Přestože i v katalozích zahraničních gramofonových firem najdeme nahrávky českých oper, nikde jich není tolik jako v katalogu české firmy Supraphon. Zalistujme tedy jejím katalogem, podívejme se do historie nahrávání oper u nás a zamysleme se nad naší současností.

České hudební vydavatelství Supraphon je v tuzemsku bezesporu největším a nejvýznamnějším. Ještě před sametovou revolucí to byl gigant, který vydával nejen hudební nahrávky, ale i noty a knihy o hudbě. Monopol Supraphonu byl sice předtím narušen vznikem Pantonu a slovenského Opusu, nicméně tato vydavatelství mu nemohla konkurovat. Řada hudebních nahrávek ze studií Supraphonu získala mezinárodní ocenění. V 2. polovině 20. století nebylo u nás významného umělce, který by pro tuto firmu nenahrával. Vydavatelství tak vlastní obrovský katalog, který byl v roce 1998 prohlášen za národní kulturní památku. Dlužno říci, že firma se o něj stará a v neustálých reedicích nejvýznamnější nahrávky stále vydává, za všechny vzpomeňme například nahrávky vynikajících dirigentů Václava Talicha nebo Karla Ančerla. Nahrávky většinou vycházejí v nové remasterované podobě. Mnoho dalších snímků, u kterých se nepředpokládá velký prodej, se dá koupit na Supraphonline.cz, odkud se dají stáhnout do počítače. O historii této firmy by se dalo psát velice podrobně, nás nyní budou ale zajímat především její operní nahrávky.

1. Jak to všechno začalo

Přestože první kompletní operní nahrávky ve světě vznikly již na začátku 20. století, jejich boom na gramofonových deskách začal až s vynálezem dlouhohrající LP desky zhruba v 50. letech minulého století. Operní nahrávky, které vznikaly pro vydání na standardních deskách, byly determinovány především délkou jednotlivých stran (cca 5 minut na jedné straně), čímž docházelo k různým deformacím tempa; právě toho je dokladem třeba jinak cenná Ostrčilova nahrávka Smetanovy Prodané nevěsty z roku 1933… 

Nejstarší kompletní operní nahrávky Supraphonu pocházejí z 50. let minulého století. Patrně tou nejstarší je Smetanův Dalibor, natočený v září roku 1950 dirigentem Jaroslavem Krombholcem s předními sólisty Národního divadla Beno Blachutem, Václavem Bednářem a Marií Podvalovou. V březnu 1952 nahrál Jaroslav Vogel Prodanou nevěstu a v témže roce vznikly ještě snímky Smetanovy Hubičky (dirigent Zdeněk Chalabala) a Dvořákovy Rusalky (dirigent Jaroslav Krombholc). Nahrávky byly pořízeny sborem a orchestrem Národního divadla v Praze a také s předními sólisty této naší první operní scény. 

V následujícím roce 1953 Jaroslav Vogel pořídil první kompletní nahrávku Janáčkovy Její pastorkyně na gramofonových deskách. V 50. letech ještě byly zaznamenány Smetanovy opery Dvě vdovy a Tajemství (obě pod taktovkou Jaroslava Krombholce). Zdeněk Chalabala natočil v březnu 1953 dnes už legendární snímek Fibichovy Šárky s Marií Podvalovou v titulní roli. V 50. letech byly kompletně zachyceny ještě opery Čert a Káča (Zdeněk Chalabala) Antonína Dvořáka a z oper Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky (Václav Neumann) a Káťa Kabanová (Jaroslav Krombholc). V samém závěru 50. let – v listopadu 1959 – přišla na řadu nová Smetanova Prodaná nevěsta; Zdeněk Chalabala ji pořídil s Drahomírou Tikalovou, Ivo Žídkem a Eduardem Hakenem již ve stereofonní verzi. V roce 1959 byla také realizována dirigentem Františkem Škvorem kompletní nahrávka kdysi oblíbené opery V studni Viléma Blodka. 

2. Rozkvět operního nahrávání v 60. letech

V 60. letech došlo k nebývalému rozkvětu nahrávání oper v Supraphonu. Vzniklo téměř dvacet kompletních operních nahrávek, tedy skoro dvě v jednom roce! Jednak byly natočeny opery Bedřicha Smetany, které dosud v katalogu Suprahonu chyběly: v roce 1960 Čertova stěna (Zdeněk Chalabala) a o tři roky později Braniboři v Čechách (Jan Hus Tichý), k nimž v roce 1965 přibyla ještě Libuše (Jaroslav Krombholc). Smetana se tak stal prvním a dosud jediným operním skladatelem, jehož celé operní dílo má Supraphon v katalogu (řadu oper navíc ve více nahrávkách). 

