Drážďanská slohová syntéza neboli Kterak hráti Beethovena a Brucknera
„Beethovenův klavírní koncert a Brucknerova Sedmá měly vše, co si hudba vrcholně klasicistní a romantická žádá: eleganci, energičnost, emoční prudkost a zvukovou šíři.“
„Závěrečný potlesk nebyl jen konvenční nutností, nýbrž autentickým vyjádřením nadšeného přijetí.“
„Pražské publikum se setkalo s relativně neotřelým pohledem na Brucknerův symfonismus, v němž konstrukce získala převahu nad jednostranným velikášstvím.“

Smetanovu síň zasáhla 16. listopadu prudká smršť hudební dramatiky a tvarové hravosti, pro niž Drážďanská filharmonie s šéfdirigentem Donaldem Runniclesem a klavíristou Emmanuelem Axem našla zvukově vybroušený výraz ve velkoryse budovaných strukturách, které jako vznešené katedrální konstrukce vyrůstaly ze skálopevných základů technické a řemeslné brilance. Pilíři programu se stali Ludwig van Beethoven a Anton Bruckner, v jejichž koncertantních a symfonických skladbách se kloubila místa potemněle mysteriózní s klasickou odlehčeností.
Geografická blízkost neznamená vždy blízkost kulturní. Dávno jsou tomu doby, kdy čeští skladatelé dychtivě upírali zraky k saským hranicím, aby nasáli inspiraci pro vlastní kompoziční výkony. Jak ostatně již napsal Eduard Hanslick, Praha čtyřicátých let 19. století se na rozdíl od císařské Vídně neobracela k Itálii, nýbrž směřovala k regionu vyznačenému dvěma kulturními centry: Drážďanami a Lipskem. Působiště Roberta Schumanna, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Richarda Wagnera bylo pro pražskou scénu uměleckým vzorem, který z jedné strany nabízel východisko ze slepé zakuklenosti do vlastních národnostních ambic a ze strany druhé otevíral dlouho uzavřená vrata k romantické moderně. Vzpomeňme jen Bedřicha Smetanu nebo Zdeňka Fibicha, pro něž drážďansko-lipský prostor znamenal vzpruhu jednak pro překonání „domácího strachu“ z cizích vlivů a také pro založení české moderní hudby.
Na základě myšlenky o historicky fungujícím vztahu mezi Drážďanami a Prahou se dramaturg FOKu Martin Rudovský rozhodl, že nadstandardní vazbu saské a české metropole připomene – a do jisté míry i opráší – pozváním Drážďanské filharmonie, s níž již několik let spolupracuje legenda dirigentského gesta sir Donald Runnicles (rozhovor čtěte ZDE). Přední německý orchestr zahájil během pondělního večera v Obecním domě své evropské turné a k této příležitosti si zvolil dva giganty německé a rakouské hudby: Beethovena a Brucknera. Hned na okraj je třeba zdůraznit, že Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 2 a Brucknerova Symfonie č. 7 měly vše, co si hudba vrcholně klasicistní a romantická žádá: eleganci, energičnost, emoční prudkost a zvukovou šíři. Charakterové fazety obou slohů se pod rukama drážďanských filharmoniků proměnily v živoucí a rytmicky pulzující tok kontrastních melodických a harmonických nápadů, jejichž stylistická rozdílnost rozdmýchávala v posluchačích ty nejniternější prožitky, aniž by však překryla jejich estetickou jednotnost a spřízněnost.

„Odkdy začít psát dějiny 19. století?“ ptá se německý muzikolog Hans Heinrich Eggebrecht v knize Musik im Abendland, načež jedním dechem odpovídá: „Od Ludwiga van Beethovena.“ Rodák z Bonnu a pozdější středobod německé moderní hudby, jenž vstoupil do kolbiště hudebních dějin coby třetí zástupce vídeňského klasicistního trojhvězdí, proslul jako autor průlomových kompozic, které epochálně vyznačily hranici mezi osvícenským racionalismem a romantickým individualismem. Jeho koncertantní a symfonická díla, vystavěná na principech tradičních hudebních forem, již opouštějí klasickou zdrženlivost a vrhají se do slovy nepopsatelné vřavy afektů a citů. Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 19 Beethoven psal ještě v rodném městě, avšak adresoval jej už Vídeňanům. A pokud pozdější mistrova tvorba směřovala k důslednému překonávání platných konvencí, tak druhý z řady jeho klavírních koncertů stále kráčí v Haydnových a Mozartových šlépějích. Cudnost melodických formací, jakož i srozumitelnost harmonických vztahů zde ještě vítězí nad opulentností a vrstevnatostí pozdního beethovenského formátu.

Do dychtivým očekáváním prosycené atmosféry Smetanovy síně vplula smyčcová sekce Drážďanské filharmonie elegantně zaokrouhleným tématem, jejíž charakteristickou lehkost a vyváženost podtrhla žesťová a dřevěná sekce sebejistým frázováním a přesně akcentovanými rytmy. Nástup klavíristy Emmanuela Axe v druhé expozici, vynášející veškerá témata s mistrovskou grácií, měkkým úhozem a vzornou dynamikou, následně posluchače utvrdil v již tušené představě, že jej čeká plnohodnotný zážitek napěchovaný nevtíravým, ale sebevědomým přístupem k virtuózním stránkám skladby. Díky vzorně naaranžovanému tempu, umožňujícímu zasadit Beethovenovu kompozici do stylových ohradníků klasicistního uvažování, v nichž kontury melodického žebroví mají přednost před přetržitými agogickými průlomy, mohl Donald Runnicles přetvořit individuální výkony muzikantů v brilantně fungující akustický tvar. S obdobným úspěchem se Drážďanská filharmonie zacílila na rozeznění ostatních vět. Pokud orchestr ve druhé větě připravil Emmanuelu Axovi vhodné podmínky pro citlivé obkreslování melodických a motivických figur, pro jejichž výrazové zvrásnění využil polský virtuóz mírné a nerušivé pedalizace, tak třetí věta navrátila beethovenský jazyk zpátky do energické, rytmicky silně exponované podoby. Závěrečný potlesk tak nebyl jen konvenční nutností, nýbrž autentickým vyjádřením nadšeného přijetí ze stran pražského publika.

