KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Filharmonie Hradec Králové k Roku české hudby přispěla netradičně english

„Orchestr hradecké filharmonie, vedený jasným gestem Petra Vronského, si tato ‚Weinbergerova šibalství‘ očividně užíval.“

„Ostrčilova hudba, v podstatě krátká symfonická báseň, by si vlastně vystačila i bez textu, přičemž její sdělení by bylo stejně přesvědčivé.“

„Ze všech tří uvedených melodramů je ten Jeremiášův nejvíce hudebně popisný, někdy až ke škodě věci.“

Je dobře, že Rok české hudby není připomínán pouze prostřednictvím našich světově nejproslulejších skladatelů, ale občas se dramaturgie zaměří i na ty méně známé, jejichž tvorba ovšem zaslouží pozornost. Když se k tomu připojí i neotřelý výběr zřídka uváděného hudebního oboru, jakým je melodram, výsledkem je doslova objevný a netradiční hudební zážitek – a takový připravila posluchačům Filharmonie Hradec Králové na svém předposledním koncertě velké abonentní řady 25. dubna 2024, tentokrát pod vedením Petra Vronského.

Z pětice zastoupených autorů navíc dva z nich – Otakar OstrčilOtakar Zich – splňují kritérium „čtyřkového výročí“ Roku české hudby, v tomto případě 145 let od narození. Spolu s třetím Otakarem, tentokrát Jeremiášem, všichni zhudebnili formou melodramu tři texty Jana NerudyBaladu českou, Romanci o černém jezeřeRomanci o Karlu IV. Před nimi na úvod koncertu zazněla Předehra k rytířské komedii našeho téměř zapomenutého skladatele Jaromíra Weinbergera, na závěr večera pak hradecká filharmonie zařadila poměrně vzácně prováděnou Symfonii č. 3 e moll, op. 53 Zdeňka Fibicha. Velkou zásluhu na nevšedním posluchačském zážitku měl recitátor všech tří melodramů Miroslav Táborský, jehož projev dokonale souzněl s již tradičně přesvědčivým výkonem orchestru.

Přiznám se, že jméno skladatele Jaromíra Weinbergera (1896–1967) mi dosud bylo v podstatě neznámé a myslím, že nejsem v tomto směru sám. K jeho životu tedy alespoň stručně: Narodil se do pražské židovské rodiny, což mělo také v souvislosti s nástupem německého fašismu zásadní vliv na jeho nelehký umělecký osud, ukončený sebevraždou v americkém městě St. Petersburg (Florida, shoda jmen s ruským Petrohradem!). V dětství byl pokládán za zázračné dítě, začal úspěšně komponovat již v devíti letech, kdy vydal dvě sbírky písní! Pro rady v kompozici docházel malý Jaromír k takovým osobnostem, jako byl Jaroslav Křička či Václav Talich. Mistrovskou třídu konzervatoře pak absolvoval u Vítězslava Nováka, krátce pak ještě studoval u Maxe Regera v Lipsku, který však záhy zemřel. Přesto se jako skladatel prosazoval poměrně obtížně, ve 20. letech krátce působil jako pedagog ve Spojených státech, po návratu i jako dramaturg Slovenského národního divadla v Bratislavě. V roce 1938 definitivně emigroval přes Paříž do Spojených států, kde v roce 1948 získal občanství. Po počátečním okouzlení Amerikou přišlo kruté vystřízlivění, kdy se jen obtížně snažil prosadit jako skladatel, snad s výjimkou jeho Lincoln symfonie (1941). Přes veškeré snahy se mu nepodařilo zopakovat úspěch jeho krajana Ericha W. Korngolda ve světě filmové a scénické hudby. Zklamání z neúspěchu přispělo k jeho prohlubujícím se depresím, uzavření do sebe a vyústilo sebevraždou 8. srpna 1967.

Do všeobecného povědomí i ve smyslu mezinárodním se dostal Jaromír Weinberger především díky své opeře Švanda dudák, která měla premiéru 27. dubna 1927 v Národním divadle v nastudování Otakara Ostrčila. Opera dosáhla ohromného úspěchu, hrála se v mnoha překladech, kromě evropských operních domů i v Metropolitní opeře v New Yorku, přičemž Polka a fuga z této opery se poměrně často provozovaly jako samostatné koncertní kusy či ve formě baletu. Vedle této opery dosáhl jistého mezinárodního ohlasu i jeho cyklus Rytiny – pět preludií a fug pro klavír a některé z jeho operet, především Jarní bouřeNa růžích ustláno.

