PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Vlajkovou lodí letošního 22. ročníku Hudebního festivalu Znojmo je barokní opera-balet Galantní světy Jeana-Philippa Rameaua. Dílo, které pomyslně dopluje jak do Peru, tak do Turecka, vzniká v novém znojemském Centru Jízdárna, a to pod hudebním vedením Tomáše Netopila směrem k premiéře 16. července. Po režijní stránce je hvězdně obsazená inscenace v péči jednoho z nejoriginálnějších tuzemských tvůrců, kterým je umělecký šéf Opery Jihočeského divadla Tomáš Ondřej Pilař. A právě s ním KlasikaPlus.cz připravila rozhovor.

Filip Mareček (*2002) je český klavírní technik. Po vyučení v Rakousku a dvouletém působení ve společnosti Klavierhaus Schimpelsberger se v roce 2024 stal technikem salcburského Mozartea. Schopnosti dále rozvíjel v hamburské Klangmanufaktur a letos byl jako jeden ze čtyř uchazečů z přibližně šedesáti zájemců přijat do prestižní Akademie pro mladé koncertní techniky v Dánsku, která připravuje budoucí špičky tohoto vysoce specializovaného oboru. Vedle svého působení v Salcburku Mareček spolupracuje s festivaly Smetanova Litomyšl, Janáček Brno a Concentus Moraviae i s mezinárodní klavírní soutěží Broumovská klávesa.

Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl je minulostí. Na jeho konci o víkendu figuroval strhující koncertní průřez Gershwinovou operou Porgy a Bess se skvělými afroamerickými pěvci a po něm Velké finále nazvané Italská filmová noc. To však vyznělo spíše jako ztišené nokturno. Nemělo dostatečnou energii a pro třítýdenní přehlídku se ani náhodou nemohlo stát vrcholem. Večer přenášený veřejnoprávní televizí a rozhlasem zachránilo alespoň jeho dobročinné určení pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové a přítomnost hlavy státu.  

Velšský basbarytonista Bryn Terfel je živel, dvoumetrový chlap, kterého vždy bylo a dosud je na pódiu hned plno. Operní a v druhé polovině muzikálové gala, které Smetanova Litomyšl první červencový čtvrtek postavila na jeho jménu a legitimně ho ozdobila i jménem výrazné mladé slovenské sopranistky Slávky Zámečníkové, tomu odpovídal. Zprvu sice bylo současně jasné, že je na jeho hlase už přece jen znát věk, na konci večera však bylo zřejmé, že takovému dojmu vědomě a šikovně čelí způsobem zpěvu i výběrem repertoáru.

Jedným z očakávaných bodov programu tohtoročného ročníka ostravského festivalu Dny nové opery bola premiéra opery Substance: Nekonečný Spinoza od Elliotta Sharpa. Jednoaktová opera, v ktorej autor pojednáva o živote, diele a myslení filozofa Barucha Spinozu, mala premiéru 26. júna v Divadle Jiřího Myrona. Do Ostravy priniesla pokročilý videodesign, závan newyorskej avantgardy a úvahu nad kacírstvom, ktorého pointou je láska.

Ostravské bienále Dny nové opery aj tento rok skúmalo, ako sa dá s týmto komplexným hudobno-dramatickým žánrom pracovať v 21. storočí; v dňoch 23. až 27. júna zaznelo na rôznych miestach Ostravy celkom sedem opier – a s nimi aj sedem rôznych pojatí toho, čo všetko si pod termínom opera ešte môžeme predstaviť. Dve takéto „pojatia“ od domácich tvorcov Milana Guštara a Jakuba Rataja mali premiéru 25. júna a aj na ploche stručných jednoaktoviek stihli naznačiť, aké rozmanité prostriedky má dnešná opera k dispozícii.

Leoš Janáček byl neoddělitelně spjat s Brnem. Žil tam v letech 1865 až 1928. Jediná z jeho oper, Výlety páně Broučkovy, měla premiéru jinde. V Praze, kde se odehrává. A jinde než v Brně měla premiéru i nejznámější z jeho orchestrálních skladeb – Sinfonietta. Také v Praze – a na den přesně před sto lety. Přesto, že její jednotlivé věty mají ryze brněnská místopisná motta.

