Ve středu 7. října bylo v Rudolfinu rušno. Vedle české premiéry „krátké symfonie“ Frenzy Johna Adamse se Česká filharmonie pustila do Musorgského Obrázků z výstavy a Koncertu pro housle a orchestr č. 1 Maxe Brucha. Úlohy hlavní sólistky se zhostila houslistka Karen Gomyo, jejíž procítěný hráčský projev a vytříbená technická vybavenost zajistily koncertu očekávanou kvalitu, úroveň a muzikálnost. Z hodnotící optiky nemůže vypadnout ani výkon Semjona Byčkova, jenž sebevědomě ukočíroval adamsovské dravé protirytmy a bruchovské emoční nářky, aby dal vyniknout skryté melodické kantiléně a harmonické průzračnosti.

Není tajemstvím, že Česká filharmonie povětšinou vsází na hudební kusy klasické provenience, jež občasně zkrášluje díly lehké, s tonalitou si rozumějící moderny. Kde lze uvažovat o Schönbergovi, Webernovi či Stockhausenovi, poohlíží se Česká filharmonie po zástupcích z řad klasicizujících modernistů typu Brittena, Šostakoviče nebo Martinů. Toto stanovisko má svou legitimitu. Jestliže je každý orchestr charakterizován jistým vějířem estetických preferencí, vyplývajících z historicky se vyvíjející sítě norem a hodnot, pak ohled České filharmonie na kontinuitu české a zahraniční klasické hudby svědčí o promyšlené a vyprofilované programové perspektivě. I když lze po právu litovat, že přední tuzemský orchestr dlouhodobě odmítá prolamovat hranice uměleckého experimentu a sáhnout si tak na dno posluchačovy trpělivosti, je nutné ocenit jeho neobyčejný vhled do formálního uspořádání klasických a lehce moderních skladeb, jež se v posluchačských prožitcích ukazují vždy z nových stran.

Takové hodnocení lze bezezbytku přenést i na středeční koncert, v jehož centru se skvěla skladatelská díla Maxe Brucha, Modesta Petroviče Musorgského a Johna Adamse. Tři časově si vzdálení a stylově nesouměřitelní autoři, tři na sebe nepřevoditelné umělecké světy a tři interpretace, z nichž každá nabídla odlišné kvality České filharmonie. Zatímco Bruchova skladba hráče potrápila vzpurnými agogickými modelacemi a rozsáhlými melodickými ohyby a Musorgského Obrázky z výstavy je zase postavily před drastické návaly expresivních poryvů a těsných motivických formací, tak symfonický výtažek Frenzy z dílny Johna Adamse zahnal šéfdirigenta Semjona Byčkova dalece za hranice klasického repertoáru a připravil si pro něj pulzující – funkovým slovníkem řečeno „groovující“ – strukturu zaplněnou bodavými synkopami a nepravidelnými rytmickými skupinami. Bez sebevětších pochybností lze prohlásit, že orchestr obsloužil všechny kompoziční přístupy a strukturální fazety s profesionální suverenitou a řemeslnou bravurou, čímž jednoznačně stvrdil výše načrtnutou tezi o syntetizujícím náhledu na klasickou a moderní větev hudebních dějin.

John Adams zkomponoval skladbu Frenzy: a short symphony za pomoci svého obvyklého stylistického rejstříku, vyznačujícího se nepravidelnou rytmizací tónového materiálu, šťavnatými akordickými sazbami a z rytmického vývoje skladby neodvoditelnými vpády útočných akcentů. Dvacetiminutovou kompozici, jež vyklouzla ze skladatelova pera v roce 2023, orchestr rozehrál pregnantně artikulovanými motivy, jejichž postupně exponovanou a variačně mnohovrstevnatou formu vysazoval do citlivě gradovaných dynamických oblouků, bohatých na technicky vydařené detaily a jiskřivé témbrové relace. Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov tu zavládl pevnou rukou. Jeho sebevědomá, po výrazu a dynamice jdoucí gestika zajišťovala skladbě její citově podmanivý charakter, jenž kromě dechberoucí rytmické energičnosti a vitality vykazoval aspekty zkroceného expresionismu, vzdáleně se podobajícího raným symfonickým pokusům Arthura Honeggera. Adamsova invence se tím rozevřela v těch nejpodnětnějších momentech: adamsovská estetika – posluchačům známá již ze skladatelových ranějších děl jako Komorní symfonie nebo Fearful Symmetries – získala díky ambicím České filharmonie konkrétní interpretační tvar, jenž může bezpečně konkurovat zahraničním produkčním formátům. Pokud byl tedy posluchač zpočátku znepokojen, že jde v ústrety něčemu neznámému, dosud neslyšenému a podezřele soudobému, musel po odeznění posledních taktů symfonie uznat, že Adams našel v České filharmonii ideově komplementárního partnera, který i tak náročnou skladbu dovede přednést v lehké a imponující podobě. 