V pravidelné úvodní besedě před samotným koncertem přivítal Lukáš Hurník dirigenta Petra Vronského, který trochu s nadsázkou přirovnal kompoziční metodu Jaromíra Weinbergera k Richardu Straussovi. Přesně to odpovídalo uvedenému dílu s poněkud krkolomným názvem Předehra k rytířské komedii, v níž jsou představena milostná dobrodružství, činy a vznešené zásluhy urozeného pána Mikuláše Dačického z Heslova, dobrého pijáka, nápadníka a vlastence (1931), výsledek Weinbergerovy spolupráce s vlivným šéfem literárního odboru Českého rozhlasu Milošem Karešem. Zhruba osmiminutovou Předehru zahajují bohatě instrumentované jásavé fanfáry v optimistickém F dur, přecházející do „kaleidoskopu“ vesměs energií nabitých témat, od široce klenutých melodií smyčců, přes fugato dechů, taneční vsuvky až k repríze úvodních, široce harmonizovaných fanfár. Harmonické a modulační „provokace“ skutečně připomínají hudbu Richarda Strausse a orchestr hradecké filharmonie, vedený jasným gestem Petra Vronského, si tato „Weinbergerova šibalství“ očividně užíval. Dokladem toho, že Weinbergerova Rytířská předehra nezapadla a zaujala i renomovaná tělesa a osobnosti, je její rozhlasová nahrávka z roku 1986, kdy ji za řízení Gerda Albrechta provedl Deutsches Symfonie-Orchester Berlin (vydalo Capriccio 2016). Předpokládám, že jsem nebyl sám, komu se při poslechu Předehry vybavil film Cech panen kutnohorských z roku 1935 v režii Otakara Vávry, rovněž s ústřední postavou Mikuláše Dačického z Heslova, ovšem s hudbou Jaroslava Křičky a Miloše Smatka. Škoda, že režisér nesáhl i k Weinbergerově doslova ilustrativní hudbě, která by jistě ve filmu obstála.

Weinbergerova Předehra jakoby si doslova říkala o slovní komentář, což se dokonale naplnilo v následujících třech melodramech na texty proslulých Balad a Romancí Jana Nerudy v působivé interpretaci Miroslava Táborského. Nerudovy texty tak využili tři hudební skladatelé, kouzlem nechtěného všichni tři Otakarové. Jan Neruda vydával svých osmnáct Balad a Romancí postupně v letech 1878–1883, tedy čtvrtstoletí po podobně koncipované Erbenově Kytici, přičemž poslední z nich pouhý rok před narozením Otakara Ostrčila a Otakara Zicha. 

Otakar Ostrčil (1879–1935) zpracoval Nerudovu Baladu českou, op. 8 formou melodramu na jaře 1905, rok po dokončení jiné balady, Balady o mrtvém ševci a mladé tanečnici na text Karla Legera, která přes svůj poněkud morbidní název je vlastně absurdní groteskou, čemuž odpovídá i hudební zpracování. Naproti tomu Balada česká, respektive někdy uváděná i pod názvem Balada o Palečkovi svým syžetem i hudebním vyjádřením přináší úsměvný, až hřejivě pastorální obraz české krajiny a dějin, „okořeněný“ lehkým erotismem vztahu hlavního hrdiny a Vesny, přičemž Ostrčil zcela opomíjí i nenápadný kritický podtón Nerudovy básně. Svým zpracováním se vrací do světa tradičního hudebního romantismu, pochopitelně i pod vlivem Smetanovým a svého učitele Zdeňka Fibicha. Po rytířských a lidových motivech zazní i překrásné vzdušné Grazioso, působivě dynamicky modelované kompaktním zvukem orchestru. Ostrčilova hudba, v podstatě krátká symfonická báseň, by si vlastně vystačila i bez textu, přičemž její sdělení by bylo stejně přesvědčivé. Nicméně Nerudův text v citlivé deklamaci Miroslava Táborského dokonalým způsobem umocnil její hřejivě optimistický účinek.

