Ve čtvrtek 8. října se ve Velkém sále plzeňské Měšťanské besedy uskutečnil první zahajovací koncert Plzeňské filharmonie určený abonentům Diamantu, jedné ze základních abonentních řad (Platina, Diamant, Crossover). Hymnem pro smyčcový orchestr uctila část filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho památku v červnu zesnulého skladatele Karla Pexidra, v plném obsazení pak nabídla reprezentativní program – druhý Rachmaninovův klavírní koncert a Weinbergovu třetí symfonii. Vzácným hostem večera byl klavírista Igor Ardašev.

Hovoříme-li o renesančních osobnostech, pak si v Plzni tuto charakteristiku rozhodně zaslouží Karel Pexidr (1929–2026). Původním povoláním právník zasáhl do mnoha oborů – literatury, hudby a jako hluboce přemýšlivému člověku mu nebyla vzdálená ani filozofie, kterou v letech 1993–1999 učil na plzeňské Západočeské univerzitě. V těchto světech se pohyboval nejen jako člověk tvůrčí, který za sebou zanechal nesmazatelnou rýhu, ale i jako schopný organizátor a velkorysý mecenáš. V 90. letech působil jako předseda Západočeského hudebního centra, mladé talenty podporoval prostřednictvím hudební nadace nesoucí jeho jméno. Pravidelně přispíval do regionálního měsíčníku západočeských spisovatelů Plž, v hudební oblasti za sebou zanechal cca. sto devatenáct opusů velkého žánrového rozpětí. Hymnus pro smyčcový orchestr komponoval v roce 2008 na Vícově u Přeštic, místě, které mu bylo citově nejbližší. Muzikoložka Lenka Bočanová v tištěném programu upozornila na zvláštní genezi této monotematické skladby, jejíž osu tvoří hudební myšlenka, zrozená podle skladatelových vlastních slov, v noční atmosféře. Smyčcová sekce filharmoniků pod vedením svého dirigenta dobře vystihla její meditativní charakter, proměny nálad a závěrečný slavnostní ráz.   

Brněnský klavírista Igor Ardašev, působící na Hudební fakultě JAMU, je v Plzni vždy vítaným vzácným hostem. Patří k interpretům, kteří se nevyhýbají náročným klavírním partům hudebního odkazu ruského pozdně romantického skladatele Sergeje Rachmaninova (1873–1943). Ardašev v interpretaci jeho druhého Klavírního koncertu, c moll, op. 18 nestaví svoji virtuozitu na odiv, naopak má velký cit pro začlenění klavírního partu do orchestrálního zvuku, jeho pojetí je ukázněné, přitom citově naléhavé. Sólista měl do detailu promyšlenou stavbu tohoto jedinečného díla, jehož účinek posléze korunoval za součinné pomoci dirigenta a výtečně hrajícího orchestru grandiózně pojatým závěrem. Není divu, že jeho výkon vyvolal u nadšeného publika bouřlivý aplaus. Rachmaninovi zůstal sólista věrný i v obou přídavcích – Sedmikráskách ze Šesti romancí, op. 38 a sedmém Preludiu, c moll, op. 23.    

Snad vůbec poprvé zaznělo v Plzni jedno z mnoha orchestrálních děl varšavského rodáka Mieczysława Weinberga (1919–1996). Starší generace si jeho působivou hudbu, tentokrát filmovou, vybaví z emblematického sovětského filmu Jeřábi táhnou. Plzeňský orchestr mohl svoji výtečnou kondici potvrdit ve skladatelově Symfonii č. 3, h moll, op. 45, kompozici, vzniklé v roce 1949, tedy v době Ždanovových útoků proti tzv. formalistům. Weinbergův život poznamenaly hrůzy totalitních systémů dvacátého století. Před Hitlerem prchal v době napadení Polska, musel opustit rodinu, o jejímž tragickém osudu se dozvěděl až po mnoha letech, a uchýlil se do uzbeckého Taškentu. Ani tam však nenašel klid: čelil všudypřítomnému antisemitismu a stalinským represím, které vyvrcholily jeho uvězněním v Lubljance. Na svobodu se dostal až po diktátorově smrti.

Rozdílné pocity a nálady se tak zákonitě odrazily i v díle, které zaznělo na koncertě v Plzni. I když slovanská,  melancholií lehce zabarvená melodika první a třetí věty (Allegro, Adagio), či vtipně hravé Allegro giocoso věty druhé mohly vzbuzovat pocit klidu, rozjímání i žertovné pohody, čtvrtá věta (Allegro vivace) svou dynamikou, zvukově podpořenou výrazně exponovanými žesťovými a bicími nástroji, vytvořila onen druhý pól – otisk zdivočelé skutečnosti, která se podepsala na Weinbergově osudu. Právě v této finální větě, zejména v rytmických úsecích sólových nástrojů či v jejich střídavé korespondenci lze ponejvíce vystopovat vliv Šostakoviče, který se, počínaje obdobím druhé světové války, stal skladatelovým mentorem. Tyto kompoziční postupy vyžadují v rychlém tempu od hráčů enormní rytmickou přesnost. Uznání a respekt si zaslouží celá řada hráčů dechové sekce i kompaktní zvuk jednotlivých nástrojových skupin. Dojem z Weinbergovy symfonie byl vskutku strhující a je dobře, že tato hudba konečně zazněla i v plzeňské koncertní síni.

Ve čtvrtek 15. října se s Plzeňskou filharmonií na stejném místě setkají posluchači abonentní řady Platina. Pod taktovkou Chuheie Iwasakiho zazní v podání Anny Naomi Schultsz Prokofjevův první Houslový koncert D dur. op. 19, Sukova koncertní suita Pod jabloní a Symfonie, č. 5  d moll, op. 47 Dmitrije Šostakoviče.

Foto: Plzeňská filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp