Mendes a violoncellista Regério Peixinho. Ansámbl byl skvěle sehraný, přestože se jednalo o interpretačně náročné skladby. Blízký vztah interpretů k nové hudbě je citelný a šlo poznat, že skladby objednávalo samo těleso, byly mu tedy šité na míru.

Prvním autorem večera byl Eduardo Luis Patriarca, který za základ své tvorby považuje spektrální skladebné metody. Inspiraci dvěma skladateli pojal doslova, jeho kompozice Imaginar de Passagem / Passagem para imaginar je rozdělena na dvě části, každá inspirována jedním z nich. První z nich, nazvaná Obrazy, jen volně připomíná styl Beriův a společně s druhou částí Pasáže, inspirovanou Paredesem, vytváří mozaikovitou formu. Nejprve se skladatel zaměřil především na spojení hlasu a saxofonu. Slova byla, přestože v cizím jazyce, skvěle srozumitelná. Vynikla především práce se sykavkami ostrými i tupými, kombinující několik textů básní dohromady. Dále také vynikala barva zmíněného dua a jejich povědomí o akustice a rezonanci v prostoru kaple. Další okamžiky byly naplněny zvukem smyčcového kvarteta. Kaskádovité nástupy glissand vytvářely novou texturu, kontrastovaly tak s předešlou náladou. Akordeonista, posazený uprostřed, jako by měl funkci spojovací, jemně dobarvoval obě skupiny a promlouval skrz ně. Následným dialogem violoncella, zpěvu a kmitajícího saxofonu prostupoval šumivý a drsný zvuk drhnutí smyčce, rozšířené techniky, při níž hráč tlačí smyčcem na struny nadměrnou silou. Struktura se brzy vrátila ke křehkosti díky flažoletům. Poslední plochou prostupovalo trio saxofonu, akordeonu a zpěvu, které drobnými pohyby tónu vytvářelo barevně odlišné mikrointervaly.

Druhou skladbou, inspirovanou portugalskou krajinou s příznačnými větrnými turbínami, byla Vulnerabilidade od Huga Vasco Reise. Právě práce se vzduchem byla důležitým stavebním kamenem. Technik s ním spojených mohly využít dva nástroje, a to saxofon a akordeon. Skladba se obešla bez zpěvačky. Dýcháním skrz nástroj a pohybem měchu bez vytvoření tónu se asociace jasně vyjevila. Jednoduchost techniky však skladbě neubrala na překvapivosti a důvtipu. Podobně jako skladba předchozí se i tato pohybovala v nízké dynamice. Patrná byla také pulzace, která se v průběhu několikrát vrátila. Hrou před i těsně za kobylkou hráči na smyčcové nástroje dosáhli ostrého a o alikvóty ochuzeného tónu, který kontrastoval s jinak poklidnou atmosférou. Na závěr instrumentalisté zvyšovali tempo, ale zároveň stále ztišovali, vytvořili tak zvláštně napjatý závěr. 

Ve třetí skladbě se opět připojila zpěvačka, tentokrát v sólové roli s doprovodem ansámblu. Skladba Spell od skladatele Dimitrise Andrikopoulose s řeckými kořeny byla výjimečná svým charakterem i textem v angličtině. Slovem zjevení by se dal popsat vstup do této skladby. Dunivým přírazem a pohyblivou rychlou melodií se odlišila velmi rázně. Spojení všech nástrojů vytvořilo zvukovou masu. Ke zjemnění doprovodu zpěvačky poté užili hráči smyčcových nástrojů dusítka. Hlavním udavatelem impulzů se stalo violoncello, které doby svědomitě dodržovalo stejně jako tlukot srdce, a zbytek ansámblu ho bez otázky následoval, melodický duet zde opět vytvořily hlas a saxofon. Stejně rychle a náhle, jako začala, uvrhla skladba posluchače na konci do ticha.

Poslední a zároveň nejmladší autorkou večera, jedinou ženou mezi skladateli byla Inés Badalo, která ve své skladbě Beats of Memory pojala myšlenku hry na kytaru doslova. Ze smyčcových nástrojů se staly drnkací. Hráči si je položili na klín a tóny vybrnkávali trsátky. Zároveň vložili za kobylku mezi struny kovový proužek, který posléze také používali k tvorbě zvuků. Jedinečná barva působila velmi inovativně, stejné motivy se opakovaly v různých texturách. Střihové vstupy akordeonu narušovaly strukturu, která se po chvíli stávala předvídatelnou. Saxofon využíval slap tóny, glissanda a záměrné kiksy, dostal se tak do naprosto neobvyklého rozsahu. Dalším zajímavým prvkem se stala dešťová hůl, kterou používala zpěvačka decentně a s citem. Tato skladba byla zvukově nejpestřejší ze všech a zároveň pracovala s aspektem ticha a s propastí, kterou vytvářelo. Soustředění z interpretů sálalo až do poslední řady. Skladbu uzavíral neobyčejně jemný a detailní zvuk, který vytvořili hudebníci třením smyčce o papírek. Křehká struktura se tak až do poslední chvíle ztišovala, dokud úplně vymizela. 

Ensemble Síntese přivezl do Olomouce hudbu, která se víc než melodií zabývala zvukem samotným: dechem, šumem, třením i tichem. Časová schránka tak neobsahovala nostalgické vzpomínky, ale čtyři svébytné pohledy na to, jak může minulost inspirovat dnešní hudbu. Soustředěná interpretace přinesla mimořádně podnětný večer. 

Foto: Petra Kožušníková

Facebook X E-mail WhatsApp