Úplně jiný hudební obraz přinesla Romance o černém jezeře Otakara Zicha (1879–1934). Zpracovává až překvapivě filozofující symbolický Nerudův text s podtitulem Starý motiv, kde „Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná…“ ukrývá zapomenutý tragický příběh hrdinů českého národa i národa samotného. Formě textu, připomínajícího svou poetikou Erbenovy Balady odpovídá i dramaticky tajemná, místy až úzkostná hudba Otakara Zicha, teoretika, estetika a skladatele, který jakožto syn českého kantora Václava Zicha ctil tradici české lidové kultury a odkaz Bedřicha Smetany, jehož témata rafinovaným způsobem zakomponoval do své hudby. Mimochodem své všestranné vzdělání a zaujetí předal Otakar Zich i svým dvěma synům, muzikologům a filosofům Jaroslavovi a Otakarovi. Pro orchestr hradecké filharmonie bylo hudební zpracování příležitostí k prezentaci široce klenutého jednolitého zvuku, vedeného klidným, plynulým gestem zkušeného Petra Vronského, se kterým společně vytvořili dokonalý hudební pandán k Nerudově textu. 

Ve třetím melodramu přichází na scénu kromě samotného Karla IV. i „populární“ Bušek z Vilhartic, společní protagonisté známé pijácké scény z Nerudovy Romance o Karlu IV., tentokrát ve zpracování Otakara Jeremiáše (1892–1962). Jeho melodram Romance o Karlu IV. je z roku 1917, tedy ještě z období Rakousko-Uherska, kdy Jeremiáš vycházel důsledně ze smetanovské kompoziční tradice, kterou ovšem ve svém dalším vývoji dokázal opustit a dospěl až k osobitému avantgardnímu stylu, uplatněnému především v programní a vokálně dramatické hudbě. Ze všech tří uvedených melodramů je ten Jeremiášův nejvíce hudebně popisný, někdy až ke škodě věci, kdy se autor za každou cenu snažil ilustrovat probíhající děj. Poněkud nelogicky vyznívá také jeho citace známého husitského chorálu, kdy si na chvilku „odskočí“ ke Smetanovi. V tomto jediném melodramu také orchestr místy „přikryl“ deklamaci Miroslava Táborského, i přes jeho ozvučení mikrofonem. Nicméně, všechny tři vytvořily společně jednolitý celek, což svým potleskem mezi nimi nepochopilo obecenstvo, přes (nenápadný) pokyn dirigenta. 

Nápad prezentovat tyto tři melodramy společně se objevil i v edičním plánu Supraphonu, který je vydal ještě s Romancí štědrovečerní na jedné gramofonové desce (SOČR, Zdeněk Košler, Supraphon 1962). Pro každou z nich volil jiného recitátora, o to větší obdiv zaslouží Miroslav Táborský, který dokázal svůj hlas skloubit se zvukem symfonického orchestru naprosto dokonale, bez zbytečného patosu, ale s přesvědčivým vcítěním do jednotlivých příběhů.

Jistým dramaturgickým paradoxem byl fakt, že na večeru zasvěceném melodramu byl jeden z jeho našich největších představitelů, tedy Zdeněk Fibich (1850–1900), zastoupen ryze instrumentálním dílem, a sice Symfonií č. 3 e moll (1898). Kromě mnoha dalších vkladů naší hudební tvorby světové kultuře to byl právě melodram, za jehož prvního úspěšného tvůrce, pomineme-li neumělé pokusy J. J. Rousseaua, je považován Jiří Benda a který právě Zdeněk Fibich přivedl svou unikátní Hippodamií doslova k světovému věhlasu.

Ve druhé polovině koncertu tedy zazněla Fibichova Symfonie e moll, poslední z jeho tří, se kterými se na koncertních pódiích setkáváme poměrně vzácně, nicméně přesto si všechny tři našly svou cestu i do nahrávacích studií. Ze zahraničních počinů bych rád upozornil na nahrávku všech tří Fibichových symfonií provedených orchestrem Detroit Symphony pod vedením Neeme Järviho (Chandos records 1998).

