Díla Richarda Wagnera nebývají častým hostem v repertoáru našich operních scén. Proto za nimi český wagnerovec musí putovat. Většinou do německých měst. Nejnověji operu Tannhäuser aneb Zápas pěvců na Wartburgu nastudovali v celkem dostupném Norimberku.

Norimberk není tak daleko od našich hranic, aby se ten, kdo má rád operu, do tohoto krásného historického města nevypravil. Působí tam významné vícesouborové divadlo, které má operní, činoherní a baletní soubor (hraje i klasické operety a muzikály) a Norimberské filharmoniky. Ti doprovázejí nejen všechna hudební představení, ale mají svou řadu symfonických i komorních koncertů. V současné době operní a baletní soubor hraje v historické budově z roku 1905, která ovšem bude (má být) od příští sezóny uzavřena z důvodu generální rekonstrukce. Buduje se náhradní prostor v Kongresové hale, ale vedení divadla přibude ještě několik vrásek, než bude dokončen, zvlášť když město údajně nemá peníze na jeho nutnou úpravu. 

Operní představení mají v divadle vysokou úroveň, v minulosti tam působilo mnoho umělců, kteří se později jinde proslavili, například Willy Domgraf-Fassbaender, Jaro Prohaska nebo i naše Eva Randová. Za dirigentským pultem Norimberských filharmoniků stáli například Christian Thielemann, Christof Prick, Marcus Bosch a mnoho dalších. V současné době stojí v čele divadla režisér Jens-Daniel Herzog, generálním hudebním ředitelem je Roland Böer. Operní dramaturgie je velice pestrá, soubor uvádí nejen novinky, ale i oblíbený světový repertoár a soustřeďuje se na tvorbu Richarda Wagnera a Christopha Willibalda Glucka. Nechybí ani inscenace klasických operet a muzikálů. Při divadle také působí od roku 2003 významné Mezinárodní operní studio, které vychovává mladé operní pěvce.

V letošní sezóně připraví operní soubor celkem devět premiér a na repertoáru se objeví dalších pět titulů z minulých sezón. Po první premiéře sezóny – romantické opeře Richarda Wagnera Tannhäuser – bude mít premiéru opera pro děti a mládež Piráti neutíkají (J. C. Eule), opera Cosa nostra významného současného autora Anna Schreiera, dále Únos ze serailu, Rigoletto, Mlčenlivá žena a Lazebník sevillský. Operní inscenace doplní koncertní uvedení Massenetova Werthera a v novodobé premiéře ještě nastudování americké operety Mischy Spolianskeho Všechno je podvod. 

Ve Státním divadle v Norimberku se 10. října 2026 konala premiéra Wagnerovy romantické opery Tannhäuser (poslední uvedení tam bylo v roce 2009). Dílo hudebně nastudoval GMD Roland Böer a režie byla svěřena česko-švýcarské režisérce Barboře Horákové Joly, která stále více proniká na významné evropské operní scény; velký úspěch slavila ve Vídni inscenací Mozartovy Kouzelné flétny… Vzhledem k tomu, že vytvořila již přes padesát operních inscenací (z nich několik v Praze, například Rigoletta, Figarovu svatbu nebo Dialogy karmelitek), lze se alespoň trochu pokusit o jakési zobecnění jejího režijního rukopisu. 

Barbora Horáková vystudovala zpěv a na jejích inscenacích je znát, že práci operních pěvců ctí a že je chce zbavit konvenčního hraní operního divadla – zejména prázdných gest a nicneříkajících toulek po jevišti. Hudbu slyší a ví, že režíruje hudební divadlo, jehož základ je právě v analýze skladatelovy partitury. Na každý operní příběh se dívá současným pohledem, úspěšně se zabývá důsledným rozborem charakteru jednotlivých postav, jejich vzájemných vztahů a smyslem každé scény opery. Její režie jsou mnohovrstevnaté, nerežíruje jen první plán, ale konzistentně se zabývá i postavami (a sborem), které jsou v druhém plánu, ale také na jevišti prožívají svůj příběh. Nikdo v její režii nemůže stát na scéně a jen čekat na své zpívání. Každý důsledně ví, proč tam stojí, o čem přemýšlí, co hraje. Barbora Horáková se nevyhýbá ani symbolům a dalším prvkům tvořícím divadelní inscenaci, tedy kostýmům a scéně. 

