PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Ve středu 7. října bylo v Rudolfinu rušno. Vedle české premiéry „krátké symfonie“ Frenzy Johna Adamse se Česká filharmonie pustila do Musorgského Obrázků z výstavy a Koncertu pro housle a orchestr č. 1 Maxe Brucha. Úlohy hlavní sólistky se zhostila houslistka Karen Gomyo, jejíž procítěný hráčský projev a vytříbená technická vybavenost zajistily koncertu očekávanou kvalitu, úroveň a muzikálnost. Z hodnotící optiky nemůže vypadnout ani výkon Semjona Byčkova, jenž sebevědomě ukočíroval adamsovské dravé protirytmy a bruchovské emoční nářky, aby dal vyniknout skryté melodické kantiléně a harmonické průzračnosti.

Podzimní neděle 4. října přinesla na Lednicko-valtickém hudebním festivalu osvěžující únik z rozlehlých koncertních sálů. Zámeček Pohansko a jeho sluncem zalité prostředí poskytly ideální kulisy pro recitál houslistky Cosimy Soulez Larivière a klavíristky Martiny Consonni – jejich promyšlená dramaturgie se stala přesvědčivou sondou do vývoje francouzské komorní hudby. Skrze díla Ravela, Debussyho, Messiaena a Francka provedlo duo posluchače od zvukové barevnosti až po romantický monument. Empírová architektura a těsnější kontakt s publikem tomuto repertoáru jednoznačně prospěly.

V Sukově síni Rudolfina se v sobotu 3. října sešlo publikum, aby popřálo k 95. narozeninám nestorovi české opery, basistovi Richardu Novákovi, který je oslavil den předtím. Kromě jeho rodiny a rodiny jeho bratrance, skladatele Jana Nováka přišli pěvci, kteří s touto živou legendou vystupovali, dirigenti, a mnozí další Novákovi příznivci.

Kde dramaturgická úvaha pokulhává za provedením, lze jako příslib kvalitního zážitku hledat profesionální výkony a původní interpretační perspektivu. Takový dojem mohl lapit posluchače po odchodu z pražského Rudolfina, které se na středeční večer 30. září rozeznělo programově odstředivými, ale hráčsky skvěle zvládnutými skladbami Johna Williamse a Gustava Mahlera. Jako hostující dirigent České filharmonie se představil Daniel Harding a v roli sólisty se ocitl hornista Radek Baborák, pro nějž Williamsův koncertantní kus byl jako stvořený.

Zastřešení 38. ročníku festivalu Expozice nové hudby, jejž pořádá Filharmonie Brno, nese název Ars spectrum. Program festivalu, který sestavil nový dramaturg Otto Wanke, nabídne v šesti dnech od 3. do 10. října průřez hudbou vážící se ke kompozičnímu směru spektralismu. Uvedeny budou mimo jiné světové premiéry, mezi nimi skladba Jana Kavana Περιφέρεια (Periphéria), a na závěrečném koncertu pak zazní ikonická díla spektralismu, jimiž jsou Partiels Gérarda Griseyho a Désintégrations Tristana Muraila. Rozhovor s dramaturgem Otto Wankem nabízí pohled ke koncepci dramaturgie přehlídky a přibližuje hudbu, která ze spektralismu vychází.

Hlas Michaela Spyrese se pohybuje s lehkostí od barokní virtuozity přes belcanto až k Wagnerovi a hrdinnému tenorovému repertoáru. Zároveň jako barytenorista záměrně překračuje hranice tradičních hlasových oborů a vyhledává i díla, která zůstávají mimo běžný operní repertoár. Vedle pěvecké kariéry je uměleckým ředitelem operní společnosti v rodném arkansaském regionu Ozarks, překládá libreta, vede mistrovské kurzy a věnuje se mladým umělcům. 30. září Spyres vystoupí v Bratislavě se souborem Il Pomo d’Oro v rámci Bratislavských hudebních slavností. V rozhovoru pěvec mluví o baroku, zapomenutých operách, hranicích hlasových oborů i o tom, proč je pro něj komorní pořad stejně důležitý jako vystoupení v Bayreuthu nebo v Metropolitní opeře.