Fibichova třetí symfonie je výrazově odlišná od obou předchozích. Vznikla v době po překonání jeho dlouhé nemoci a tematicky čerpá kromě jiného i z jeho rozsáhlého, doslova celoživotního klavírního cyklu Nálady, dojmy a upomínky, především v Adagiu druhé věty (Nálada č. 208 a Dojem č. 53). Fibichův známý, ve své době poměrně skandální vztah stárnoucího umělce k mladé Anežce Schulzové se, jak známo, odrazil i v erotických námětech jeho děl, což se promítlo i do jeho poslední symfonie. Ta byla v době svého vzniku pokládána za tematicky nepřehlednou a poněkud chaotickou, čemuž odpovídala řada různých protichůdných hodnocení jeho četných „vykladačů“. Za všechny především Zdeněk Nejedlý, dále např. Ludvík Boháček, Josef Bartoš, K. B. Jirák, Vladimír Helfert, později Jaroslav Jiránek, Věra Šustíková a další. Jejich pohled na Fibichovu Symfonii e moll se značně liší, od „…neklidu a obav“ (Bartoš), přes „…optimismus a tiché štěstí“ (Boháček) až po „…osudovou otázku: Co dále?“ (Nejedlý). Nemohu souhlasit s K. B. Jirákem, který symfonii charakterizuje jako „(…) formálně poněkud roztěkanou a nejméně výraznou“. Jak známo, ani posluchačský vkus není bez vývoje a na dnešního posluchače, který je i v souvislosti se soudobou hudbou zvyklý na ledacos, tato hudba působí úplně jinak než před sto lety. Přiklonil bych se k výkladu Jaroslava Jiránka, že se vlastně jedná o programní dílo, jakousi „píseň o životě zralého mistra“, ve kterém se odráží jeho vyrovnání se s často nelehkým osudem. Monotematická první věta dokonale odráží peripetie Fibichova života, monumentální dramatické vrcholy jsou vždy vystřídány zklidněnou úlevou, vše zakončené nadějným durovým závěrem, ostatně jako ve všech čtyřech větách. Doslova rozkošnou, vtipně nápaditou hudbu přináší třetí věta Scherzo s rafinovaným užitím synkop v úvodním tanečním tématu, vystřídaném v Triu překrásnou nosnou melodií, vycházející z Fibichem respektované smetanovské tradice. Celé dílo pak shrnuje a dovršuje nejrozsáhlejší čtvrtá věta v sonátové formě, procházející řadou nálad až k jásavě vítěznému závěru několikrát opakovaného akordu E dur.

Celý koncert s motem Romance česká byl nekonvenčním, vysloveně objevným příspěvkem k Roku české hudby. Orchestr se opět předvedl ve skvělé kondici, romantický repertoár mu opravdu sedí, především skupiny dřevěných a žesťových nástrojů si v uvedeném programu přišly na své. K mimořádnému zážitku přispěl zralý, klidný, přesto tichou energií nabitý výkon Petra Vronského, který na našich pódiích v roli dirigenta působí již neuvěřitelných 53 let! 

Závěrečný koncert abonentní Bílé řady, tedy velkého symfonického cyklu, uvede Filharmonie Hradec Králové 30. května. Kromě jiného zazní Klavírní koncert č. 2 Ference Liszta v provedení vynikajícího Matyáše Nováka.

Foto: FHK / Michal Dědič

Petr Mádle

Petr Mádle

Muzikolog, pedagog a manažer

Světlo světa jsem spatřil v roce 1952 v Kubelíkově zámku v Býchorách u Kolína, rodišti Rafaela Kubelíka, kde pracoval můj otec jako ředitel chemického učiliště (!). Po sametové revoluci jsme na toto téma jako rodáci žertovali s Rafaelem Kubelíkem ve vzájemné korespondenci. Genius loci tohoto místa totiž zřejmě způsobil, že ač jsem byl později přinucen vystudovat chemickou průmyslovku v Pardubicích s otcovou vidinou chemického inženýra, skončil jsem nakonec na pedagogické fakultě jako student češtiny a hudební výchovy a později jako student hudební vědy (v té době ovšem tzv. Mužíkologie – pamětníci vědí své…). Rigorózní zkoušku jsem pak v následném dálkovém studiu složil v listopadu 1989, takže jsem byl na poslední chvíli ušetřen ponižujícího veřejného čtení děkovného dopisu straně a vládě, které mi bylo v souvislosti s  promocí úředně nařízeno.  Mnoho let jsem pak pracoval jako učitel a později  ředitel „lidušky“ i „zušky“ ve Dvoře Králové nad Labem a věnoval se nejrůznějším hudebním aktivitám. Těžko by mě při studiu chemie v Pardubicích napadlo, že jednou moje dcera, absolventka JAMU, usedne jako houslistka do Komorní filharmonie Pardubice, druhá dcera bude zdatná klavíristka, i to, že mojí ženou se stane violoncellistka, rovněž absolventka JAMU. Jako důchodce  mám čas věnovat se hudebnímu vzdělávání svých dvou talentovaných vnoučat a spolu se svým bratrem kontrabasistou i rodinné jazzové kapele. Zkrátka někdy je té hudby u nás až příliš…



Příspěvky od Petr Mádle



Více z této rubriky