Koncerty Komorní filharmonie Pardubice jsou jako sázka na jistotu. Některé však strhnou posluchače ještě více než ty „běžné“. K takovým se zařadil i květnový abonentní večer, při němž se v Paganiniho houslovém koncertu představil bulharský virtuos Svetlin Roussev a na kterém následně zazněla Beethovenova Pátá symfonie. Preciznost šéfdirigenta Vahana Mardirossiana přináší hmatatelné výsledky. 

Paganini a Beethoven, tolikrát slyšené skladby – a přesto bylo něco opět jinak. Ohromující a tuze libý pocit, jejž ve mně, ale evidentně i v ostatních posluchačích, setkání v Sukově síni ve středu 27. května zanechalo, způsobil průsečík dvou siločar charakterizujících principy, na kterých současné vedení orchestru staví své úsilí. První linku tvoří soustavné navazování na to nejlepší, co Komorní filharmonie Pardubice ve své téměř šedesátileté historii díky všem, kteří se na jejím formování podíleli, dokázala, ať už v dramaturgii či v čistotě interpretace, druhou pak postupné naplňování deklarovaných cílů, vzletně nazývaných otevíráním se světu a konkrétně spočívajících mimo jiné v pozvánkách pro významné osobnosti minimálně evropského formátu ujímajících se na pódiu rolí sólistů, ale nyní především v angažmá Vahana Mardirossiana coby šéfdirigenta, který nejen že přiměl hráče komunikovat při náročných zkouškách ve světových jazycích, ale zejména mezi ně vnáší zkušenosti z mezinárodní hudební scény, na níž se nic neodpouští. Náročná práce, ale jinak to nejde, chce-li orchestr v konkurenci obstát.

Niccolò Paganini svou vrcholnou kompozici, jíž je Koncert pro housle a orchestr č. 5 a moll MS 78, v roce 1830 nedokončil. Zachoval se toliko zápis sólového partu a z pokusů o rekonstrukci skladby je nejčastěji využíván ten, pod nímž je od konce padesátých let minulého století podepsán italský badatel a editor Federico Mompellio. Jde o velkolepě koncipovaný doprovod, jenž velmi ústrojně slouží sólistovi – na provedení Paganiniho vlastních not pochopitelně záleží nejvíce. Poměrně dlouhý úvodní orchestrální vstup navodí opakováním hlavního motivu příjemnou atmosféru plnou očekávání, hned od počátku je však patrné, že muž s taktovkou nehodlá vůbec nic podcenit.

Svetlin Roussev, letos padesátiletý, leč navenek působící mnohem mladším zjevem, se v klidu koncentruje a stojí se svými stradivárkami, zapůjčenými bulharským státem, jakoby stranou dění. Do toku hudby se zařazuje náhle a rázně – a pak už je celý prostor jen a jen jeho. Jeho technika je suverénní, pověstné Paganiniho finesy od tradičních dvojhmatů až po pizzicata na hmatníku zvládá s naprostou bravurou a lehkostí. Na jeho způsob hry je přitom třeba si zvyknout, ani v nejmenším totiž nepodléhá jakékoli snaze projevovat se extravagantně, soustředí se zcela na to, co je autorem předepsáno. Možná to na někoho působí až chladně, když sólista nedoprovází svůj výkon gesty a pohyby těla jako jiní interpreti, vyznění díla to však rozhodně neubírá. Právě naopak, nejsme ničím rušeni, uvědomuji si zejména během druhé věty Andante, un poco sostenuto, v níž se Roussevovi podařilo i ze zdánlivě kamenné pozice vykřesat vášnivý oheň tónů. 

Nakonec se ukázalo, že sólistovo poměrně nečekané pojetí publikum oslovilo. Strhla se bouře potlesku, po jejímž konci následovaly dva přídavky. A Svetlin Roussev překvapil i jimi. Dvě části (Rachenitsa a Rhapsody) z cyklu Caprice, op. 1 Petara Christoskova, vycházející z melodiky balkánského folklóru, vynikly rovněž jeho virtuózním nasazením. A třeba někoho i přiměly si o autorovi, u nás prakticky neznámém, vyhledat pár informací.

Jedno ze slov z předchozího odstavce teď záměrně zopakuji. Nasazení. Naprosté a maximální. Popsat jiným způsobem to, co přišlo po přestávce, nemohu. Symfonii č. 5 c moll, op. 67 „Osudovou“ Ludwiga van Beethovena jsem samozřejmě vyslechl nesčetněkrát. Ale tvar, jejž vytvořil ve středu večer Vahan Mardirossian v Pardubicích, si zapisuji k těm nejlepším, s nimiž mi bylo dáno se setkat. Bez přehánění.

Současný šéfdirigent nikam nespěchal. Jeho uvážlivá tempa však rozhodně nepostrádala energii, vyzařující k orchestru i za jeho záda. A opět bez vnějších extravagancí mířila k podstatě díla. Sluchu a zraku muže na stupínku neuniklo nic a ruce nezůstaly ani na zlomek vteřiny v klidu, tak bedlivě si vše ohlídal. Vklad každého jednotlivce byl pronášen s příkladnou péčí, preciznost všech hráčů se slila v mohutně a naléhavě působící dynamický proud neodolatelné krásy. Orchestr zněl v souhře famózně, majestátně a dramaticky v první větě, s citem pro kontrast ve druhé, odlehčeně ve třetí a strhujícím způsobem v závěrečně části. Určitě jsem v sále nebyl jediný, kdo by si byl býval okamžitě dal „nášup“ v podobě opakování celé skladby. To se ale, žel, nestává…

Mardirossian je bezesporu náročný dirigent. V orchestru nestrpí žádné nežádoucí návyky a ulehčování, nepřistupuje na kompromisy. Když však koncert skončí, opustí vyvýšené místo a postaví se do tělesa mezi hráče. Co tím lidsky dává najevo, je každému zřejmé.

Foto: Facebook KFP

Facebook X E-mail WhatsApp