Sobotní program koncertní řady Svatovítský varhanní oktáv tvořila jediná skladba, a to Glagolská mše (Mša glagolskaja), kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany Leoše Janáčka. Účinkoval Sbor a Orchestr Národního divadla, sóla zpívali Barbora Perná, Michaela Zajmi, Aleš Briscein a František Zahradníček. Na varhany hrál Adam Suk, sbor připravil Lukáš Kozubík a dirigoval Constantin Trinks.

Hubičku si operní pěvci dávají většinou tak nějak stylizovaně. Možná na to mají i nějaké manažery, stejně jako filmoví herci na milostné scény. Hubička, ta Smetanova, se však dává letos i v Operní líhni na Smetanově Litomyšli. S mladými na jevišti. Moc pěkně. A své manažery měla při dlouhé přípravě nadmíru povolané – dirigenta Jakuba Kleckera a režisérku Magdalenu Švecovou.

Klarinetista Karel Dohnal hraje Stockhausenova Harlekýna už téměř deset let a blíží se k jeho devadesáté repríze. Skladba na pomezí koncertu a divadla se stala jedním z jeho stěžejních projektů – a zároveň zážitkem, který podle něj funguje napříč kulturami i generacemi. Nejbližší repríza se uskuteční pozítří na festivalu Klášterní hudební slavnosti.

Smetanova Litomyšl také během druhého víkendu letošního ročníku otevírala skříňku s hudebními drahokamy – dramaturgickými i interpretačními. V neděli 21. června se jedním z nejzářivějších počinů stalo uvedení oratoria Georga Friedricha Händela Susanna, které s obvyklou precizností nastudovaly pod vedením Václava Lukse soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 za účasti zahraničních i domácích sólistů.

London Symphony Orchestra jako kdyby na zámecké nádvoří spadl z nebe. Tak velké a proslulé zahraniční těleso na Smetanově Litomyšli asi ještě nehostovalo. V sobotu vpodvečer zahrál orchestr za řízení Antonia Pappana skvělým způsobem Elgara a Čajkovského a zase zmizel. Třemi autokary zpátky do Prahy, kde v předchozích dnech jako stejně bezprecedentní mimořádný host sezóny České filharmonie třikrát uvedl Brittena a Mahlera.

V sezóně České filharmonie vystoupil Londýnský symfonický orchestr a odehrál od středy do pátku tři abonentní koncerty se stejným programem. Tím bylo velké anglické dílo 20. století, Sinfonia da requiem Benjamina Brittena a Mahlerova Symfonie č. 5 cis moll pod taktovkou Antonia Pappana. Bylo to poprvé v historii, kdy náš první orchestr hostí opravdovou světovou konkurenci v tomto formátu. Zahraniční orchestry obvykle jezdí ve formátu festivalovém, zatímco teď šlo o velkolepou tečku abonentní sezóny – orchestr pak ještě v sobotu zavítal na Smetanovu Litomyšl, tedy vlastně taková malá rezidence… A rezidence prvotřídní.

Koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK na letošní Smetanově Litomyšli se rozkročil od Beethovena k Martinů, od přírody ke středověkému miráklu. Dvěma partiturami dal pod taktovkou Tomáše Netopila okusit něco ze světa dvou hudebních protikladů: poeticky romantizujícího klasicismu a neobarokního neromantického modernismu. Pastorální symfonii po přestávce vystřídal operní objev – původní verze Mariken z Nimègue, jedné ze čtyř částí Her o Marii.

Klavírních úprav Smetanova díla je celá řada. V úterý 16. června však festival Smetanova Litomyšl nabídl posluchačům unikátní zážitek v podobě kompletního cyklu Má vlast ve virtuózní úpravě pro sólový klavír od Jindřicha Kàana z Albestů od jehož úmrtí letos uplynulo sto let. Ke koncertnímu křídlu usedl umělec nadmíru povolaný, jímž byl Matyáš Novák. Je to právě on, kdo toto pozoruhodné a z hlediska interpretace mimořádně náročné dílo znovu objevil a po celý jeden rok se věnoval jeho pečlivému studování.

Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl začal v pátek 12. černa odvážně. Smetanou, Beethovenem – a Stravinským. Novinkou se letos stalo sobotní zopakování úvodního koncertu České filharmonie, ale skutečně bezprecedentním bylo uvedení Svěcení jara, skladby, která vyžaduje po posluchači ochotu přistoupit na pravidla hry určená autorem, skladby i po 113 letech setsakramentsky moderní.

Smyčcový soubor Fibonacci Quartet zavítal 8. června do Galerie Lapidárium, aby v rámci koncertní řady Hudba mezi obrazy rozproudil krev v žilách pražským nadšencům klasické hudby a zasáhl je notnou dávkou mladistvé vitality, muzikantské flexibility a neskromné profesionality. Program sestávající z plodů Mozartovy, Janáčkovy a Bartókovy tvůrčí imaginace sice neskrýval obvyklou historickou či estetickou kontinuitu, zato však instrumentalistům zajistil bezpečný prostor pro uměleckou seberealizaci a prezentaci zcela ojedinělých hráčských dovedností.

Chceme udržet festival co nejpřístupnější i Litomyšlanům, chceme, aby město z festivalu maximálně profitovalo, shodují se Michal Medek a Marek Šulc, ředitel a umělecký ředitel Smetanovy Litomyšle. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz nicméně uvažují i o širších kontextech, včetně iniciace dění v zahraničí. Také o unikátnosti programů, o nebezpečí hrát jen „kratochvilnou a předvídatelnou“ hudbu a o financování kultury. Nebo o případných návratech na stadion a o revitalizaci zámeckého amfiteátru… Za nejdůležitější nicméně považují způsoby, jakými se netradičně, nově a jinak dívat na litomyšlského rodáka Bedřicha Smetanu a jeho odkaz. Protože ten je, jak říkají, sice svazuje, ale mnohem víc i zavazuje.

Narodil se do hudební rodiny, vystudoval hru na housle a studoval i dirigování, nakonec však dal přednost lidskému hlasu. Barytonista Jan Kukal se vedle operního repertoáru věnuje také sborovému zpěvu, mimo jiné v souboru Schola Gregoriana Pragensis. Před koncertem festivalu Mahler Jihlava, který se uskuteční 16. června a na němž spolu se sopranistkou Nelou Kindigerovou a klavíristy Matoušem Zukalem a Momokou Ito uvede písně Schumanna, Mahlera a Janáčka, hovoří o rodinném zázemí, sportu, studiu v zahraničí i o přesvědčení, že úkolem interpreta je především sloužit hudbě.

V sobotu 6. června se v prostorách kaple sv. Barbory na frýdeckém zámku uskutečnil koncert s podtitulem Sentirete una canzonetta (Uslyšíte písničku) v podání sopranistky Hany Blažíkové a teorbisty Jana Krejči. Večer byl součástí cyklu Hudební výlety a nabídl posluchačům setkání s hudbou raného italského baroka v komorním obsazení. Historická kaple se svou intimní atmosférou vytvořila ideální prostředí pro repertoár, jehož síla nespočívá ve velkoleposti, ale v jemnosti výrazu, kráse slova a v hloubce emocí. Zároveň tento prostor poskytl akustické podmínky, v nichž mohl naplno vyniknout každý detail pěveckého projevu i jemná zvuková barevnost teorby.

Jeho současníky byli Beethoven, Schubert, Rossini, Meyerbeer a mnozí další. A jako on se narodil ještě za Mozartova a Haydnova života, rokem narození ho naopak ještě stihli zažít i mladší umělci: Berlioz, Schumann, Mendelssohn-Bartholdy a Chopin, Liszt, Glinka, Bellini, Donizetti… a samozřejmě Verdi a Wagner. Carl Maria von Weber, jehož život se uzavřel v pouhých necelých čtyřiceti 5. června 1826, tedy před dvěma sty lety, zastává proto na časové ose dějin hudby jedinečné místo.

Hoci zaraďuje Pražské jaro súčasnú či aspoň novšiu hudbu do svojich programov relatívne systematicky, korunou týchto snáh býva už každoročne víkend Prague Offspring – a z neho najviac dva večerné koncerty. Tie tento rok naplnila hudba rezidenčnej skladateľky Unsuk Chin, hneď niekoľko kompozícií s českými a slovenskými podpismi a v neposlednom rade chytľavá energia rezidenčného Ensemble Modern.

