Výjimečnému postavení a uměleckému uznání Jakuba Hrůši v Londýně lze nejspíše přičíst, že mu organizátoři festivalu BBC Proms zcela svěřili dramaturgii koncertu, při kterém 1. září vystoupil na pódiu Royal Albert Hall se Symfonickým orchestrem BBC. Ten v letech 2006–2012 vedl jako šéfdirigent Hrůšův učitel Jiří Bělohlávek. Shodou okolností šlo o roli, kterou si pohostinsky vyzkoušela v červnu 1938 také skladatelka Vítězslava Kaprálová, jejíž Suita rustica nyní londýnský večer otevřela. 

Nebylo to jediné pojítko, tehdy třiadvacetiletá skladatelka totiž Suitu rusticu napsala na zakázku zprostředkovanou ředitelem vídeňského nakladatelství Universal Edition Alfredem Kalmusem, který emigroval do Londýna. Nutno dodat, že Hrůša přistoupil k dramaturgii s odvahou, když posluchačský tahák v podobě Rachmaninovova Klavírního koncertu č. 3 v podání českého klavíristy Lukáše Vondráčka „obložil“ méně známými díly, která v britském prostředí zatím nepatří ke kánonu české klasické hudby. 

V zaplněné Royal Albert Hall s kapacitou 5000 křesel bylo zřejmé, že český dirigent „nepřivezl“ Kaprálové dvanáctiminutovou skladbu s podtitulem Suita českých lidových písní a tanců jako brněnskou skladatelskou kuriozitu, nýbrž jako dílo rovnocenné tvorbě autorčiných nejuznávanějších současníků. Folklorní motivy, kterými je první věta protkána, navodily v koncertním sále atmosféru středoevropské lidové veselice, zatímco v druhé větě se elegantně prolnul rychlý a rytmický taneční motiv furiantu s typickou středoevropskou melancholií a vnitřní zahleděností. A Jakub Hrůša je snad jako málokterý jiný dirigent dokázal obecenstvu zprostředkovat s takovou přesvědčivostí a intenzitou, že publikum, v chybné domněnce, že skladba v té chvíli skončila, odměnilo dirigenta a orchestr předčasným potleskem už po druhé větě. 

Podle části londýnských kritiků zůstává Suita rustica ve stínu dřívější Vojenské symfoniety. Ale například deník The Times napsal: „Pozoruhodná textura v Suitě rustice dává tušit osobitý tvůrčí hlas. Lesní rohy se nesou nad mrazivými smyčci a třpytivou harfou. Z větší části jde o příjemnou, dobře odvedenou syntézu moderních mistrů. V otevřených harmoniích zaslechnete tu a tam Martinů a jinde zase Stravinského hravé nepravidelnosti, které vyvedly orchestr nakrátko z pravidelného rytmu.“

Byla-li pro londýnské publikum Suita rustica tak trochu exotický předkrm, Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3 d moll, op. 30 byl hlavní chod. Podle hudebních znalců představuje vrchol romantického klavíru a současně jeden z technicky nejobtížnějších koncertů vůbec. Pro českého klavíristu Lukáše Vondráčka jde navíc o srdeční záležitost, právě s Rachmaninovovým Koncertem č. 3 vyhrál před deseti lety v Bruselu Soutěž královny Alžběty. Posluchače a zřejmě i porotu tehdy zaujal nejen technickou virtuozitou, ale také emočním a fyzickým nasazením, se kterým ho pojal. Na internetové videoplatformě YouTube má dnes jeho záznam přes milion zhlédnutí a stovky obdivných komentářů od posluchačů z celého světa. 

