„Je zřejmé, že se Thomas Søndergård do New Yorku vrátí. Má dar z reality každodennosti udělat svátek, zpřítomnit důvod, proč chodíme na koncerty.“

„Newyorská filharmonie má překrásně barevnou, svítivou, pregnantní a říznou, rytmicky neuvěřitelně přesnou dechovou sekci.“

„Autorka Olga Neuwirth riskuje hodně: porušení křehké linie kýče (na které sice není zakázané balancovat; naopak, je to vzrušující), nakonec stojí hodně.“

Závěrečný potlesk po orchestrálních koncertech ať už v Carnegie Hall nebo sídle Newyorské filharmonie, včetně představení v Metropolitní opeře, je sice většinou intenzivní – bouřlivý a plný emocí –, ale na evropské poměry až nezdvořile krátký. Kabáty pod sedadly na sebe a prchá se z budovy. Zcela jinak tomu bylo 20. dubna v David Geffen Hall v Lincolnově centru, kdy u orchestru debutoval dánský dirigent Thomas Søndergård.

Třetí koncert v pořadí, na jehož programu byla impresionistická perlička Lili Boulanger, velkolepý politický manifest Olgy Neuwirth a Prokofjevova mistrná Pátá symfonie, přiměl publikum, aby setrvalo déle než obvykle a znovu a znovu vyvolávalo nového hudebního ředitele orchestru v Minnesotě a Královského skotského národního orchestru na pódium. Ten „zvedal“ jednotlivé hráče, zejména ze sekce dřevěných dechových nástrojů a ten večer zvlášť exponovaných bicích, a podle energie, která proudila koncertním sálem, je zřejmé, že se Thomas Søndergård do New Yorku vrátí.

„Jako by někdo otočil knoflíkem,“ obdivně vydechl vedle mě sedící posluchač, který slyšel Newyorskou filharmonii naživo poprvé. Jeho příměr byl oprávněný, ve hře tohoto výjimečného orchestru neexistuje slabé místo, zvlášť když je posílen výkonem dirigenta, který má dar z reality každodennosti udělat svátek, s lehkostí předat poselství partitury orchestru a od něj jej přímou linkou dopravit do publika. Zpřítomnit důvod, proč stále chodíme na koncerty, i když tím „knoflíkem“ lze dnes otočit tak snadno.

Americké orchestry mají krásně barevnou, svítivou, pregnantní a říznou, rytmicky neuvěřitelně přesnou dechovou sekci v dřevech i žestích; o Newyorské filharmonii to platí dvojnásob – velký potlesk patřil Benjaminu Adlerovi, novému prvnímu klarinetistovi orchestru. Vytíženost v sekci bicích toho večera byla enormní (zvlášť v díle Neuwirth), a to jak zněly, lze přičíst opět na vrub dirigentovi, který v bicí sekci strávil coby tympanista dlouhé roky. Smyčcová sekce se vyznačuje jednotnou hutností a velký potlesk za svá sóla sklidil rovněž houslista Frank Huang, koncertní mistr „NYPhil“. Tímto potvrzuji, že Newyorská filharmonie patří k naprosté světové špičce! Tvrdím to bez rozpaků díky častému poslechu tohoto orchestru na místě, ale také díky čerstvé posluchačské zkušenosti z nedávného vystoupení Vídeňských filharmoniků a Philadelphia Orchestra v Carnegie Hall, orchestrů, které do TOP 10 patří rozhodně taky. 

