„Že nebyl klavírní virtuos, Dvořákovi zcela jistě nebránilo nástroji skvěle porozumět.“ 

„Snoubí se zde průzračnost jako u Mozarta a srozumitelnost a polyfonická struktura jako u Bacha s romantikou a poetičností.“ 

„Proč asi většina velikých skladatelů pečlivě během života studovala dílo Johanna Sebastiana Bacha…?“

Ve Dvořákově síni Rudolfina se konaly ve dnech od 11. do 13. října koncerty, kde Česká filharmonie pod vedením svého šéfdirigenta Semjona Byčkova provedla tři skvosty z tvorby Antonína Dvořáka. S koncertní předehrou Karneval a jeho slavnou Novosvětskou symfonií se můžeme setkat celkem snadno, i když v tomto případě přednes dirigenta Byčkova byl mimořádným zážitkem. Vždy přinese něco nového, aniž by přitom musel experimentovat. Dvořákovi prostě dokonale rozumí. Co ale není běžné a bohužel na podiích časté, je provedení Dvořákova Klavírního koncertu g moll. Jeho sólistou byl András Schiff.

Autor v tomto díle přinesl řadu nových prvků – a jak se na velikána jeho formátu sluší, značně originálních. A jak to většinou bývá s novotami – ať technickými, ale i v umění – svět se s nimi často neumí hned vyrovnat a správně jim porozumět. Tak se stalo i v případě tohoto nádherného klavírního koncertu. Od počátku se o jeho kvalitách diskutovalo, a to i přesto, že Dvořák před jeho vydáním tiskem v roce 1883 v partituře učinil rozsáhlou revizi. Jedni tvrdili, že klavírní part není vhodně napsaný, protože Dvořák nebyl klavírista. Nebyla to ovšem pravda. Ano, byl sice violista, ale v mládí se učil hrát na klavír a na varhany. Že nebyl klavírní virtuos, mu zcela jistě nebránilo nástroji skvěle porozumět. To nakonec čas jednoznačně prokázal. Jistí klavíristé také tvrdili, že je klavírní part místy technicky nehratelný nebo nešikovně napsaný. Zkrátka se okolo koncertu rozvinula celá řada spekulací.

To vše nakonec přivedlo významného českého klavíristu a pedagoga Viléma Kurze patnáct let po Dvořákově smrti k tomu, že klavírní part, dle svého vhodně, upravil. Následně se provádění koncertu chopila řada jeho žáků, ale i ostatních klavíristů. Jenomže někteří klavírní velikáni se s těmito zásahy nesmířili a vrátili se k Dvořákovu originálu. Hledali ideální způsob interpretace a pak i to, co vlastně autor zamýšlel. Jedním z velkých propagátorů tohoto přístupu byl Svjatoslav Richter, ale ani jemu se, podle mého názoru, nepodařilo odhalit tajemství skryté v tomto díle.

Je přitom celkem snadno dostupné – umět správně přečíst sólový part a také si pečlivě prostudovat partituru. Kdo dobře zná Dvořákovu hudbu a způsob jeho instrumentace, velmi rychle se dokáže zorientovat. Jenomže těmito, řekněme nesprávně, detaily, se většina neobtěžovala, nebo se i možná snažila, ale nepronikla do tajů hudebního vesmíru. A zde si já osobně kladu zásadní otázku: Proč většina velikých skladatelů – počínaje Mozartem, Beethovenem, přes Schumanna, Mendelssohna, Chopina, Liszta a Rachmaninova až k našemu Janáčkovi – pečlivě během života studovala dílo Johanna Sebastiana Bacha, jeho syny nevyjímaje?! Všichni pochopili, že Bach dokázal ve své hudbě sjednotit celé tajemství evropské hudební kultury – hudební architekturu = polyfonii a kontrapunkt, zvukovost a emocionálnost = harmonii… a doslova vesmírně nekonečnou invenci v modulacích. Pochopili, že když se s tímto velikánem důsledně nezkonfrontují, tak že nedosáhnou na své maximum.

Toto samé již dávno pochopil Sir András Schiff, a proto se celý život důsledně a do hloubky Bachovou hudbou zabývá a také ji skvěle interpretuje. Proto velmi záhy porozuměl Dvořákovu záměru vytvořit klavírní koncert, v němž klavír sám vytváří barevný i n s t r u m e n t a č n í protějšek k doprovodné části díla. A protože dobře víme, že je Dvořák instrumentační kouzelník a zároveň i poeta, snoubí se zde průzračnost jako u Mozarta a srozumitelnost a polyfonická struktura jako u Bacha s romantikou a poetičností. Pochopit toto dílo má tak šanci jen opravdu připravený pianista. A tuto souvislost mi Maestro Schiff při krátkém našem setkání po pátečním koncertě potvrdil. Tolik generací se v pohledu na Dvořákovo dílo zde mýlilo… a jak málo dnešních hudebníků bere Bachův hudební odkaz opravdu vážně…. Škoda.

Petr Šefl

Foto: Facebook České filharmonie