Po gejzíru synkopovaných rytmů, disonantních harmonií a mozaikovitých motivů přišlo romantické uklidnění, o něž se postaral zatvrzelý tradicionalista a dobově oblíbený skladatel Max Bruch, který přes společensko-kulturní tlaky wagneriánů a později i schönbergovců celoživotně zastával brahmsovské postoje, aby za sebou zanechal rozsáhlý korpus děl, jenž až na pár výjimek zůstal historicky zapomenut. Mezi tyto výjimky patří Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, k jehož středečnímu provedení si Česká filharmonie přizvala houslovou virtuosku Karen Gomyo. Hráčka japonského původu zaujala hned během svého nástupu, jemuž předcházela krátká a sonorně hřejivá akordická příprava dechové sekce a do něhož se Gomyo synergicky napojila měkkou a zvukově konkrétní hrou, kombinující pečlivě promyšlenou dynamiku a nepřehnanou agogiku. Jestliže sólové pasáže houslí vytvarovaly Bruchovu melodicky podnětnou skladbu v gradačně mistrně zvládnutý celek, jemuž nechyběl lehce emoční náboj či dramatická přesvědčivost, tak orchestr v čele se Semjonem Byčkovem z něj vykoval pevnou akustickou substanci, jejíž harmonický a melodický plán vstoupil do posluchačova ucha jako vnitřně scelená a hybná tónová forma. Obdobnou kombinaci kinetiky a struktury šlo vysledovat i v dalších dvou větách. Pokud srdceryvné adagio, opřené o netriviální harmonické posuny v akordickém podloží skladby, přineslo široké tematické vějíře sólových, výrazově hutných houslí, tak rytmicky trhané a místy až slavnostní allegro energico poskytlo sólistce a orchestru široký prostor pro technickou exhibici, nepřesahující však hranice zdravého vkusu. Analogicky s předchozí programovou položkou se tím rudolfinskému publiku dostalo kvalitního provedení, jež romantickou povahu Bruchovy kompozice oplodnilo jímavými témbrovými odstíny, účelně využitou dynamikou a transparentní akordickou vertikálou.

Zlatým hřebem koncertu se staly přeslavné Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, jehož původní klavírní verzi vyšperkoval a originálně přeinterpretoval velikán orchestračního umění Maurice Ravel. Centrální kvalitou Byčkovova provedení bylo pečlivé budování napětí od pianových, výrazově rozechvělých a trpělivě vyčkávajících pasáží k závěrečnému žesťovému výbuchu, ve kterém dosud bedlivě kontrolovaná stavidla, regulující přiměřenou úroveň dynamiky a exprese, byla vítězoslavně zdvižena a kde katarze emočních záchvatů střídala momenty exaltovaného vyvrcholení. Zatímco se úvod nesl ve znamení symetrické distribuce drastických výrazových šlehů a impresivních prvků, jež Česká filharmonie udržovala na základě dokonalé souhry a dobré znalosti látky, tak v závěrečném lomozu tympánů, z něhož jako jiskry vyletovaly zvonivé údery ostatních bicích, se z těžkých dob staly neprostupné hranice, jež umožňovaly zástupcům žesťové sekce vytesat do akustiky Dvořákovy síně zavalité tematické monumenty, které ještě dlouho zůstaly v posluchačově paměti. Tato bezprostřednost a sugestivita Musorgského majstrštyku však přes veškeré tělesné nasazení hráčů nijak nesklouzávala k plytké efektnosti nebo přepjatému kýči. Veškerou povrchovou prudkost a kontaktnost orchestr umně přetavil do kultivované podoby, jejímž účelem bylo nabídnout publiku krystalicky čistou formu vybudovanou na důkladné práci s dynamikou a gradací. Kýžený expresivní osten tak zůstal zachován, aniž by byla potlačena umělecká rovina výkonu.

Česká filharmonie i přes svůj lehce nadstandardní programový výběr prokázala, že v provádění klasické moderny a klasicizujícího romantismu téměř nemá v tuzemském prostoru konkurenci. Zůstává však stále otázkou, zda by si neměla výhledově uzmout i něco z plodů hudební avantgardy. Co se publika týče, neměla by slabá obeznámenost tuzemské veřejnosti s hudbou druhé poloviny dvacátého staletí být nepřekročitelnou překážkou. Jaké jiné těleso by totiž dokázalo tuto komplikovanou hudbu sdělit srozumitelným, virtuózním a lidským způsobem, než právě Česká filharmonie? 

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp