Na aktuální situaci kolem uvažované reorganizace oborů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy reaguje estetik, hudebník a publicista Štěpán Hurník zdůrazněním důležitosti estetiky ve vztahu k hudbě a hudební kultuře. Svými argumenty se hlásí ke studentskému a občanskému protestu, který se vzedmul proti akcím na prestižní pražské vysoké škole, jevícím se jako netransparentní.

Vedení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v polovině července předneslo návrh, aby estetika spolu s mnoha dalšími vybranými obory zmizela ze soustavy kateder a ústavů nejstarší univerzity v zemi. Studenti a široká veřejnost se proti tomu staví na odpor, organizují protesty a aktivizují mediální platformy. Všichni se však připravují na nejhorší. Dopady takto nezodpovědného a krátkozrakého rozhodnutí nelze nyní úplně předvídat. Jedno je ale jisté. S přerušením více než 250leté tradice, sahající až do dob Marie Terezie, by přišlo české kulturní prostředí o jedno z hlavních center estetického myšlení, což by se negativně zobrazilo na kvalitě tuzemského vysokoškolského studia a umělecké kultury jako celku.

Estetika coby svébytná disciplína věnující se specifickému vztahování se člověka ke světu, z něhož nejvýrazněji vystupuje poměr jedince k uměleckému dílu, nebyla nikdy jen školskou, do učebnic zapouzdřenou pedanterií, která by diktovala umělcům, jak mají tvořit. Identita estetiky v uspořádání humanitních věd naopak mnohdy prýštila z kooperace filozofů, publicistů a uměleckých kritiků s činiteli uměleckého života. Ačkoli nelze hovořit o jednomyslné shodě mezi svobodomyslnými tvůrci a racionalistickými estetiky, lze v dějinách nalézt řadu styčných bodů, v nichž se logické řetězce úvah o estetických tématech plodně doplňovaly s múzickými inspiracemi umělců. Kromě tvůrců, kteří své dílo podmiňovali úvahami o podstatě umění – z hudebního prostředí se zmiňme třeba o spisech Richarda Wagnera, Igora Stravinského, Paula Hindemitha nebo Arnolda Schönberga –, pobývá v hudebních dějinách již řadu let archetypální figura, jejíž existence je spojena s kvalifikovaným hodnocením hudebních děl. Jedná se o postavu hudebního kritika, jenž na pozadí estetických úvah o hudebním vývoji a zákonitostech hudebního umění usiluje o odhalení hodnot hudebních skladeb z hlediska jejich kompozice a provedení. Svými soudy o klasických či dosud neslyšených kusech rozviřuje debatu o estetické a dějinotvorné působnosti hudby, a podílí se tak na formování kulturní sféry, v níž demokratický konflikt o plodech hudebního tvoření ústí v uměleckou a estetickou výchovu společnosti. Právě v osobnosti hudebního kritika se skrývá to, co Friedrich Schiller v Listech o estetické výchově člověka ukládal každé poctivé estetice, totiž výchova ke společenské mravnosti a svobodě. 

Česká hudební historie je doslova přeplněna kritiky, kteří byli zároveň předními aktéry univerzitní estetiky. Jejich kloubení teorie s kritikou přitom nemělo jen vliv na rozvoj hudební publicistiky, ale také se pozitivně promítalo do chodu českých hudebních dějin. Začněme jménem Eduarda Hanslicka, který coby pražský rodák a žák Jana Václava Tomáška spojil s českou hudbou podstatnou část své kariérní dráhy. Ačkoli nebyl Čechem, nýbrž hrdým Rakušanem a později i váženým Vídeňanem, zapojil se během svých studentských let do horečnaté publicistické práce, přispíval do pražského německy psaného časopisu Ost und West a výraznou měrou se zasadil o české přijetí pokrokově smýšlejících romantiků, jako byli Robert Schumann, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Hector Berlioz nebo Richard Wagner. Netřeba dodávat, že to byli právě Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich, na něž vzrůst poptávky po německých a francouzských novinkách působil formativním způsobem. Díky Hanslickovi a dalším podobně naladěným intelektuálům tak měla pražská skladatelská elita k dispozici celé spektrum koncertních a operních vyžití, což se záhy výrazně promítlo do podoby rané české moderní hudby.

