Rakouský varhaník Johannes Zeinler, laureát prestižních soutěží v St. Albans a Chartres, vystoupí 22. srpna ve Vranově nad Dyjí na zahajovacím koncertu festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí – pro Silberbauerovy varhany z roku 1778 připravil program, který propojí hudbu sedmnáctého a osmnáctého století se současnou tvorbou Thomase Daniela Schleeho. Zeinler v rozhovoru mluví o hledání vlastní umělecké identity, významu historicky poučené interpretace, vztahu k historickým varhanám i o tom, proč by se hudebník neměl skrývat za hudbu a proč by se divák měl znovu učit poslouchat.

Vaše webové stránky uvozuje citát Leonarda Bernsteina o tom, že hudba dokáže pojmenovat nepojmenovatelné. Platí to i ve chvíli, kdy sedíte za varhanami? Co dokáže podle vás tento nástroj sdělit, co jiné nástroje nedokážou?

Myslím si, že varhany mají velkou duchovní sílu, kterou jiné nástroje možná nemají. Jinak vnímám tento citát jako obecně platný pro hudbu.

Patříte k nemnoha varhaníkům, kteří dosáhli jak vítězství v St. Albans, tak Grand Prix de Chartres. Změnila tato ocenění něco ve vašem pohledu na vlastní hudební cestu, nebo představovala spíše otevření nových možností?

V první řadě mi tyto dvě velké, tradiční soutěže umožnily mnoho vystoupení po celé Evropě na nejrůznějších nástrojích. Tyto zkušenosti byly velmi poučné a samozřejmě mě významně ovlivnily v mé práci. Nepochybně i samotný úspěch mění pohled na vlastní cestu. Zpočátku jde o potvrzení, které se však poměrně brzy promění ve fázi zpochybňování a hledání. Na rozdíl od sportu nejsou největší soutěžní úspěchy uzavřeným vrcholem, ale v mnoha ohledech otevírají dveře k novým výzvám.

Ano, soutěže se dají vnímat jako vrchol určité etapy. Co podle vás následuje potom? Jak si interpret udržuje umělecký růst ve chvíli, kdy už nemusí nic dokazovat porotám?

Vyjádření ‚vrchol určité životní fáze‘ se mi velmi líbí. Zpočátku se člověk upíná k názoru učitele, později hledá názor či hodnocení mimo učebnu, na soutěžích, a poté je důležité najít sám sebe. Nejen sledovat, co dělají či říkají ostatní, ale zamyslet se nad tím, co tvoří vlastní uměleckou osobnost, a soustředit se na to. Tento vývoj je asi srovnatelný s přechodem od dítěte k dospělému člověku.

Pojďme k vašemu blížícímu se vystoupení na zahajovacím koncertu festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí, který odehrajete na historických Silberbauerových varhanách z roku 1778. Když přijedete k nástroji, který neznáte, co je první věc, kterou na něm hledáte?

Snažím se co nejrychleji se s nástrojem seznámit a stoprocentně se na něj naladit. Je nemožné plně proniknout do podstaty nástroje za krátkou dobu. Mým cílem však je, aby si publikum myslelo, že ten nástroj znám už dlouho a že vše působí zcela přirozeně.

Váš program je zjevně sestaven přímo pro konkrétní nástroj. Jak složitý je proces hledání repertoáru, který nebude jen historicky vhodný, ale zároveň ukáže charakter daných varhan?

S trochou zkušeností má člověk skladby po ruce docela rychle. Samozřejmě se někdy vyskytnou velmi specifické nástroje, u nichž je třeba dlouho hledat a přemýšlet, než sestavíte ucelený program. A to je podle mě největší výzva, zejména u varhanního koncertu, kde vás publikum většinou nevidí, udělat dobrý výběr skladeb, který umožní napínavý koncertní zážitek.

Autentická interpretace je dnes očekávaným standardem. Nemáte někdy pocit, že je toto slovo příliš svazující? Kde podle vás končí historická poučenost a začíná osobní svoboda interpreta?

Tento pojem může být při nesprávném výkladu extrémně omezující. Pro mě je to ale obrovské obohacení a zdroj inspirace, když se zabývám prameny, starými nástroji nebo historickými nahrávkami.

Ve Vranově zazní hudba od sedmnáctého století až po skladbu Thomase Daniela Schleeho z roku 2025. Vnímáte současnou hudbu jako přirozené pokračování varhanní tradice, nebo představuje úplně jiný svět?

Schleeho hudba je bezpochyby pokračováním nejrůznějších tradic. Jejími dvěma pilíři jsou rakouská a francouzská škola. Vzniká tak vzrušující směsice, jakou jsme v minulosti mohli slyšet například u Frobergera nebo Muffata.

Dramaturgie vašeho koncertu pracuje s kontrasty, od bitevní vřavy přes kukačku až po Mozarta a současnou tvorbu. Přemýšlíte při sestavování programu spíše hudebně, nebo chcete posluchači vyprávět určitý příběh?

Každá skladba vypráví svůj příběh. Z tohoto pohledu jde o sled krátkých příběhů. Při sestavování alba samozřejmě uvažuji z hudebního hlediska, ale ne v tom smyslu, že by všechno mělo dokonale ladit, ale tak, aby to podle mého vkusu bylo zajímavé na poslech.

Pogliettiho hudební líčení obléhání Philippsburgu nebo Kerllovo Capriccio sopra il Cucu ukazují varhany téměř jako divadelní nástroj a rozhodně jsou zajímavé na poslech. Máte rád tento obrazotvorný rozměr staré hudby?

Ano. Je to především krásný způsob, jak zpřístupnit takzvanou starou hudbu širšímu publiku.