Nicméně v mapování Smetanova operního odkazu se v Supraphonu pokračovalo i později, protože si vedení firmy správně uvědomovalo, že je zapotřebí zachytit umění dalších pěveckých generací a využít stále se zdokonalující nahrávací techniku. Tak v roce 1967 byl nahrán Dalibor s Vilémem Přibylem (Jaroslav Krombholc). Dlouho se na pultech prodejen Supraphonu neohřál, protože po emigraci Hany Janků v roce 1970 se nahrávka, v níž pěvkyně nazpívala roli Jitky, nesměla lisovat a byla stažena z prodejen (v roce 1988 provozoval Supraphon 155 podnikových prodejen!). V následujícím roce Václav Neumann nahrál Janáčkovy Výlety páně Broučkovy (s tradičními škrty) a Supraphon tak pokračoval v natáčení kompletních oper tohoto velikána hudby (nejen české) 20. století. Další komplety vznikaly po premiérách jednotlivých děl v Národním divadle, kde dirigent Bohumil Gregor precizně nastudoval opery Z mrtvého domu (premiéra 24. dubna 1964), Věc Makropulos (premiéra 15. října 1965) a Její pastorkyňa (premiéra 30. května 1969), čehož Supraphon pohotově využil a opery studiově nahrál v roce 1965, respektive 1966 a 1969. Dodejme, že nahrávka Její pastorkyně, netradičně natočená na Žofíně, vznikla v koprodukci s významnou firmou EMI. 

Podobně nahrál krátce po premiéře (5. dubna 1963) dirigent Jaroslav Krombholc Juliettu Bohuslava Martinů (1964), která se stala první kompletní operou Bohuslava Martinů v katalogu Supraphonu. Na konci roku 1961 vznikla nová stereofonní nahrávka Dvořákovy Rusalky s Miladou Šubrtovou v titulní roli (Zdeněk Chalabala) a v březnu 1968 nahrávka jednoaktové opery Jiřího Antonína Bendy Vesnický trh (Hans von Benda). V 60. letech byly nahrány a vydány také úspěšné jednoaktové opery Jiřího Pauera pro děti: Žvanivý Slimejš (Bohumír Liška) a Červená Karkulka (Josef Chaloupka). V katalogu se objevila i nahrávka čtvrttónové opery Aloise Háby Matka, úspěšně nastudovaná v Národním divadle v Praze a uvedená na festivalu Maggio musicale ve Florencii. Tak se do supraphonského katalogu poprvé dostaly opery současných českých skladatelů (později Supraphon ještě vydá některé další, zejména jednoaktové opery soudobých autorů, například Vostřákův Rozbitý džbán nebo Medvěda Ivo Jiráska).  

3. Od 70. let k sametové revoluci

V 70. letech se mnohé změnilo. Jednak monopol na nahrávání oper ztratilo pražské Národní divadlo, když některé nové nahrávky byly pořízeny v Brně s tamní Státní filharmonií. Také se v katalogu začaly objevovat snímky Československého rozhlasu, ať již z historického archivu (Dvořákova Vanda, Kovařovicovi Psohlavci, Martinů Ženitba a jiné), nebo pořízené nově ve spolupráci s touto institucí (například František Jílek natočil v listopadu 1975 Fibichovu Nevěstu messinskou). Samozřejmě na tom nebylo nic špatného. Jistě se do těchto faktů propisovala i skutečnost, že pořídit nahrávku kompletní opery bylo (a je) velice nákladné a následný prodej nikdy nemůže projektu vrátit jeho pořizovací náklady, natož na ní ještě vydělat. V každém případě se ovšem jednalo o velmi prestižní budování katalogu. 

Důležitou roli jak pro diskofily, tak pro Supraphon sehrál Gramofonový klub (založený v roce 1958), který každoročně subskriboval nové nahrávky svým členům (i licenční); tam objednávka jednotlivých titulů často alespoň orientačně určovala náklad titulu. Členové Gramofonového klubu, který spadal pod Supraphon, byli zvýhodněni jednak tím, že jistou nahrávku vůbec získali, a také tím, že jenom jim byla určena prémiová nahrávka, která se běžně neprodávala (například recitál Emy Destinnové a Karla Buriana), která byla později nahrazena menší slevou z ceny jednotlivých titulů. 

