Významný český operní režisér David Radok u nás pravidelně spolupracuje s Janáčkovou operou Národního divadla Brno. Jeho inscenace Janáčkovy opery Věc Makropulos, napsané podle stejnojmenné hry Karla Čapka, měla premiéru 11. listopadu 2014. Nyní se představení obnovuje, protože brněnská opera chystá v rámci desátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno cyklické provedení všech Janáčkových oper, včetně prvotin Počátek románu a Šárka. U této příležitost Radok poskytl rozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

Věc Makropulos se tedy do repertoáru vrací po dlouhých dvanácti letech od premiéry. Podíváme-li se na obsazení, vidíme nového dirigenta a kromě tří pěvců premiéry (Aleš Briscein, Petr Levíček a Svatopluk Sem) se jedná o kompletně nové obsazení. To zároveň znamená operu prakticky znovu celou nazkoušet. Je to tak?

Ano, znovu nazkoušet a pokusit se nejen „oprášit“ (nenáviděný výraz) v omezeném čase a navrátit, pokud možno, život do starého představení.

 V titulní roli uvidí diváci Janu Šrejmu Kačírkovou, oporu souboru Janáčkovy opery. Kdesi se vyznala, že patříte k jejím nejoblíbenějším režisérům a soudě podle toho, že i vy ji obsazujete často do stěžejních rolí ve svých inscenacích, myslím, že sympatie jsou na obou stranách. Čeho si na Janě ceníte?

Jana je intuitivní herečka. Má dar fyzicky zprostředkovat vnitřní obsah myšlenky. Rád pracuji s herci, kteří skrze vnější akci najdou vnitřní impuls k jednání. 

Byli jsme zvyklí, že Emilii Marty ve Věci Makropulos většinou zpívaly dramatické heroiny, například Marie Podvalová, Marie Steinerová, Naděžda Kniplová, Alena Míková nebo Libuše Prylová. Ostatně i Janáček v partituře označuje Emilii jako dramatický soprán. V čem bude Jana jiná?

Jana musí být nezbytně jiná, protože není ani jednou z výše zmíněných zpěvaček, je Jana Kačírková.

Já osobně miluji dramatickou tvorbu Karla Čapka, nicméně před mnoha lety jsem si říkal, že některé jeho hry ztratily na aktuálnosti. V dnešní době to, bohužel, už zase neplatí, R. U. R. i Bílá nemoc se naopak ukazují jako mrazivě aktuální. V čem je aktuální Věc Makropulos v dnešní době?

Často kladená otázka, které jsem ale nikdy nerozuměl…

Každá dobrá hra nebo opera, která pravdivě vypovídá o lidském bytí, o hodnotových a morálních, tedy existenciálních otázkách, je aktuální, nezávisle na době vzniku. Špatná hra nebo opera nebude nikdy aktuální, byť by se sebevíce zabývala současností.  

Věc Makropulos staví zamyšlení nad relativitou času ve vztahu k relativitě hodnot. Co má v omezené době našich životů smysl. Otázky, které si dříve nebo později většina lidí klade.

Citát Bernarda Williamse nejlépe vystihuje obsah opery Věc Makropulos: „Naše smrtelnost je přesně to, co dává životu smysl. Protože naše životy jsou krátké, protože čas plyne rychle, protože nic netrvá věčně a ani dlouho, život dostává svoji krásu a vůbec svůj smysl.“

Leoš Janáček byl nejen vynikajícím skladatelem, ale i geniálním libretistou svých oper. V čem se liší od sebe Čapkova a Janáčkova Věc Makropulos?

Janáček musel Čapkovu hru zredukovat do formy libreta. Některé charakteristiky postav a vzájemné vztahy jsou v libretu o něco chudší, ale hudba nejen doplní, ale i pocitově přesáhne samotnou hru. 

Leoše Janáčka považuji za jednoho z nejlepších operních skladatelů vůbec. Jeho opery jsou napsané na strhující námět, mají pro dnešního diváka ideální délku, není v nich hluchých míst. Jaký vy máte vztah k jeho operám a které jste již režíroval?

Inscenoval jsem Z mrtvého domu, dvakrát Její pastorkyni a Věc Makropulos. Ve svých pozdních operách Janáček používá jedinečný způsob vztahu hudby a slova. Vypráví příběh svým osobitým jazykem, který se vymyká veškeré zavedené praxi, konvenci a operní dramaturgické logice. Janáček je umanutě svůj. 

Říká se, že si Janáček přepisoval do not náhodně zaslechnuté rozhovory. Nešlo o vnější hudební napodobeninu řeči, ale o zachycení vnitřního, psychologického obsahu dané situace nebo charakteru. Proto mám Janáčka rád. 

