Na Mnichovských operních slavnostech, které se těší pozornosti milovníků opery doslova z celého světa, se vždy v měsíci červenci uvádí nové inscenace uplynulé sezóny, z nichž dvě mají vždy premiéru právě na festivalu, a některé další inscenace z bohatého repertoáru Bavorské státní opery. Většina rolí je atraktivně obsazena, takže návštěvníci mají možnost slyšet ty nejlepší pěvce současného operního nebe. Závěr letošního festivalu patřil dvěma novým inscenacím populárních oper – Gounodovu Faustu (premiéra 8. února 2026) a Verdiho Rigolettovi (premiéra 7. března).

Do Mnichova se na operní představení vždy vyplatí zajet, protože Bavorská státní opera patří k nejvýznamnějším operním domům na světě. Přestože se v jejím vedení pravidelně střídají intendanti i hudební ředitelé, všichni dbají na udržení vysoké umělecké úrovně, o kterou v minulosti pečovaly takové osobnosti, jakými byli např. dirigenti Wilhelm Furtwängler, Hans Knappertsbusch, Ferenc Fricsay, Joseph Keilberth, Wolfgang Sawallisch nebo Zubin Mehta, či režiséři Georg Hartmann či Augustin Everding. 

Gounodův Faust i Verdiho Rigoletto patří k operám, které se pravidelně vracejí do repertoáru operních divadel. Faust byl v Mnichově naposledy inscenován v roce 2000 (dirigentka Simone Young, režisér David Pountney), Rigoletto naposledy v roce 2012 (dirigent Marco Armilliato, režie Arpád Schilling). Nyní se tedy obě repertoárové opery dočkaly nových inscenací a nutno říct, že úspěšných. Obě inscenovaly ženy: Fausta holandská režisérka Lotte de Beer, v současné době šéfka vídeňské Volksoper. Rigoletta režírovala polská režisérka Barbara Wysocka. Obě se svého úkolu zhostily na výbornou, byť obě inscenace se od sebe velice liší. Jedno mají ovšem společné: ani jedna režisérka nepostavila dílo na hlavu, obě přistupovaly ke své režii velice zodpovědně, s respektem k operám. Faust i Rigoletto nejsou problematickými díly, třebaže se dají vykládat různě. Ale režisér při jejich realizaci nemusí překonávat dějové nelogičnosti nebo určité naivnosti, i když se jedná o díla stará zhruba 170 let (Rigoletto měl premiéru v roce 1851, Faust v roce 1859).

Pro Fausta vytvořil Barbaře Wysocké scénu Christof Hetzer. Točnu rozdělil na tři části, ve kterých se odehrává děj opery. Točící se scéna vytvořila prostor pro dynamickou režii, kdy se i při jedné árii scéna otáčí a postava prochází různými díly scénografie nebo se v nich vytváří tzv. druhý plán. Z poměrně tradičního výkladu vystupuje vztah Markétky k Martě, která s ní bydlí v malém domečku, a dokonce spolu sdílí i jedno lůžko. Marta je stará a nemocná a když Markétka Faustovi na konci třetího dějství podlehne, vysoké ‚c‘ (sopranistky si je přidávají, Gounod napsal ‚g‘) patří nejen Faustovi, ale i Martě, která právě zemře. V opeře se téměř neškrtalo, nehrála se ovšem velká baletní Valpuržina noc, která ale byla připsána později. Inscenace Lotte de Beer by se mohla nazvat také historickou středověkou freskou, neboť významné místo v opeře a v inscenaci má výtečný sbor (sbormistr Christoph Heil), rozehraný do nejmenších detailů. Když Valentin zjistí Markétčin hřích (nemanželské dítě s Faustem), prokleje ji. Sbor jí ostříhá vlasy na krátko a sváže jí ruce. Poněkud komicky zněly dřevěné meče při scéně souboje Fausta s Valentinem. Dodejme ještě, že výtvarnicí kostýmů byla Jorine van Beek.

Rigoletta inscenuje Barbara Wysocka v současné high society. Scénu jí vytvořila Barbara Hanicka a je tvořena pohyblivými šikmami a jezdícími stěnami, které vytvářejí různá dějová prostředí. Pánská společnost má na sobě smokink (kostýmy Julia Kornacka), Gilda prosté šaty, Sparafucile a Magdalena jsou v černém. Jejich hospoda je S/M salon, kam se chodí společnost uvolnit. Skvělá byla režisérčina práce s herci na jednotlivých postavách.

Po hudební a pěvecké stránce byly obě opery provedeny na vysoké úrovni. Fausta nastudovala Nathalie Stutzmann, představení řídil Daniele Rustioni. Rigoletta nastudoval a také řídil Maurizio Benini. Obě opery zazněly v příkladné interpretaci, Benini diriguje Rigoletta mnoho let na nejrůznějších scénách, v partituře zná každý detail. Orchestr pod jeho vedením hrál soustředěně a reagoval, stejně jako pěvci, na všechny detaily, které tento italský mistr taktovky ukázal. I Daniele Rustioni dirigoval Fausta s přehledem, snad některá tempa mohla být trochu rychlejší, ale to je věc názoru.

Pěvecké obsazení obou oper bylo špičkové: ve Faustovi zářil v titulní roli Piotr Beczała (příkladně vybudovaná kariéra od malých rolí v Linci přes angažmá v Zürichu až po dramatický obor, který dnes zpívá na všech světových scénách) nejen svými suverénními výškami, ale i naprosto vyrovnaným a vřelým tenorem v celém hlasovém rozsahu. Vynikající Markétkou byla Nicole Car, dramatickým Valentinem Boris Pinkhasovich, solidním Siebelem Emily Sierra, jen Kyle Ketelsen v roli Mefistofela ještě neměl pro tuto roli dostatečně prozpívaný hlas, byť po herecké stránce byl naprosto přesvědčivý. Totéž by se dalo říci i o představiteli Vévody v Rigolettovi Bekhzodu Davronovovi, jehož barevný hlas se ztrácel, když byl režií nucen nezpívat na rampě nebo při silnějším orchestru a také v kvartetu ve čtvrtém dějství. Ale je to rozhodně pěvec, o kterém ještě uslyšíme. Nadine Sierra zpívala Gildu poměrně dramaticky, přičemž žádná výška jí nečinila problém. Úžasná byla také její herecká kreace – od nezkušené dívenky po dospělou ženu – zkrátka vynikající Gilda. Ludovic Tézier promítl do titulní role Rigoletta všechny zkušenosti ze své kariéry. Také byl vynikající i po herecké stránce, kdy dokázal být milujícím otcem na straně jedné i mstícím se nešťastným člověkem, který stojí proti celé zhýralé společnosti. Ale je zapotřebí jmenovat i ostatní role, protože představení bylo nesmírně vyrovnané: Maddalena Rihab Chaieb, Borsa Samuel Stopford, Marullo Zhe Liu a Giovanna Meg Brilleslyper. Posun Rigoletta režisérkou Wysockou do dnešní současnosti nebyl samoúčelný, byl důsledně do všech detailů dotažený a právě přesunem do dnešní současnosti až mrazivě aktuální.

***

Reflexe je psána z repríz 30. (Faust) a 31. července (Rigoletto).

Foto: Geoffroy Schied

Facebook X E-mail WhatsApp