Hanslickova snaha o propagaci romantismu v tuzemském prostředí přitom neprýštila jen ze zájmu o německou post-beethovenskou produkci. Jeho kritická činnost byla taktéž výsledkem důkladného filozofického přemýšlení o kráse, uměleckém ideálu a estetické hodnotě. Hanslick byl vzorovým typem autora propojujícího osvětu se vzděláním a ideovostí. Mít jasné estetické cíle a z nich vyvozovat důsledky pro kýženou podobu skladeb, to byly akademické a publicistické mety Hanslickova díla. Jeho proslulá schopnost vyhmátnout specifika hudební skladby, jednou či dvěma větami je popsat a zhodnotit, tak nevycházela jen z kvalitního hudebního vzdělání, ale byla rovněž hnána potřebou dobrat se podstaty hudební krásy a tvořivého ideálu. Esteticky ideové zaměření motivovalo Hanslicka k ostrým kritickým výpadům, jež – jako v každé demokraticky strukturované oblasti – nejenže pozitivně rozrůzňovaly názory v rámci hudební obce, ale vyzývaly její členy k přijetí vlastního, důkladně vyargumentovaného stanoviska. Pro mladého Hanslicka měla mít moderní hudba kontury romantické: beethovenovsky opulentní, schumannovsky poetické a berliozovsky dramatické. Tento ideál pak měl být věcně podložen a řádně obhájen prostřednictvím výkladu díla samého. 

Co si vzít z Hanslickova díla s ohledem na český hudební život? Vyjma propagace romantismu by to byla jistě profesionalizace kritické publicistiky. Hanslick výrazně dopomohl ke zformování fundované kritiky, jež, opírajíc se o estetické diskuze o podstatě umění a krásna, vynáší do popředí kritikův ideový a hodnotový postoj. Je-li úkolem kritika diskutovat o hodnotách hudebních skladeb, pak nestačí jen znalost zákonů formy. K jednoznačnému a vyargumentovanému kritickému soudu je zapotřebí rovněž uvažovat o ideálech krásy, jejích projevech a nositelích. Estetika coby filozofická disciplína o estetických jevech, prožitcích a zkušenostech tudíž musí vstoupit do hudební kultury, aby uvědomovala posluchače o nutnosti svědomitě argumentovat ve prospěch individuálních kritických pohledů na hudební tvorbu. Pro naše účely z toho lze tudíž vyvodit, že má-li společnost vychovat dobrého kritika, měla by k tomu mít i dobrého estetika. A cítí-li společnost potřebnost estetiky, pak musí zachovávat univerzitní instituci, která bude sehrávat roli jakéhosi odborného majáku ve vlnobití hudební akce.

Hanslick patřil mezi tzv. kritiky ideové, protože znal povahu a limity lidské schopnosti soudit a hodnotit. Byl dobrým posuzovatelem hudebního dění, neboť dokázal zúročit estetické znalosti v kritické praxi. Takovými osobnostmi, jež pod Hanslickovým vlivem harmonizovaly estetiku s kritickou praxí, byli i Otakar Hostinský s Otakarem Zichem – dvě vůdčí figury univerzitního a publicistického života 19. a 20. století. Byli to oni, kteří slovy Josefa Bartoše reprezentovali v českém kulturním prostoru „vnímavé umělecké kritiky“, poněvadž uměli nazírat umění optikou estetiky a estetiku optikou umění. Kromě hanslickovského akcentu na ideovost však povýšili sepětí estetiky a praxe o další úrovně: aktivní podporu dobově nepochopených skladatelů a přísnou analýzu vnímání hudebních děl.