V 70. a 80. letech byly v Supraphonu vydány na LP (první CD v Supraphonu vyšlo v roce 1986, kdy na tomto novém nosiči byla na trh dána Smetanova Má vlast) nové nahrávky Smetanovy Prodané nevěsty Zdeňka Košlera v exkluzivním obsazení s Gabrielou Beňačkovou, Peterem Dvorským a Richardem Novákem. Na LP a později i na CD byl vydán také záznam Libuše ze slavnostního otevření Národního divadla po generální rekonstrukci z listopadu 1983 – opět pod taktovkou Zdeňka Košlera, s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli a Václavem Zítkem jako Přemyslem. 

Když se nemohla prodávat nová nahrávka Dalibora vzhledem k emigraci Hany Janků, v Supraphonu vznikla další nahrávka této opery. Titulní roli opět nazpíval Vilém Přibyl a Miladou se stala Eva Děpoltová (oba v duetu ve 2. dějství zpívají vysoké c). Velkou devízou této nahrávky je za dirigentským pultem Václav Smetáček, který prokázal velký cit pro operu; lze jen litovat, že k pořizování operních snímků nebyl pozván častěji. 

Kdyby nevznikla nová Vajnarova nahrávka Hubičky, asi by se nic nestalo, protože jde o jednu z nejhorších operních nahrávek v katalogu Supraphonu. Nové nahrávky Smetanových Dvou vdov (František Jílek) a Tajemství (Zdeněk Košler), doplněné fragmentem nedokončené Violy, zaujmou nejspíš propracovaným orchestrem, nicméně po pěvecké stránce se nevyrovnají svým monaurálním předchůdkyním. Ale zachycují pěvecké umění určité generace Národního divadla, například Václava Zítka, Nadi Šormové, Daniely Šounové, Věry Soukupové, Jiřího Zahradníčka a dalších. 

V roce 1977 vychází opožděně první kompletní nahrávka Dvořákova Jakobína (Jiří Pinkas), po níž následoval Čert a Káča (opět Jiří Pinkas), Šelma sedlák (František Vajnar) a Dimitrij (Gerd Albrecht). Na základě nové inscenace v Národním divadle nahrál Bohumil Gregor Příhody lišky Bystroušky se Zdeňkem Kroupou a na dlouhé roky oblíbenou dvojicí tvořenou Helenou Tattermuschovou a Evou Zikmundovou. Byla pořízena v srpnu 1970, aby po deseti letech byla vystřídána novou nahrávkou Václava Neumanna s Richardem Novákem, Magdalénou Hajóssyovou a Gabrielou Beňačkovou a skvělou Českou filharmonií. Janáčkovský katalog byl dále obohacen novou nahrávkou Její pastorkyně (František Jílek) z roku 1978 a dále nahrávkami oper Osud (František Jílek), Výlety páně Broučkovy (František Jílek – již bez škrtů) a Z mrtvého domu s Václavem Neumannem, kde opět excelentně hraje Česká filharmonie. V roce 1976 se na našem trhu objevila také licenční nahrávka Káti Kabanové z katalogu firmy Decca s dirigentem Sirem Charlesem Mackerrasem, který točil právě pro Deccu Janáčkovy opery. Nahrávka ukázala jiné interpretační možnosti, než jaké nabízela pražská nebo brněnská dirigentská škola. 

V 70. a 80. letech byl operní katalog Supraphonu obohacen také o nahrávky oper Bohuslava Martinů –Veselohra na mostě (František Jílek), Řecké pašije (v anglické verzi s dirigentem Mackerrasem a v české verzi s dirigentem Peškem), Dvakrát Alexander (František Jílek), Hry o Marii (Jiří Bělohlávek), Ariadna (Václav Neumann) a Tři přání (Václav Nosek). 

V 80. letech byla vydána nejen nová Fibichova Šárka pod taktovkou Jana Štycha, ale též dvě významné opery opomíjených českých skladatelů – Foersterova Eva (1982) a Novákova Lucerna (1984), obě pod taktovkou Františka Vajnara. Vyšla též nová nahrávka Blodkovy opery V studni s fragmentem opery Zítek téhož autora (Jan Štych) a v roce 1981 kompletní nahrávka Pauerovy Zuzany Vojířové s Gabrielou Beňačkovou (dirigent František Vajnar), když již v roce 1979 vznikla nahrávka opery Goya Josefa Boháče (Miloš Konvalinka).