Tannhäuser je opera, v níž se hlavní hrdina zmítá mezi čistou láskou k Alžbětě a smyslnou láskou k Venuši, což v této inscenace není až tak patrné (záměrně?). Na jevišti je též dítě Tannhäusera a Alžběty nazvané Lisa, Venuše je těhotná (s Tannhäuserem?). S postavou Alžběty si dala Barbora Horáková hodně práce. Alžběta miluje Tannhäusera a svou lásku nedokáže skrýt ani před všemi vznešenými dámami a rytíři v druhém dějství. Neustále na sebe pohlížejí výmluvnými pohledy. Tannhäuser se chová jako samorost, který pohrdá dobovými konvencemi. I když všichni rytíři jsou ve smokingu, on si klidně sundá sako, zapaluje si cigaretu, otočí se na druhou stranu než všichni ostatní a zjevně dává najevo nesouhlas s projevy rytířů. 

Druhé dějství graduje fyzickou výměnou názorů jednotlivých rytířů. Nakonec Tannhäuser odchází s poutníky do Říma za papežem, vrací se ale později než ostatní a Alžběta, která neunesla odloučení od milovaného muže, umírá (odchází kamsi se svou dcerou). Než Alžběta odejde, naplno projevuje své šílenství, nezáleží jí na světě, není schopná si sednout na židli a několikrát si sedne na zem, chystá si svůj vlastní hrob (chce se pokusit o sebevraždu), touží po Tannhäuserovi. Skoro by se dalo říct, že v této inscenaci není hlavní postavou Tannhäuser, ale právě Alžběta. Tannhäuser dojde spasení, pokud se hůl v papežově ruce zazelená, což znamená odpuštění, nový život. 

Barbora Horáková nový život vidí v těhotných ženách, v jejichž lůně se rodí. Myslím, že divák po zhlédnutí Horákové Tannhäusera nemusí vše pochopit, nicméně inscenace dává velký podnět k přemýšlení, neboť režisérka mnohé vykládá jinak, než na co je divák zvyklý z jiných inscenací (například při hudbě příchodu hostů na Wartburg Heřman obléká Alžbětu do slavnostních šatů, do nichž se jí viditelně nechce). Ideální by bylo vidět tuto inscenaci několikrát.

Její velkou devízou je také téměř bezchybně hrající orchestr pod taktovkou Rolanda Böera (vynikající zvuk smyčců a perfektní běhy) a výborně zpívající i hrající sbor (sbormistr Tarmo Vaask), s nímž si dala režisérka skutečně hodně práce. Z vyrovnaného sólistického ansámblu asi nejpůsobivější pěvecký výkon podal basista Seokjun Kim v roli landhraběte Heřmana, byť po výrazové stránce byl poněkud jednotvárný a nebylo mu vždy dostatečně rozumět. Naopak velice promyšlený herecký výkon podala Emily Newton v roli Alžběty, navíc neměla s rolí žádné pěvecké problémy. Ale i ostatní výkony byly velice působivé a na určitém kvalitativním stupni vyrovnané. Z nich na prvním místě nutno jmenovat hostujícího barytonistu Samuela Hasselhorna jako Wolframa, mladého pastýře Veroniky Loy, či čtveřici dalších rytířů: Martin Platz (Walther von der Vogelweide), Wonyong Kang (Biterolf), Julius Steinbach (Heinrich der Schreiber) a Nicolai Karnolsky (Reinmar von Zweter). 

Titulní role Tannhäusera je nesmírně náročná a klade na představitele velké nároky svou tesiturou i požadavkem na průraznost hlasu, který se musí nést přes velký orchestr. Bryan Register se této role zhostil se ctí, byť již ve třetím dějství působil trochu unaveně. Dorothea Spilger zpívala Venuši v ohlášené indispozici, tak se o jejím výkonu nebudu rozepisovat. Dodejme, že v inscenacích Barbory Horákové Joly je časté hraní a zpívání v nejrůznějších hereckých polohách, což samozřejmě zvyšuje náročnost pěveckých partů.

Závěrem je nutné zmínit ještě režisérčiny spolupracovníky Thila Ullricha (scéna), Annemarie Bullu (kostýmy) a v neposlední řadě i svícení (Thomas Schlegel). 

Novou inscenaci Tannhäusera v Norimberku lze označit jako zdařilou zejména po režijní stránce a díky vynikajícímu hudebnímu nastudování. Při premiéře byla nadšeně přijata.

Foto: Staatstheater Nürnberg / Ludwig Olah

Facebook X E-mail WhatsApp