Otakar Hostinský, hudební kritik a estetik, spojil svůj život s každodenní publicistikou a vědeckou prací. Jakožto profesor na Katedře hudebních dějin a estetiky na Univerzitě Karlově (tehdy ještě Karlo-Ferdinandově univerzitě) založil významnou akademickou školu, z jejíhož lůna vycházeli respektovaní badatelé jako Otakar Zich, Josef Bartoš nebo i Zdeněk Nejedlý. Hostinský byl hanslickovským typem vědce, který se nespokojil s finančně zajištěným a privilegovaným místem univerzitního pedagoga, ale s prudkostí a neústupností vybojovával moderní české hudbě bitvy, jež nezřídka rozhodly o její budoucnosti. K takovým vítězným ofenzivám patřil především jeho boj o dílo Bedřicha Smetany. Jako jeden z prvních se Hostinský postavil proti nespravedlivé kampani českých kritiků a kulturních funkcionářů, kteří nesprávně pochopili Smetanův pokus vybudovat moderní národní hudbu na půdorysu nejnovějších hudebních a hudebně-dramatických žánrů. Hostinský si správně všiml, že Smetana využil wagnerovského hudebního dramatu a lisztovské symfonické básně, aby osvobodil české hudební umění od plytkých zpěvoher a národních odrhovaček, a posunul tak českou tvorbu na světovou příčku. Smetanova inspirace německou hudbou tedy nebyla, jak se domnívali kritici typu Františka Pivody, ústupkem imperiální a utlačovatelské mocnosti. Její využití mělo ryze umělecký a estetický náboj. Hostinský tímto dopomohl k pochopení Smetanova díla, neboť coby akademik odkryl jeho estetické, v pravém slova smyslu avantgardní jádro. 

Hostinský jakožto jeden z nejvýznamnějších českých estetiků prokazoval sepětí hudby a estetické teorie celou svou tvorbou. Nebyl to jen nesmiřitelný boj za odkaz Bedřicha Smetany, jemuž ke stáru věnoval i obsáhlou monografii, ale také jeho klíčový vstup do debaty o české hudební deklamaci, kterou vedl po boku Elišky Krásnohorské. Hostinského kritiky a estetické stati znamenaly přelom ve vývoji české opery, neboť tvorbu domácích skladatelů orientovaly k přísnému dodržování přirozeného rytmického spádu češtiny, daného její přízvučností. Zde je vhodné připomenout, že Hostinský napsal podle tohoto pravidla libreto k Fibichově opeře Nevěsta messinská. Tím se z estetického tématu stala praktická směrnice, jež bezprostředně ovlivnila vývoj dějin české hudby konce 19. a počátku 20. století. Hostinský – a spolu s ním i další proponenti dané koncepce – tak prolomil pomyslnou hranici mezi teorií a praxí, čímž ještě úžeji než Hanslick spojil estetiku s kritikou a skrze žánr hudební kritiky posunul tvorbu českých autorů o velký krok kupředu. Estetika se díky Hostinskému stala klíčovým hráčem v aréně hudebních dějin: bez ní by se česká hudba zřejmě ubírala jinými stezkami.

Otakar Zich, vysokoškolský pedagog a skladatel, je naším posledním zástupcem personální trojčlenky pražské estetiky a publicistiky. Jeho zásluhy o rozvoj české hudebnosti spočívají převážně v jeho spisech o estetickém vnímání hudby, v nichž položil pevné základy hudební kritice a české větvi experimentální, psychologické a fenomenologické estetiky. Vyložit veškeré Zichovy zásluhy o hudební vědu a estetiku by v rozsahu takto krátkého článku znamenalo holou sebevraždu. Lze však říci alespoň toto: Zich přichází s podloženou tezí, že má-li posluchač hudbě skutečně rozumět, musí vyjít z ní samé, jejích tónových a formálních tvarů. Vpravdě estetické vnímání hudby musí podle něj vycházet především ze schopnosti posluchače pochopit pohyb melodických, harmonických a rytmických forem, které se rozvíjejí v časovém průběhu skladby. Zichova estetika nás učí, že hudba je především krásným celkem, k jehož adekvátnímu porozumění je třeba nepřeceňovat vlastní emoce a nechat vyznívat dílo v jeho formální hravosti a hybnosti. Cit nesmí být překážkou k porozumění dílu podobně, jako porozumění nesmí bránit emočnímu zážitku. 

