Květnový ediční počin společnosti Deutsche Grammophon, která vydala novou nahrávku šesti symfonií Bohuslava Martinů v podání Bamberských symfoniků řízených šéfdirigentem Jakubem Hrůšou, se dočkal velmi příznivého ohlasu v britských médiích. Kulturní rubrika londýnských Timesů ho v tom měsíci dokonce zařadila mezi osm nejlepších alb klasické hudby.

„Chcete-li zvýšit příjem vitamínů, aniž byste brali pilulky, doporučuji, abyste si dopřáli Bohuslava Martinů, českého skladatele, jehož hudba zůstala vždy česká bez ohledu na to, jak dlouho žil v zahraničí,” napsala o kompletní nahrávce šesti symfonií Helen Charlstonová, hudební kritička listu Times. Připomíná, že Martinů ve svých přibližně čtyř stech dílech pokryl asi všechny žánry a nástroje, snad jen s výjimkou koncertu pro pozoun nebo pro mandolínu.

Samotnou nahrávku Bamberských symfoniků a Jakuba Hrůši hodnotí jako povýtce autentickou: „Vezměte první takty První symfonie. Sluncem prosvícený temperament; harmonické a rytmické vzorce; instrumentální štěbetání: to vše jsou nezaměnitelné otisky stylu Bohuslava Martinů,” píše Helen Charlstonová, podle které celou kolekci spojuje nebezpečí, že jednotlivé symfonie se můžou zdát jen jako další krajíc ze stejného bochníku. „Určitě bych vám doporučila, abyste neposlouchali celou nahrávku najednou,” pokračuje recenzentka, současně ovšem upozorňuje, že i tak jsou mezi nimi rozdíly v emocích a strukturách. Navíc nadšením překypující podání Jakuba Hrůši a jeho hudebníků znamená, že na nudu není místo. „Občas člověku z toho hudebního nasazení padá čelist,” uzavírá svou recenzi.

List Guardian označil projekt za slavnostní události. „Krom jedné jediné bylo všech šest symfonií zadaných či mělo premiéru v podání amerických orchestrů, i tak však vyzařují vitálního ducha české domoviny,” píše hudební kritik Clive Paget a dodává, že jde o část Martinů díla, která bývá často opomíjena. List připomíná, že orchestr Bamberských symfoniků založili v roce 1946 hudebníci německé národnosti vyhnaní po válce z Čech a Moravy, a tak je česká hudba hluboce vetkaná do jejich DNA. Jakub Hrůša podle něj navíc ví, jak ji z nich dostat. Osobitý svět zvuků Bohuslava Martinů zahrnuje orchestrální piano a energické bicí, zatímco jeho neoklasický pastoralismus je pravidelně podřízen kypící rytmické energii. Sluncem zalité synkopy První symfonie vyvěrají z průsvitných hlubin, než se ocitnou v kontrastu s pohřebním Largem – naříkající smyčce přes skrytě zvonivý klavír – a než pak jásavé ve finále končí přívalem adrenalinu.

Lyrická, zároveň energií překypující Druhá symfonie vychází z Antonína Dvořáka, jehož Rekviem je slyšet i v hloubavém závěru jinak zasmušilé a turbulentní Třetí symfonie… Pátá symfonie, která jediná měla premiéru v Praze, vyjadřuje skladatelův hluboký pocit nostalgie. Rtuťovité záhady Šesté symfonie označované také jako Symfonické fantazie pak uzavírají jeden z nejoriginálnějších cyklů dvacátého století. „Hrůša je velice přesvědčivým průvodcem a jeho vřelá interpretace symfonií Bohuslava Martinů se dostává k posluchači v prvotřídním zvuku,“ píše Guardian.

Ve svém červencovém vydání se věnuje nahrávce také magazín Gramophone. Recenzent David Gutman radí těm, kteří s Martinů začínají, aby si poslechli nejdříve Čtvrtou symfonii. Z celého souboru je totiž nejkouzelnější a odráží očekávání poválečného světa v časech neohraničeného optimismu. Všímá si, že v pomalé větě, kterou se jako obvykle Hrůša „zbytečně neloudá“, zůstávají opomenuty tři takty spojovacího klavírního sóla, které do skladby vrátil v roce 2010 ve svém martinůovském kompletu se Symfonickým orchestrem BBC dirigent Jiří Bělohlávek. Stejně jako u všech mistrovských děl, i zde existuje podle recenzenta více způsobů, jak symfoniím Bohuslava Martinů naslouchat.

Pro někoho například bude nejdůležitější, že zaznamenávají strastiplnou dobu v Šostakovičově stylu. Jiné možná upoutá lehčí, emočně méně propojená citlivost díla, přizpůsobujícího se skladbám podobným serenádám s prvky baroka. „Chimérický styl Martinů v minulosti vyvolával averzi jak u přesvědčených modernistů, tak i zastánců staré školy, pro které se dobře napsaná symfonie neobjede bez propojení kontrastů na velké ploše a také bez méně nahodilého zaujetí pro tonalitu,” připomíná krom jiného Gutman. Průvodní informace k nahrávce Deutsche Gramophon se zdají recenzentovi poněkud nezáživné. Ptá se, proč se v nich neobjevil třeba text Jakuba Hrůšy, který sám publikoval (International Martinů Circle, 6/21) a který navíc propaguje jeho hudbu z pódia? Vlastně je to ale jedno. Máme tu šest písní zachycujících touhu a naději (abychom parafrázovali Bělohlávkovu charakteristiku Šesté symfonie). „A těch je teď potřeba více než kdykoliv jindy. I proto je to nahrávka, kterou je třeba si hýčkat,” soudí David Gutman.

Foto: Bamberger Symphoniker, Deutsche Grammophon, Marek Olbrzymek, Nadace B. Martinů, FB Jakuba Hrůši

Facebook X E-mail WhatsApp