Jste znám svou precizností. Vaše inscenace jsou promyšlené a myslím, že velice trváte na určitém obsazení, které bude schopno vaše pojetí realizovat. Jak dlouho se na novou operní inscenaci připravujete a jak dlouhý čas potřebujete k jejímu nazkoušení? Dá se to vůbec nějak paušalizovat?

Nevím, zdali jsem precizní, jen se pokouším pracovat svědomitě. Obsazení je zásadní. Můžete být skvělý režisér, ale nic nezmůžete se špatnými herci. Příprava inscenace může trvat až dva roky. Běžně se čas zkoušek pohybuje mezi třemi až čtyřmi týdny na zkušebně a podobně pak na jevišti.  

Jaká byla vaše spolupráce s dirigentem Robertem Kružíkem?

Robert je velmi talentovaný dirigent a milý člověk. Takže spolupráce byla skvělá. 

Jste synem slavného režiséra Alfréda Radoka. Je pro vás jméno Radok zavazující?

Pokud bych s režií začínal v Česku, tak asi ano. 

Pamatujete se, kdy jste vůbec viděl první operu v divadle? A kdy vás napadlo být operním režisérem?

První operu si opravdu nepamatuji. Režisérem jsem se stal shodou okolností. Pracoval jsem v divadle v různých profesích, nakonec jako asistent režie, když mně bylo nabídnuto, abych inscenoval malou Menottiho operu Medium. Vedení se domnívalo, že představení nebylo tak špatné, a tak se rozjela má režisérská cesta. 

Liší se od sebe režie činoher a oper?

Ano, v mnohém se liší. Aby vysvětlení nebylo na dvacet stran, tak jen stručně:

Čas, dynamika a tessitura určují podněty k jednání – tedy podtext. Čas a dynamika jsou do jisté míry relativní. Tessitura nikoliv. Činoherní herci mají volnost času, dynamiky a „tessitury“. Interpretace textu je vytvářena hercem či režisérem. Skladatel hudbou nabízí klíč k jednání, charakteristice postav, situací a atmosfér. Interpreti musí podklad dešifrovat. 

Do České republiky jste se vrátil z emigrace po sametové revoluci, kdy jste v Národním divadle v Praze režíroval Mozartova Dona Giovanniho (touto inscenací se otvírala budova Stavovského divadla po generální rekonstrukci). To bylo v roce 1991. Pak jste vytvořil v Národním divadle ještě několik inscenací, například Lady Macbeth Mcenského újezdu nebo Wozzecka, abyste se tam vrátil až po letech inscenací dvou jednoaktových oper Don Buoso a Gianni Schicchi. Nemýlím-li se, Věc Makropulos v roce 2014 byla vaší první brněnskou inscenací a od té doby, dá-li se to tak říci, s brněnskou operou spolupracujete pravidelně. V dubnu 2027 obnovíte svou inscenaci Straussovy Salome… Co vám práce v Brně umožňuje a proč zde teď tak často pracujete?

V Národním divadle Brno je dobrá atmosféra v orchestru, sboru, mezi sólisty, v administrativě. Nálada v divadle je do velké míry závislá na vedení. Jiřímu Heřmanovi se podařilo, že pozvedl uměleckou úroveň a dělá smysluplnou dramaturgii.

Váš Peter Grimes byl nesmírně strhujícím představením. Máte rád opery 20. století?

Joachim Bäckström v roli Grimese byl vynikající. Po světě nechodí mnoho takových Grimesů. Ocenění Thálie ho minulo, ale snad to říká víc o Cenách Thálie než o výkonu Joachima. 

20. století mám rád. Kromě Grimese řadím Wozzecka, Lady Macbeth z Mcenského újezdu, Janáčkovy opery či Stravinského The Rake‘s Progress k těm nejlepším operám, nezávisle na době. 

Máte nějaký režijní sen? Nebo přijímáte (či nepřijímáte) opery, které vám divadla nabídnou k inscenování?

Sny už moc nemám. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl realizovat většinu svých snů. 

Někdy jsem tituly navrhl sám, někdy jsem dostal nabídku z divadel a pokud jsem našel vztah k navrženému titulu, rád jsem ji přijal. Takto jsem někdy objevil zcela nové přístupy k vyprávění příběhů. 

Můžete nám prozradit své nejbližší umělecké plány?

Neprozradím.

***

O letošním Janáčkovi Brno KlasikaPlus.cz informovala ZDE.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Janáčkova divadla, Wikipedie, archiv festivalu Janáček Brno

Facebook X E-mail WhatsApp