Součástí programu, jak už jsme nastínili, je i jedna z posledních skladeb Thomase Daniela Schleeho. Jaký byl váš vztah k jeho hudbě a čím je podle vás jeho varhanní tvorba výjimečná?

Schlee byl neuvěřitelně zvídavý člověk, který se také velmi zajímal o mladou generaci. To jsem na něm vždy velmi oceňoval. Jeho hudba vychází z neuvěřitelné znalosti repertoáru ve všech oblastech klasické hudby. Je hutná, a přesto jemná a rafinovaná. Schleeova hudba hledá krásu. Nevyužívá žádné laciné ani populární efekty, ale je zcela uzavřená sama do sebe. To mě fascinuje už dlouho a vlastně čím dál tím víc.

Vedle koncertní kariéry působíte jako varhaník v rakouském augustiniánském klášteře Klosterneuburg u nástroje z roku 1642. Liší se vaše uvažování o hudbě při liturgii a při koncertě?

Tak trochu. Při bohoslužbě vždy slouží liturgii, zatímco při koncertu se pozornost soustředí stoprocentně na hudbu. To neznamená, že bych skladby hrál jinak než na koncertě, ale jejich úloha při bohoslužbě je prostě jiná.

A má pravidelná služba u jednoho historického nástroje vliv na to, jak přistupujete k varhanám, které potkáváte na svých cestách? 

To bych neřekl. Ale je hezké mít domov, kam se člověk vždycky rád vrátí.

Vedle aktivní varhanické kariéry učíte rovněž na vídeňské univerzitě. Má dnešní generace mladých varhaníků jiné přednosti či slabiny než generace vaše?

Někdy mám pocit, že se dnes klade větší důraz na marketing než na uměleckou kvalitu. To mi přijde velká škoda. Často se věnuje spousta času tomu, aby člověk byl na očích veřejnosti, místo aby se podrobněji zabýval samotnou látkou. V tomto ohledu je třeba do jisté míry jít s dobou, ale pro mě je to často už příliš.

Zdá se, že mladí interpreti dnes disponují mimořádnou technickou úrovní. Co je podle vás tím, co nakonec odlišuje skutečně výjimečného hudebníka od velmi dobře připraveného interpreta?

Vlastní profil, ať už vypadá jakkoli, a autenticita. Interpret by se neměl schovávat za umění či hudbu, ale naopak by se díky nim měl zviditelnit.

Rakousko a české země sdílejí mimořádně bohatou varhanní tradici. Nacházíte při svých cestách po českých kostelích něco, co vás jako Rakušana překvapuje nebo inspiruje?

Bohužel znám kostely v České republice příliš málo, abych na to mohl relevantně odpovědět. Ale vždy mě znovu udivuje, jak podobné jsou rakouská a česká tradice a kolik spojitostí zde existovalo, které dnes už v této podobě nevnímáme.

Festival, na který míříte, nese jméno Josefa Silberbauera, významného znojemského varhanáře. Jak důležité je podle vás připomínat regionální varhanářské školy, které bývají ve stínu známějších jmen?

To je krásná a důležitá věc. Takové nástroje mají často zcela zvláštní půvab a kouzlo, které se výrazně liší od těch „velkých“ značek. A umožňuje to také získat nový a lepší pohled na renomované mistry, protože ani ti přece, jak se říká, nespadli z nebe.

Ve vašem životopisu se vedle varhan objevují také cembalo, klavichord nebo basso continuo. Naučilo vás studium těchto nástrojů vnímat varhany jinak?

Až do svých třiadvaceti let jsem kromě varhan hodně hrál na klavír. Poté klavír takřka nahradily cembalo a klavichord. Myslím, že všechny tři nástroje výrazně ovlivnily mou hru na varhany.

Kdybyste měl posluchači, který přijde na varhanní koncert úplně poprvé, poradit jedinou věc, na co by se měl při poslechu zaměřit?

Plně se ponořit do daného okamžiku a prostě jen naslouchat. To je zejména v dnešní době stále obtížnější a někteří lidé to bohužel úplně zapomněli.

Existuje skladba, kterou se po letech stále neodvažujete zařadit na koncertní pódium, protože cítíte, že jste jí ještě nedorostl?

Vlastně ne. Existuje mnoho ‚posvátných‘ skladeb, ke kterým chováme obzvláště velký respekt a úctu. Nemyslím si však, že správným přístupem je tyto skladby odkládat stranou. Naopak, domnívám se, že by se člověk měl těmto skladbám věnovat, pokud je to technicky zvládnutelné. Tyto skladby nás provázejí celý život a náš pohled na ně se neustále mění. Není to jako u dobré láhve vína, kterou necháme co nejdéle zrát ve sklepě a po otevření ji musíme co nejdříve vypít. Spíše to lze přirovnat například ke stromu, který rok od roku roste, zraje a stává se stále působivějším.

A závěrem: Jsme na prahu nové sezóny. Jaké zajímavé plány v ní máte? 

V říjnu budu v Albi nahrávat CD na malých, nádherných varhanách od toulouského varhanáře Pugeta z devatenáctého století. Na to se velmi těším, protože varhany od Pugeta znám velmi dobře ještě z dob svých studií a tento varhanář z jižní Francie stojí ve stínu Cavaillé-Colla. Kromě toho mě na podzim čeká mimo jiné ještě jeden koncert v Itálii a pár vystoupení v Rakousku, než se v zimě situace opět uklidní. A na co se těším nejvíc? Začátkem září se stanu podruhé otcem. Na toto dobrodružství jsem si v následujících týdnech a měsících vyhradil spoustu času.

Foto: Theresa Pewal, Facebook Johannese Zeinlera

Facebook X E-mail WhatsApp