Poslechově svůdné skladby Antona Brucknera a Dmitrije Šostakoviče zaujaly během nedělního koncertního klání ve Smetanově síni Obecního domu čestná místa v dramaturgickém plánu Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. Na evropském kulturním půdorysu dobře zavedené symfonické těleso publiku pod taktovkou Tomáše Hanuse nabídlo vzrušující sadu brilantních muzikantských výkonů a elegantních řešení široké palety interpretačních oříšků. Do mozaiky technických záludností, témbrových mystérií a harmonických obchvatů přispěl i violoncellista Yuya Mizuno, jehož sytý tón a schopnost orientace v kontrastních dynamických polohách byly jedním z vrcholů pražskojarního koncertního večera.

Nikdo se během uplynulých desetiletí nezasloužil o zrovnoprávnění dirigentek s jejich mužskými kolegy tak moc jako ona – americká dirigentka, letošní jubilantka Marin Alsop. Sedmý křížek, který jí přistane na bedrech 16. října, by jí nikdo nehádal. Létá po světě sem a tam, řídí několik těles a projektů najednou; Je neúnavná, rázná, pragmatická, veleúspěšná. Nikdy ovšem své následnice neprosazovala na základě genderu, protože sama se dokázala prosadit pouze svým umem, svojí vůlí a svým nasazením. V její osobě k nám přijíždí zásadní osobnost světové kultury, nejen hudby, a je velkým úspěchem 76. Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, že tato žijící legenda pozdvihne v jeho rámci 25. června taktovku. KlasikaPlus.cz s umělkyní přináší rozhovor.

Čech dirigující skvělý britský soubor dobových nástrojů a jeho sbor? Naprostá samozřejmost, pokud jde o Václava Lukse. Čtvrteční koncert v Rudolfinu, na kterém zaznělo Haydnovo oratorium Stvoření, se podle očekávání stal dalším zásadním bodem letošního Pražského jara. Zasloužily se o to Orchestra of the Age of Enlightenment a Choir of the Age of Enlightenment, ale stejnou měrou na tom měli zásluhu i sólisté Robin Johannsen, Nick Pritchard a Krešimir Stražanac. A s nimi na dirigentském stupínku mezinárodně uznávaný Václav Luks, specialista na starší hudbu, zapálený a motivující.

Dvořákova síň Rudolfina už dlouho nezažila takový umělecký výkon a tak bouřlivou reakci na něj, jako když tam na Pražském jaru v úterý vystoupila rezidenční umělkyně letošního festivalu Barbara Hannigan. V tomto případě v dvojroli pěvkyně a dirigentky, ve Straussových Metamorfózách bez zpěvu, ale v Poulencově operním monodramatu Lidský hlas zrealizované současně.

Zlatá Praha. Tento nevelký, ale jedinečný festival pořadů o hudbě na obrazovce mi nabídl setkání s velikány oboru. Stefan Felstenthal šéfoval kulturní redakci ZDF, ač pocházel z Amsterodamu, Říman Andrea Andermann produkoval a režíroval přenosy oper z prostředí a v časech, které jim přiřkli skladatelé s libretisty, Mnichovan Rainer Moritz privátně vytvořil a veřejnoprávním televizím poskytl dokumenty o Šostakovičovi či mistrech moderního tance a baletu, Toronťan Larry Weinstein vymyslel a natočil originální portréty Beethovena či Ravela. Ale nejúžasnější ze všech byl Brian Large. Nejen že přenosů či záznamů režíroval přes tisíc, hlavně tím, jak k nim přistupoval profesně i lidsky.

Když v srpnu loňského roku vydal Supraphon Janu Schulmeisterovi profilové album s klavírními skladbami M. P. Musorgského, A. Skrjabina a S. Rachmaninova, nemohl nikdo tušit, jaký rozruch v pianistických kruzích tato nahrávka v krátké době způsobí. Ve středu 22. dubna 2026 za ni totiž mladý umělec převzal ve 21. ročníku BBC Music Magazine Awards prestižní ocenění Newcomer of the Year (Objev roku), které mu otevírá dveře do nejvybranější klavíristické společnosti. Schulmeisterův debutový recitál, který nabídlo svému publiku Pražské jaro v Anežském klášteře o měsíc později, 23. května, byl pochopitelně zcela vyprodaný. Za zmínku pak určitě stojí skutečnost, že 22. června, měsíc po svém festivalovém recitálu, oslaví Jan Schulmeister své dvacáté narozeniny.