4. Po sametové revoluci

Přestože roky po sametové revoluci v mnohém ukázaly nové ekonomické možnosti naší společnosti, v oblasti operních nahrávek v Supraphonu se jednalo spíš o úpadek. Na pořizování nových nahrávek nejsou peníze. Přesto občas nějaká opera vychází, ale v daleko omezenější míře, než v minulosti. V květnu 1995 byl pořízen nový záznam Smetanovy Libuše v Národním divadle s Evou Urbanovou (dirigent Oliver Dohnányi) a o měsíc později Zdeněk Košler natočil svou poslední nahrávku – Smetanova Dalibora s Leo Marianem Vodičkou v titulní roli. V březnu 1997 stál za dirigentským pultem České filharmonie při pořizování nové nahrávky Káti Kabanovépro Supraphon Sir Charles Mackerras (v titulní roli s Gabrielou Beňačkovou). O dva roky později Jiří Bělohlávek nahrál aktovky Bohuslava Martinů Slzy nože a Hlas lesa. 

A 21. století není v tomto směru bohatší: z roku 2001 pochází Mackerrasova nahrávka Janáčkovy opery Šárka, katalog oper Bohuslava Martinů je obohacen licenční nahrávkou opery Mirandolina Riccarda Frizzy z roku 2002 (BBC), z roku 2003 je nahrávka Dvořákových Tvrdých palic dirigenta Jiřího Bělohlávka, z následujícího roku je pak jeho zdařilý snímek Martinů opery Čím lidé žijí a v roce 2025 vznikla také další nahrávka Martinů opery Ariadna (Tomáš Netopil). V roce 2021 nahrál dirigent Jaroslav Kyzlink Janáčkovu operu Výlety páně Broučkovy (na základě úspěšné inscenace v Národním divadle).

Po roce 1990 se na našem trhu začaly objevovat originální tituly zahraničních firem na CD. K českým operním milovníkům se tak najednou dostaly nahrávky oper, o kterých se jim za železnou oponou mohlo jen zdát. Byli do té doby odkázáni na to, co se vysílalo v Československém rozhlase, co vydal Supraphon nebo Opus pro Gramofonový klub a co se dalo koupit na gramofonových deskách spřátelených států – Melodija, Hungaroton a především Eterna. Ale nebylo toho málo a myslím, že si všichni diskofilové těchto nahrávek nesmírně vážili a s nadšením je kupovali.

Supraphon nahrával především české opery a ty cizí jen minimálně. V roce 1981 zaznamenal pražskou verzi Mozartova Dona Giovanniho (dirigent Libor Pešek), v roce 1984 a 1985 vznikla nahrávka Massenetovy opery Werther s Peterem Dvorským a Brigitte Fassbaender, pořízená původně jako zvukový podklad pro televizní inscenaci Petera Weigla (Libor Pešek). Z roku 1987 je nahrávka Myslivečkovy opery Bellerofonte (Zoltán Peskó). 

Bohužel se zapomíná na pět snímků italských oper, které pořídil Supraphon v letech 1968/1971 přímo s italskými umělci – Nápoj lásky (Ino Savini), Lucia di Lammermoor (Ottavio Ziino), Síla osudu (Ino Savini), Lazebník sevillský (Giacomo Zani) a Trubadúr (Ino Savini). Jestliže snad všechny nahrávky českých oper vyšly i na CD, těchto pět italských oper je prakticky nedostupných, byť zejména Lazebník sevillský (zpívají zde Margherita Guglielmi, Pierro Cappuccilli, Giuseppe Valdengo a Antonio Cucuccio) a Lucia di Lammermoor (opět Margherita Guglielmi, Piero Cappuccilli a Flaviano Labo) mají velice solidní interpretační kvalitu.

Supraphon nahrával a vydával tedy především české opery. Má v katalogu kompletního Smetanu, z Dvořákova odkazu chybí Alfréd, kompletní Král a uhlíř (ale která verze?) a Armida (žádná její nahrávka u jiných vydavatelů není zcela kompletní), z Janáčka Počátek románu a z patnácti oper Bohuslava Martinů chybí Voják a tanečnice, Trojí přání (kompletní) a Divadlo za branou. 

5. Současnost

Jak se věnuje Supraphon operním nahrávkám v posledních letech? Především musíme kladně hodnotit skutečnost, že z vlastního katalogu v roce 2024 k 200. výročí narození Bedřicha Smetany vydal komplet všech skladatelových oper. Editor dal přednost novějším stereo nahrávkám, což je pochopitelné, byť nahrávka Hubičky rozhodně nepatří k těm, kterými by se Supraphon mohl chlubit. V případě Braniborů v Čechách nebo Čertovy stěny bylo rozhodování jednoduché, protože tyto opery jsou v katalogu zastoupené pouze jednou nahrávkou (ale zdařilou), těžší bylo jistě rozhodování v případě Prodané nevěsty, Dalibora nebo Libuše. Celý komplet má jednotnou grafickou úpravu a je doplněn fundovanou studií Vlasty Reittererové ve dvou jazykových mutacích a ve velice kvalitním výtvarném zpracování Davida Cíglera.

Supraphon věnuje péči svému katalogu: vydává nově restaurované nahrávky ze svého zlatého fondu – například opery V studni (Škvor) a Rusalka (Krombholc), prezentované v dokonalé zvukové formě; myslím, že víc se pro jejich zvuk už udělat nedá. Navíc obě jsou interpretačně mistrovské. A Supraphon také po několika letech vydal novou kompletní operní nahrávku – Smetanovu Libuši. Nechci ji hodnotit, ani nechci přemýšlet, proč zrovna Libuši (v katalogu tak má čtyři nahrávky tohoto díla, což nenajdeme u žádné jiné opery). Ale rozhodně si myslím, že je dobře, že záznam vzniklý z živých koncertů byl vydán, protože v něm účinkují naši přední operní pěvci současnosti (Kněžíková, Plachetka, Bárta, Šťáva a další.) a protože zachycuje dirigentské umění Jakuba Hrůši, toho času uměleckého šéfa londýnské opery Covent Garden. Navíc nahrávce byla věnována velká péče i po stránce grafické i kvalitně připraveným bookletem. 

Doba, kdy se sešli sólisté, sbor a orchestr a čtrnáct dní nahrávali jednu operu, je dávno pryč. I v zahraničí nové operní nahrávky vznikají záznamem koncertu nebo divadelního představení. Nahraje se několik živých provedení, vybere to nejlepší a případné nedostatky se střihnou z ostatních provedení. Všechno je zdánlivě jednodušší. Proto se ale nemohu smířit s tím, že Supraphon promarnil příležitost zaznamenat a vydat na CD Legendu z Erinu Otakara Ostrčila, kterou úspěšně v roce 2025 nastudovalo pražské Národní divadlo. Totéž ovšem platí i pro Český rozhlas. Také nedovedu pochopit, že takto kvalitní inscenace nebyla zaznamenána a vydána na DVD… Proč vůbec Supraphon toto médium v případě inscenací našich operních divadel ignoruje?

Vedle péče o bohatý katalog bych si ovšem představoval, že Supraphon bude vydávat další české opery a doplňovat tak svůj katalog novými nahrávkami (třeba s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou nebo s dalšími orchestry s dirigenty – s Robertem Jindrou nebo Tomášem Netopilem…). Kromě již výše zmíněných nahrávek oper největších českých skladatelů v katalogu chybí řada děl, například kompletní Dvořákova Armida, Novákův Zvíkovský rarášek a Karlštejn (Národní divadlo tuto operu provede koncertně), Ostrčilovy Kunálovy oči, Poupě a Legenda z Erinu, když v roce 2017 vyšla rozhlasová nahrávka skladatelovy nejvýznamnější opery Honzovo království z roku 1954… Chybí Foerstrova Debora a Jessika, Karlova Smrt kmotřička, Krejčího Pozdvižení v Efesu nebo Fibichovy opery Hedy, Bouře a Pád Arkuna či Jeremiášovi Bratři Karamazovi.

Ve svém článku jsem psal především o kompletních operních nahrávkách, které Supraphon vydal. Nezmínil jsem se o operních průřezech, kterých Supraphon vydal také řadu, z nichž snad jen scény z Bizetovy Carmen (Rudolf Vašata) vyšly na CD. Ale v katalogu najdeme průřezy jak českých (Jakobín, Maryša, Nevěsta messinská, Bouře, Eva, Psohlavci, Bratři Karamazovi, Z mrtvého domu), tak cizích oper (Fidelio, Car a tesař, Don Giovanni), na vydání na CD také čeká mnoho operních recitálů významných českých pěvců. 

Závěrem musím poznamenat, že tento článek vznikl na základě rozboru katalogu Supraphonu a vlastních znalostí jeho operních nahrávek. Nedovedu posoudit, zda a proč třeba některou operu není možno nahrát a vydat z důvodů licenčních, finančních a smluvních, které mohou znemožňovat realizaci sebelepších plánů. 

Foto: Supraphon

Facebook X E-mail WhatsApp