Teoretický vhled Otakara Zicha do estetického tématu hudebního poslechu dává hudební kritice, a tím i české hudbě, důležitý nástroj. Kritik má minimálně od dob publikace Zichových výsledků šanci stavět svá kritická stanoviska na pevné bázi estetického poslechu. Estetické vnímání hudby totiž není ani odbornou analýzou, v níž by šlo o detailní popis harmonické a kontrapunktické výstavby dané skladby, ani pasivní emoční reakcí. Jeho podstata leží někde uprostřed: mezi základní schopností orientovat se ve formě skladby a citovým zážitkem. Rolí kritika je v tomto ohledu porozumět souvislostem mezi jednotlivými tóny, jejich melodickým, rytmickým a harmonickým návaznostem a na pozadí emočního prožitku o nich vynést hodnotící soud. U Zicha se zkrátka kritik stává praktikujícím estetikem, jenž, přihlížeje k vlastním prožitkům, přetavuje porozumění znějící struktuře díla v kritický soud. Hudební obec je tak opět díky estetickému myšlení obdarována důležitým a s ohledem na úroveň veřejné diskuze podstatným instrumentem, jejž by si každý, kdo chce hovořit či psát o hudbě, měl osvojit.

Stručné medailonky tří „estetizujících kritiků“ a „kritizujících estetiků“ nám odhalují, že estetika představovala a stále představuje nutnou komponentu hudebního života. Estetika jakožto svébytný univerzitní obor přetrvává na poli hudební kritiky jako skrytá a mnohdy neprávem opomíjená praktická opora fundovaných kritických posudků, jež kultivují veřejnou diskuzi o uměleckých památkách a podílejí se na dynamice (nejen) hudebních dějin. Vyjma Eduarda Hanslicka, Otakara Hostinského a Otakara Zicha to jsou v dějinách pražské univerzitní estetiky především Antonín Sychra, Jaroslav Volek, Miloš Jůzl a Roman Dykast, kteří pokračovali a nadále pokračují v této mimořádně nosné tradici. Pro hudební kritiku a celou vědeckou obec je jejich práce nepostradatelná, neboť zjemňuje metody, jichž kritik využívá pro oceňování nejrůznějších hudebních aktivit. Je sice zřejmé, že nikdo – ani ten nejzkušenější a nejzodpovědnější kritik – nemá hodnotu hudebního díla zcela ve své moci, nicméně tvrdošíjná snaha se k ní alespoň přiblížit má nezastupitelnou roli v růstu a vývoji hudební kultury jako celku. Jak jsme viděli, estetika takovéto snaze může jít naproti. Proto by bylo přinejmenším nezodpovědné, kdyby obor s přímým dopadem na způsob, jakým o hudbě hovoříme a přemýšlíme, přestal na univerzitní půdě existovat. Takovýmto krokem bychom nenávratně zpečetili osud živé a pro českou hudebnost mimořádně prospěšné tradice. Nepošlapali bychom tím jen Hanslickovu, Hostinského a Zichovu péči o hudební kritiku, ale také naše vlastní potřeby podílet se na kulturním zkvalitňování veřejného života.

Foto: archiv Filozofické fakulty UK, archiv KlasikaPlus.cz, Wikipedie

Facebook X E-mail WhatsApp