Již zmíněný Eggebrecht označil dílo Antona Brucknera za jedno z nejrozporuplnějších v dějinách hudby. Bruckner byl celoživotním wagneriánem, pro nějž však měla klasická symfonie větší ceny než symfonická báseň nebo programní symfonie. Tam, kde Bruckner cítil přináležitost k wagnerovskému chromatismu, zcela ztrácela na významu jakákoli mimohudební výpověď, jež se nemohla měřit s uměním ryzích tónů a jejich vztahů. Tato rozpornost jako by se ale ztratila v Brucknerově Sedmé, ve které se veškeré kontrasty mezi wagnerovstvím a klasickou symfonií stávají podkladem pro zvukově impozantní, ale foremně symetrický útvar. Drážďanská filharmonie dokázala tento rozměr Brucknerovy tvorby vepsat do každého témbrového detailu, každé akordické vazby a motivické spojnice. Díky tomu se pražské publikum setkalo s relativně neotřelým pohledem na Brucknerův symfonismus, v němž konstrukce získala převahu nad jednostranným velikášstvím.
Pro první větu Brucknerovy Sedmé symfonie si orchestr zvolil strategii neustálého vyvažování patetických náběhů a konstrukčních aspektů. Již během prvních taktů, ve kterých se z tremolové mlhy houslí postupně rodil impozantní tematický kolos, se těleso plně zacílilo na konkrétní vysazování jednotlivých melodických oddílů, jež v konečném důsledku utvářely jednolité a posluchačsky strhující pásmo kontinuálních dynamických proměn. Donald Runnicles dbal na vyzvedávání příležitostných sólových částí a důsledné vyznačování pohybů v orchestračním podloží Brucknerova díla. Jako ostřílený wagnerovský dirigent neopomněl ani na pečlivou přípravu modulačních posunů v harmonickém předivu, jakož i na pregnantní vykreslování kontrapunktických vztahů mezi hlasy. Afektivně vyostřenou a výrazově závažnou druhou větu pak Drážďanská filharmonie uvedla zcela v pozdně romantickém duchu, s důrazem na bohatě modelovanou agogiku a stylově kontrastní dynamiku. Důkladnou práci s dynamickou a agogickou vrstvou orchestr ve třetí větě ještě obohatil o precizní rytmickou složku, čímž z tvrdé brucknerovské exprese učinil pestrou mozaiku drobných metrických změn a zběsile akcentovaných patternů. Naprostý vrchol představovala finální věta, jejíž rytmicky temperamentní expozici orchestr vpravil do srozumitelného a tvarově skvěle fungujícího celku. Obsah Brucknerova majstrštyku se tak mohl blyštit zřetelnými sekvencemi, pevnými akordickými vazbami a vygradovanými melodickými vrcholy.
Představení Drážďanské filharmonie v čele se sirem Donaldem Runniclesem a v doprovodu Emmanuela Axe znamenalo důležitý krok k opětovnému sblížení Drážďan a Prahy, dvou dějinně spřízněných kulturních center. Jejich budoucí spolupráce může znamenat, že odvěkou vazbu mezi německým a českým hudebním prostředím máme šanci ještě obnovit a vytěžit z ní kulturní maximum. Uchopme tedy skvělé drážďanské provedení Brucknera a Beethovena jako inspiraci do budoucna.








Foto: Ivan Malý, archiv KlasikaPlus.cz
Příspěvky od Štěpán Hurník
- Moderní tvář České filharmonie s Adamsem a Musorgským v čele
- Když se spojí nespojitelné… Williams a Mahler s Danielem Hardingem
- O potřebnosti estetiky aneb Hudební kritika a rozvrat pražské univerzitní estetiky
- Za hranice expresivity. Kvarteto Fibonacci zapůsobilo Mozartem, Bartókem a Janáčkem
- Od racionality k patosu. Bruckner a Šostakovič pod berlínským drobnohledem
Více z této rubriky
- Pěvecká soutěž Antonína Dvořáka nabídla svěží vystoupení letošních oceněných
- Klavír v tanečním stylu. Marek Kozák na festivalu Janáček Brno
- Káťa ve vitríně. Brno vstalo hned se spadnutím opony
- Hudební Odyssea v žižkovském Atriu aneb Když mladí mají co říct…
- Dobrodružství s Bohuslavem Martinů a jeho violoncellovým koncertem
- Juraj Valčuha a Ester Pavlů dominovali na koncertě Slovenské filharmonie
- Jedna houslistka, tři role. Komorní večer s Martinou Bačovou
- Mládí Leoše Janáčka připomenul koncert v bazilice na Starém Brně
- Slyšet 2x. Agata Zubel a Orchestr Berg
- První houslový koncert Viktora Kalabise zazněl v Plzni