Sedmý ročník festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí je v plném proudu, na plné obrátky tedy „jede“ i jeho ředitelka Kateřina Málková. Přesto si v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz našla čas na povídání o stěžejních myšlenkových bodech přehlídky, jejím nejbližším programu, důležitosti přeshraničních vztahů, dramaturgické koncepci i přesvědčení, že v péči o mladé tkví hluboký smysl veškerých snah. Závěrem pak Málková hovoří i o jedné úplně čerstvé novince, která zaujme hlavně pražské rezidenty…

Když Národní divadlo oznámilo, že první premiérou sezony bude 24. září muzikál Sweeney Todd, ďábelský lazebník z Fleet Street, vyvolalo to přinejmenším rozruch. Uvedení muzikálu na scéně Státní opery totiž přirozeně otevřelo otázku, nakolik takový titul do operního domu patří a zda nejde především o způsob, jak oslovit i publikum, které do něj dosud pravidelně nemířilo, či zda to je marketingový tah, s nímž se musí skalní operní fanoušek jednoduše smířit. Dílo hudebně nastudovala Anna Pozidis, režie se ujal Martin Čičvák a v hlavních rolích se při premiéře představili Adam Plachetka s Barborou Pernou. Jak se muzikálu na scéně Státní opery dařilo a co jeho uvedení přineslo?

Jako by nestačilo, že už desítky let hraje virtuózně na housle; postupně si do svého profesního portfolia přidal též dirigování či aranžování, transkripce. Vede mistrovské kurzy, je vyhledávaným členem mezinárodních porot při hudebních soutěžích, dokonce má svůj diskusní pořad v televizi. Dohlíží na umělecký rozvoj své dcery, operní pěvkyně Julie. Letos si Dmitrij Sitkoveckij, ročník 1954, navíc připomíná dvě důležitá výročí: před padesáti lety přicestoval do Ameriky a ještě o deset let dřív poznal Prahu. Díky soutěži Concertino Praga, v níž nyní opakovaně zasedá jako porotce. A cítí se tu prý opět jako doma.

Bazilika Navštívení Panny Marie ve Frýdku-Místku se 20. září zaplnila do posledního místa – koncert souboru Collegium Marianum pod uměleckým vedením Jany Semerádové byl vyprodaný. Nebyla to však pouze početná návštěva, která večeru dodala slavnostní atmosféru. Program uvedený v rámci Svatováclavského hudebního festivalu a nazvaný Jubilate Deo nabídl setkání dvou výrazných podob evropského baroka – české hudební tradice reprezentované Janem Dismasem Zelenkou a francouzského dvorského i duchovního stylu Jeana-Marie Leclaira, Michaela-Richarda Delalanda a Jeana-Josepha de Mondovilla.

Chuhei Iwasaki se narodil v Tokiu, ale od devatenácti let žije v České republice, kde také získal dirigentské vzdělání. Na tuzemské hudební scéně spolupracoval s několika významnými orchestry, od roku 2021 je šéfdirigentem Plzeňské filharmonie. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz odkrývá dramaturgické výzvy i ambice spojené se svým současným angažmá. Na startu nové sezony mluví také o podpoře mladých talentů, budování sebevědomí orchestru i o tom, v čem se práce dirigenta podobá vedení sportovního týmu.

Sympatický, v Mladé Boleslavi ukotvený koncertní cyklus Rok na 4 doby v prosinci letošního roku oslaví páté narozeniny; do nové sezony však vstoupil už 21. září v odsvěceném kostele sv. Bonaventury spolu s mezzosopranistkou Markétou Cukrovou a Bennewitzovým kvartetem. Neotřelá dramaturgie, kterou od počátku důmyslně formuje klavírista Miroslav Sekera, se protnula s vynikající interpretací, průsečík však ne zcela trefila volba prostoru: vyprázdněný prostor Svatého Bonaventury s poněkud „koupelnovou“ akustikou ubral z celkového vyznění jinak zdařilého večera.

Pokud vám v noci před koncertem manažer sdělí, že dlouho očekávaný sólista onemocněl, samozřejmě vás nenapadne jiná varianta než koncert s omluvou zrušit. Tohle se prostě stává. Dvořákově Praze se ale povedl husarský kousek: za půl dne zajistila důstojného náhradníka. Místo Rafała Blechacze koncertoval 21. září v Praze Alexander Melnikov a ve Dvořákově síni Rudolfina nebyl znát úbytek publika…

Mim, režisér a pedagog Radim Vizváry se v novém hudebně-dramatickém projektu La Rameau potkává s flétnistkou a hudební dramaturgyní Janou Semerádovou. Společně přibližují osobnost a život Jeana-Philippa Rameaua, skladatele, který se vymykal své době, a hledají současný ekvivalent jeho provokativnosti. V rozhovoru Vizváry mluví také o své roli Barona Prášila, proměnách pantomimy, nedostatku mladých mimů i o tom, proč tento obor vyžaduje mimořádnou trpělivost.