Technická virtuozita i emoční hloubka provázely také Vondráčkův dlouho očekávaný debut na festivalu BBC Proms. Pro londýnský večer však zvolil o něco méně performativní podání, jako by si po deseti letech od bruselského triumfu (a desítkách vystoupení se světovými orchestry) našel ke skladateli i jeho hudbě jiný, možná uměřenější vztah. „Ta-která skladba pro mě znamená něco úplně jiného dnes a něco jiného znamenala před 15 lety. A zase za dalších patnáct let tomu bude jinak,“ připustil Vondráček již dříve v rozhovoru pro Český rozhlas, když hovořil o tom, že vztah k hudbě a jejím jednotlivým dílům je „celoživotní proces.“ 

Přičítal jsem své limitované posluchačské zkušenosti, když se mi na začátku koncertu zdálo, jako by doprovodný orchestr symfoniků BBC přepnul v úvodu na autopilota, snad ve snaze, aby nechal vyniknout klavíristově hudební přesvědčivosti. Podobný postřeh měl však i citovaný kritik londýnských Timesů Daniel Lewis, když napsal, že v úvodu „za českým klavíristou zaostával.“ Samotný Vondráčkův výkon současně označil za „brilantní projev technického mistrovství“, které si naprosto zasloužilo nadšené ovace publika, včetně dupání do podlahy a nadšených výkřiků „bravo“. Po opakovaných návratech na pódium odměnil Vondráček vřelé přijetí publika Smetanovou polkou Hulán (v anglickém prostředí uváděnou jako The Lancer).

Méně přesvědčivý shledal výkon českého klavíristy kritik portálu theartsdesk.com David Nice, když o něm napsal: „Technicky šlo o oslnivou přesnost, přednesu však chyběla plynulost. Romantickou melodii interpret až příliš oddělil od zbytku skladby a skutečnou jiskru a energii výkon dostal teprve během mohutné kadence a v samotném závěru.“

Stejně jako při opulentní večeři dostalo publikum čas strávit hlavní chod během pauzy, další chod poněkud exotické chuti mu Jakub Hrůša a symfonikové BBC podali v podobě Janáčkovy Sinfonietty. Inspirace k ní měla přijít z letmého poslechu vojenské dechové hudby v parku v Písku při návštěvě milované múzy Kamily. 

Sto let po její premiéře mohl Jakub Hrůša těžko zvolit vhodnější sál, než poskytuje rozlehlý prostor a vysoká klenba Royal Albert Hall. Daly totiž vyniknout třeskutým žesťům vítajícím v Janáčkově interpretaci tehdejší IX. všesokolský slet a také výročí vzniku samostatného Československa.

Častou změnou tempa a hudebních motivů připomíná Sinfonietta filmovou hudbu a poslech v mysli chtě nechtě vyvolává vizuální či rovnou filmové obrazy. Ostatně čtvrtá věta Sinfonietty se stala znělkou kdysi úspěšného televizního seriálu Korunní soud. A Janáčkovu skladbu adaptovala pod názvem Knife-Edge na své první album v roce 1970 kultovní britská skupina progresivního rocku Emerson, Lake and Palmer. Rockové hudebníky zřejmě zaujal neobvykle drsný a osvěžujícím způsobem jedinečný zvuk, který skladbě dodává Janáčkovo využití intervalu velké sekundy a jejího protějšku malé septimy. 

„Pohled na devět dodatečných trumpetistů, dvě extra baskřídlovky a dvě basové trubky je vždycky nádhera a zvuk téhle třináctky na horním kraji orchestřiště byl ve fanfáře, která Sinfoniettu otevírala, bezchybně expresivní,“ napsal kritik portálu theartsdesk.com. Dirigent hnal dodatečné žestě a s nimi i vybraný zbytek orchestru naléhavě vpřed, nikdy však příliš tvrdě. Před očima se odvíjela minulost Brna, romanticky úchvatné smyčce v zahradách Starobrněnského kláštera. „Stručně řečeno, lepší už to být nemohlo,“ zakončily svou recenzi britské internetové stránky věnující se umění. 

A tak snad poněkud překvapivě přijala ostrovní kritika Hrůšovu odvahu rozšiřovat obzory londýnského publika (tedy Janáčka a Kaprálovou) s větším nadšením a ohlasem než sázku na dramaturgickou jistotu v podobě posluchačského magnetu z první dvacítky nejuznávanějších orchestrálních skladeb klasické hudby na světě. 

Foto: BBC Proms

Facebook X E-mail WhatsApp