Pro zpestření programové nabídky využívá festival Smetanova Litomyšl již řadu let nádherné prostředí rokokového zámku v nedalekých Nových Hradech. Letos se do něj na pět večerů nastěhovali členové souborů Collegium Floreum a Musica Florea pod vedením Marka Štryncla, aby divákům předvedli inscenaci zpěvohry Vojtěcha Matyáše Jírovce Lékař oční, režírovanou Tomášem Hanzlíkem. 

Bádání v evropských hudebních archivech je zdrojem objevů zapomenutých pokladů a lahůdek. Rovněž v Českých Budějovicích narozený Vojtěch Matyáš Jírovec (1763–1850) patřil k autorům, jejichž díla na dlouhou dobu zavál prach, ačkoliv se na počátku 19. století, kdy působil na vídeňském dvoře jako kapelník císařských divadelních scén, hrála v řadě míst starého kontinentu. Mezi jeho nejoblíbenější kousky se řadí i zpěvohra o dvou jednáních Lékař oční (Der Augenarzt) napsaná v roce 1811 na libreto lékaře a kazatele Johanna Emanuela Veitha. Český překlad Josefa Kajetána Chmelenského vznikl v roce 1833 a jeho vtip a srozumitelnost využili i současní inscenátoři, kteří novodobou premiéru singspielu připravili a poprvé uvedli v roce 2023 (pozn. redakce: Ačkoli soubor Musica Florea uvádí, že v roce 2023 uvedl novodobou premiéru, titul nastudoval už v roce1971 operní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích). Nutno ovšem podotknout, že se rozhodli „netrápit“ diváky původní téměř tříhodinovou verzí a přistoupili k radikálnímu zkrácení díla oscilujícího na pomezí pozdního klasicismu a nejranějšího romantismu. Představení tak trvá něco přes sedmdesát minut. I tak se toho ale na jevišti stane poměrně dost.

Pořadatelé litomyšlského festivalu samozřejmě počítali s přenosem inscenace do takzvaného Zeleného divadla, kterým se novohradský zámek rodiny Kučerových pyšní. Jeden z nejkrásnějších českých amfiteátrů (případnější je o něm mluvit, vzhledem k jeho velikosti, jako o „amfiteátříku“) však, žel, při prvním letošním uvedení v úterý 16. června zůstal nevyužit. Chladné počasí a hrozba deště zavedly účinkující i návštěvníky do podkroví zámecké sýpky. Ale i toto prostředí je pro provozování divadla velmi vhodné, posezení je zde možná dokonce pohodlnější než venku, takže okolnostmi vynucená změna téměř nikoho nezarmoutila. Orchestr byl usazen při pohledu na scénu vpravo, elevace hlediště umožňovala dobrý výhled z každého místa a akustické podmínky se jevily jako přijatelné.

O potěšení z přijímání hudby pod širým nebem však návštěvníci ani tak nepřišli. Ještě než začala samotná inscenace, měli totiž možnost vyslechnout si v zahradě zámku několik výstupů vyškrtnutých z původní verze Lékaře očního a jako bonus provedení Škroupovy a Tylovy písně Kde domov můj? v originální instrumentaci. Režisér Tomáš Hanzlík přitom se šarmem a vtipem představil jednotlivé postavy zpěvohry a poukázal na skutečnost, že Jírovec v ní umně propojil dobové pojetí umění a víry s nejnovějšími poznatky tehdejší vědy. Tento pohled inscenátorů na téměř dvě stovky let nehrané dílko pokládám za srozumitelné a možná nejpodstatnější zdůvodnění pro jeho uvedení ve třetím tisíciletí.