Skladba D´un matin de printemps (Z jarního jitra) Lili Boulanger je třpytivou orchestrální miniaturou z roku 1924, tedy z doby, kdy bylo zřejmé, že od dětství nevyléčitelně nemocná skladatelka umírá, bylo jí čtyřiadvacet let. Celý koncert tedy začal zdánlivě nevinně: křehkou náladou probouzejícího se, nadějeplného jarního dne. O naději a nevinnosti v příkrém kontrastu s druhou dějovou linkou sólového kontratenoristy (Andrew Watts) vypovídal také 40členný dívčí sbor Brooklyn Youth Chorus, a to za zvukové masy orchestru v následující skladbě Olgy Neuwirth, jejíž dubnové provedení v New Yorku bylo označeno za americkou premiéru (tu světovou provedl 11. září 2021 Jakub Hrůša s Berlínskými filharmoniky). Skladba s názvem Keyframes for a Hippogriff – Musical Calligrams in memoriam Hester Diamond Rakušanky Olgy Neuwirth (*1968) byla součástí Projektu 19, který v rámci několika sezón nabízí na různých místech světa provedení 19 skladeb, které vznikly coby objednávky u 19 skladatelek ke stému výročí ratifikace 19. dodatku americké ústavy. Závazně potvrzen byl 18. srpna 1920 (!) a byl vyvrcholením hnutí za volební práva žen, stejně jako v naší zemi. Za takto masivní objednávkou stála nejen Newyorská filharmonie, ale rovněž Nadace Berlínských filharmoniků, Královský filharmonický orchestr ve Stockholmu a BBC Radio 3. Plány ohledně provedení jednotlivých premiér také v New Yorku nabourala pandemie COVID–19, ale už se díla postupně uvádějí – Newyorská filharmonie tuto sezónu vedle Neuwirth uvedla dílo Melindy Wagner, v květnu to bude skladba Mary Kouyoumdjian. 

Nové dílo Olgy Neuwirth bylo v USA přijato kritiky s rozpaky, např. Rick Perdian v New York Classical Review jej nazval dokonce zklamáním. Společensky angažované objednávky, politická prohlášení zvlášť skrze hudbu (něco tak vrcholně abstraktního) se mohou snadno ocitnout na hraně, pohltit samy sebe. Autor/ka riskuje hodně: porušení křehké linie kýče (na které sice není zakázané balancovat, naopak, je to vzrušující), nakonec stojí hodně. Keyframes for a Hippogriff – toto rozsáhlé vokální dílo je založeno na koláži textů z nejrůznějších období a stylů od deseti autorů (včetně skladatelky) až po útržky street graffiti. K symfonickému orchestru byly přidány extra bicí nástroje, dva syntezátory a elektrická kytara (skvělá práce se zvukem), dívčí sbor a sólový a velmi náročný kontratenorový part. Mnohovrstevnaté míchání zdrojů zvuku (lidské hlasy, elektronika, mohutné bicí, intenzivní dechy), vesměs hraničně silná dynamika a intenzita, stejně jako naléhavý útržkovitý text, klišé dialogu mezi „starým“ mužem (kontratenor), který je pohlcen dystopickým světem a „mládím“ (dětským sborem), jež používá znovu a znovu hesla „Solidarita! Humanita!“, aby společně skončili prohlášením: „Radost z věčné přírody! Svobodo, buď svobodná! Naděje! Naděje!“ způsobil (přiznávám, je to subjektivní) až nepříjemný pocit zatlačení do kouta, ze kterého není úniku. „Méně je více“ nebo „Všeho moc škodí“? Asi tato rčení vyjadřují nejlépe jisté vyčerpání posluchačovo.

Na straně druhé, v kontextu amerických orchestrů tak radikální evropská hudba v USA se slyší zřídkakdy a aspoň pro mě to bylo příjemné osvěžení. Odvaha Olgy Neuwirth demonstrovat obří plátno zvuku, poezie a existenciálních hesel; anarchisticky a sebevědomě vstoupit do prostoru, ve kterém se udály velké věci naší historie, pokoušet se v orchestru o nové barvy a jejich syntézy (a nadmíru se jí to dařilo) a fakt, že nezapomněla na ztišené, intimní plochy, které patřily nakonec k tomu nejsilnějšímu – to vše staví Olgu Neuwirth navzdory řečenému mezi nejzajímavější skladatelky/skladatele dneška.

O Symfonii č. 5 B dur, op. 100 Sergeje Prokofjeva z roku 1944 toho bylo napsáno tolik! Nezbývá, než před autorem hluboce smeknout, zvlášť když se této jeho hudební události ujal hlavní hrdina večera Thomas Søndergård (naprosto unikátně vyzněla pod jeho vedením slavná druhá věta Allegro marcato). Dalším oslavencem večera byla jednoznačně Newyorská filharmonie, famózní kontratenorista (také s Newyorskou filharmonií debutující) Andrew Watts a sbormistryně Dianne Berkun Menaker, která souběžně s dirigentem vysoko nad hlavami orchestru vedla vynikající Brooklyn Youth Chorus, ten mládežnický sbor, který přes veškerou pochybovačnost o hope (naději) zosobňoval tu reálnou.

Foto: Chris Lee