Nedělní večer v olomoucké katedrále sv. Václava patřil slavnostnímu zahájení Podzimního festivalu duchovní hudby. Ačkoliv umělci Prague Philharmonia pod taktovkou Jiřího Habarta a se sopranistkou Veronikou Rovnou odvedli vysoce profesionální výkon, samotná koncepce programu nabízí prostor k zamyšlení. Úvodní Studie pro smyčcový orchestr (1943) Pavla Haase vnesla do sálu silný emocionální náboj, následný krok k jiskřivému a radostnému Mozartovu motetu Exsultate, jubilate však přinesl možná až příliš příkrý kontrast. Závěr večera pak obstarala Beethovenova Symfonie č. 7 a ačkoliv se jedná o strhující dílo plné rytmické hybnosti a životní energie, je esencí absolutní světské hudby, čímž se od avizovaného duchovního rámce celého festivalu přece jen poněkud odklání.

Smetanova opera Libuše v sobě spojuje slavnostní rozměr s plnokrevným dramatem a jemně propracovanou psychologií jednotlivých postav. Supraphon právě vydal její nahrávku, která vznikla v Roce české hudby 2024 jako součást společného koncertního projektu České filharmonie a festivalů Pražské jaro a Smetanova Litomyšl. S předními českými sólisty v čele s Kateřinou Kněžíkovou ji tehdy pořídil dirigent Jakub Hrůša. V rozhovoru přibližuje Libuši jako živé hudební drama, hovoří o její monumentalitě i psychologické jemnosti, o spolupráci s pěvci, s orchestrem a Pražským filharmonickým sborem i o tom, proč mu při závěrečném „národ český neskoná“ běhá mráz po zádech.

Dramaturgie festivalu barokní opery v Bayreuthu, letos primárně zaměřená na dílo Georga Friedricha Händela, nabídla festivalovému publiku skladatelovu méně hranou operu Floridante. Ve dnech 4. až 13. září bylo v tamějším Markraběcím divadle sehráno ve stejném obsazení celkem šest čtyřhodinových představení. Reflexe pro portál KlasikaPlus.cz zpracovává předposlední uvedení této opery, které se pod taktovkou Markellose Chryssicose a režii Maxe Emanuela Cenčiće uskutečnilo v sobotu 12. září.

Umělec je to vysoký, štíhlý, charismatický. Majitel povědomého příjmení dále disponuje hlubokým, znělým basem (který externě zužitkovává i v Pražském filharmonickém sboru), především však soustavně rozvíjí své tvůrčí vlohy. Jmenuje se Haštal Hapka. Aktuálně tento skladatel očekává svůj profilový koncert ve Studiu Švandova divadla, kde bude 22. září hostem „hudební talk show“ Hany Dohnálkové při prvním koncertě soudobého cyklu orchestru Prague Philharmonia. U této příležitosti KlasikaPlus.cz s mladým autorem přináší velký rozhovor.

Metropolitní opera je jen jedna jediná na světě, ale budovy měla v New Yorku postupně dvě. Ta stará už neexistuje, tu moderní, v areálu Lincolnova centra na Manhattanu, otevřela před šedesáti lety, 16. září 1966, světová premiéra opery Antony and Cleopatra od Samuela Barbera. Nebýt krize na konci dvacátých let, mohla ale vypadat nová Met jinak: mohla stát o třicet let dřív a úplně jinde.

Komorní filharmonie Pardubice vstoupila v pondělí 14. září pod vedením svého šéfdirigenta Vahana Mardirossiana do 58. koncertní sezony. Hlavní pozornost publika se soustředila na zbrusu nový klavír Steinway & Sons, který orchestru za více než šest milionů korun pořídilo coby jeho zřizovatel Statutární město Pardubice. Jako první sólista k němu usedl mladý maltský pianista Dmitry Ishkanov. Zahrál Schumanna a odcházel za mohutných ovací.

Před patnácti lety byl varhaník Pavel Svoboda jedním z iniciátorů hudebního Festivalu F. L. Věka. Na prvním ročníku akce, která se z Dobrušky později rozprostřela i do dalších měst a obcí regionu pod Orlickými horami, vystoupila na prahu své profesionální kariéry také hornistka Kateřina Javůrková. V neděli 13. září se oba dnes již vyzrálí interpreti opět sešli, aby společně zahájili 16. ročník dramaturgicky hodnotného cyklu podzimních koncertů, jenž potrvá do 1. listopadu.