Co se tedy po skvostně zahrané introdukci, kterou Musica Florea vedená jako vždy dobře připraveným a uvolněným Markem Štrynclem spustila představení, na scéně dělo? Inu, šlo o příběh jednoduše vystavěný, byť spletitý. Odehrává se na venkovském šlechtickém sídle, kde se jako host místního hraběte nachází vojenský lékař. Ten chce pomoci dvěma mladým slepcům a zároveň miluje dceru zdejšího pastora, o niž má ovšem zájem i vykutálený zámecký klíčník. Vyjeví se pár věcí z minulosti, vše se patřičně zauzlí a nakonec, jak vyžadovala pravidla žánru, se pochopitelně vše vysvětlí a dobře dopadne. Čekat od ryzího předchůdce biedermeierovského singpsielu něco víc se zkrátka nedá, proč taky. Současnému pojetí šlo vstříc i výtvarné řešení scény, pod nímž je rovněž podepsán Tomáš Hanzlík. Tvořila jej vlastně jen série fotografií dobových maleb z Alpského pokoje zámku v Jirnech promítaných na zadní část jeviště. Vše ostatní obstaraly vhodně zvolené kostýmy, paruky a pár dalších doplňků. A největší tíha ležela samozřejmě na pěvcích, kteří se museli vyrovnat se svými party i mluvenými pasážemi.

Ze všech vyzařovala jistota, bylo patrné, že inscenaci mají již zažitou a že oporu mohou spatřovat i v orchestru a přesných pokynech dirigenta. Sólové výstupy se střídaly s ansámblovými, tempo představení nepolevilo od začátku do konce. Jakoukoli podbízivost odmítající Tomáš Hanzlík v zásadě zůstal věrný svému stylu známému z jeho četných barokních počinů se souborem Ensemble Damian, i když tentokrát představitele všech rolí mnohem více rozpohyboval. Ani statické projevy, které volil především v ansámblech, však nepůsobily fádně. Naopak, posluchači se necítili být rušeni poskakováním a jinými pohyby a mohli si vychutnat vlastní zpěv. Při něm se interpreti oprostili od vnější stylizace, jako by zapomněli na až amatérské divadlo připomínající prvky, provázející mluvené úseky, a plně se soustředili na hudební vyjádření. Zcela suverénně si v tomto směru počínali barytonisté Michal Marhold (Hrabě Kamenský) a Jiří Poláček (Pastor Volný), procítěný výkon podala sopranistka Helena Kalambová v roli pastorovy choti. S viditelnou chutí se popasovali se svými úlohami tenoristé Ondřej Benek (Horský, vojenský lékař) a Vincenc Ignác Novotný (Ježek, zámecký klíčník), i když u druhého z nich by možná bylo na místě trošinku ubrat z herecké exaltovanosti. Připouštím, že ale mohu být ovlivněn onou prvoplánově ježatou parukou a líčením, které zřejmě měly charakterizovat jedinou nekladnou postavu zpěvohry. Tuze rád bych ocenil také sympatickou a milou sopranistku Hanu Holodňákovou (Marie), pár bodíků ovšem strhávám za příliš výrazná vibrata, nemohu si pomoci. Okteto na jevišti solidně doplnily Veronika Hajič Vojířová a Eliška Minářová coby Volného svěřenci Filip a Vilemína. Všechny – a s nimi i členy malého sboru – obdivuji za nadhled a poctivost, s nimiž své role zvládli. 

Publikum působilo při prvním provedení v Nových Hradech zprvu chladněji, než jsem čekal. Výstupy během představení zůstávaly bez potlesku, i když by si jej interpreti rozhodně zasloužili. O to víc se ale diváci projevili při závěrečné děkovačce, provázené umělým (a proto bezpečným) ohňostrojem. Pěvci se nakonec museli vracet na jeviště několikrát. Tak nadšený ohlas v zámeckém podkroví vyvolali. Šlo o věru povedený večer. Další reprízy se konají až do soboty 20. června a umoudřit se prý má i počasí…

***

Reflexe je psána z představení 16. června.                       

Foto: Petr Dyrc

Facebook X E-mail WhatsApp