Festival Dvořákova Praha si může dovolit sáhnout občas do nejvyšších pater, už stokrát osvědčených: pozvat Vídeňské filharmoniky a s nimi Američanku Hilary Hahn, jednu z nejoceňovanějších houslistek světa. Když k tomu přičteme Antonína Dvořáka v repertoáru, asi je předem jasné, jak rudolfinský koncert dopadne. Nejméně „prověřeným“ prvkem byl 12. září dirigent Tugan Sokhiev, ani to ovšem neplatí zcela.

Pětadvacátý ročník festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců vyvrcholil symbolicky v pátek 11. září v klášteře v Nové Říši. Koncert Requiem za padlé bratry v kostele sv. Petra a Pavla byl nejen slavnostním zakončením festivalu, ale také hudební vzpomínkou na novoříšské premonstráty, kteří se stali oběťmi nacistické perzekuce. Pod vedením dirigenta Marka Štilce vystoupili český vokální soubor Silentium! ensemble, rakouský Kammerchor Albert Reiter a rezidenční orchestr Wranitzky Kapelle. Sóla se ujal barytonista Pavel-Josef Kšica. V programu zazněla dvě requiem – Terezín Ghetto Requiem Sylvie Bodorové a Requiem c moll Leopolda Hofmanna.

Profesor Ivan Klánský. Byl prvním Čechem ve finále ikonické Chopinovy soutěže ve Varšavě, laureátem mezinárodních klavírních klání v Lipsku či v Bolzanu. Též děkanem na HAMU, kde vedl katedru klávesových nástrojů. Působil jako sólista České filharmonie. Doma i ve světě odehrál na pět tisíc koncertů. Stojí v čele Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. A počátkem nové kulturní sezony jej čeká účast na novém klavírním festivalu v patnáctitisícovém Dvoře Králové, kde kromě něj vystoupí i významní světoví sólisté. Klánský v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hovoří nejen o skvělém křídle, na které si bude moci zahrát.

Přes sto koncertů různých žánrů a formátů v podání špičkových ansámblů a interpretů i debutujících talentů, které zněly na deseti místech po městě, od kostelů přes náměstí až po Kulturní a kongresové centrum KKL. Propracovaná dramaturgie i oslava jubilea houslové virtuózky. Letní Lucerne Festival neboli Lucernský festival konaný od 13. srpna do 13. září opět ukázal, proč patří mezi nejprestižnější hudební akce, kde nemohla chybět Česká filharmonie.

Klavírne recitály sa len máločím môžu oprostiť od svojho tradičného tvaru. Na citlivé oživenie tohoto formátu je potrebné zapojiť nové prvky: napríklad tak, ako to na Dvořákovej Prahe spravili 9. septembra Kirill Gerstein a Brad Mehldau. V programe Musical Dialogues in Concert – Composed vs. Improvised Music spojili Mehlaudove kompozície, improvizácie a niekoľko „klasických“ kusov do pripomienky toho, že (dobrá) hudba funguje nezávisle od žánru.

Při recitálu Na francouzské symfonické vlně Jean-Baptiste Robina ze dne 7. září v rámci 58. ročníku Mezinárodního varhanního festivalu v Olomouci byl posluchač svědkem střetnutí monumentálnosti varhan s touhou překročit hranice jednoho fyzického tělesa. Robin představil repertoár od Bacha přes Francka, Widora, Debussyho, Vierna, Duprého a Poulenca až k Ravelovi. Celý večer se vyjevovala otázka sonické transformace, tedy schopnosti varhan proměnit se v iluzi plnohodnotného symfonického orchestru a konfrontovat takto zvětšený zvukový obraz s neúprosnou akustikou sakrální architektury.

Absolvoval akademie v Salcburku a Aix-en-Provence a nyní je britsko-srílanský barytonista Armand Rabot členem Operního studia Bavorské státní opery v Mnichově. 13. září vystoupí s klavíristkou Kristýnou Markovou na Novoměstské radnici v Praze, kde zazpívá mimo jiné písně Huga Wolfa a Benjamina Brittena. V neobvykle otevřeném rozhovoru hovoří o tom, čím ho jejich hudba oslovuje, ale i o toxicitě sociálních sítí a alkoholismu ve světě klasické hudby.

Osmého září sice Dvořákova Praha nijak nezdůraznila narozeniny Antonína Dvořáka, ale nevadí. Na festivalu se během evropského miniturné jako meteor zjevil Orchestr curyšské Tonhalle s šéfdirigentem Paavo Järvim. S famózním Josefem Špačkem uvedli Šostakovičův Houslový koncert č. 1 a pak neslýchaným způsobem zahráli Beethovenovu Sedmou symfonii.