S obřadně vztyčenou pilou, dlouhým kabátem a buřinkou na hlavě; takový se nám zjevil Hajime Sakita na koncertě KPH v Plzni 21. října. Do sálu jej následovalo komorní uskupení (circa okteto) Plzeňské filharmonie a dirigent Chuhei Iwasaki.

Nástroj večera – kanadská pila – je nástroj kuriózní: konkrétně spadá do kategorie třecích idiofonů, tj. nástrojů znějících chvěním sebe sama, nikoliv rozechvěním struny či membrány na nich napjatých. Zvuk kanadské pily je sinusoidní a až nepřirozeně perfektní; možná proto je ve starších filmech používaný pro zvukomalbu duchů… Je záslužné a pozoruhodné věnovat celý koncert takovému netradičnímu nástroji, avšak, nalijme si čistého vína, pila je hudebním nástrojem dosti limitovaným. Neumožňuje polyfonní hru, artikulace je značně jednotvárná (změna výšky tónu se děje vždy do jisté míry glissandem), barva tónu neměnná (pokud vyloučíme perkusivní styl hry). Vzrušující je naopak relativně široká dynamická škála a možnost vibrata.

Pokud však kanadské pile dopřejeme vhodné podmínky, tak aby mohla dát na odiv své vlastní kvality bez napodobování cizích předloh, dosáhneme skvělých výsledků: jako důkaz nechť poslouží například skladba Sōmokutō, zkomponovaná přímo pro Hajime Sakitu skladatelem Atsuhiko Gondaiem apremiérována roku 2022 v Tokiu. Skladbu je možné chápat jako programní, neboť její název – sōmokutō – označuje kamenné monumenty vztyčované pro uctění přírody, resp. japonské panteistické bohy kami. Svým zasazením v krajině a náboženským uplatněním můžeme tyto menhiry přirovnat k našim Božím mukám. 

Samotná skladba je tajemná, thrillerově napjatá, fluidně přecházející mezi polárními kontrasty – je tím snad vyjádřena nevypočitatelnost a nelítostnost přírodních sil, které – obzvlášť v Japonsku – stejnou měrou berou i dávají. Kanadská pila vyluzovala meluzínu protínající celé hudební dílo, která jako příslovečná červená nitka pojila rozdílné díly k sobě. Výraz ostatních, tj. klasických, hudebních nástrojů byl odpovídajícím způsobem nivelizován na prapůvodní výrazové prostředky: tremola (chvění) a příkrá glissanda. Pila pak odpovídala drhnutím a svištěním. Zvuková hmota přecházela agilně – stejně jako vítr ve své síle i směru – od „zvukové mýtiny“ až k explozivnímu „okřikování se“ nástrojů navzájem.

Program nabídl i aranže klasických skladeb, u kterých se však nástroj zbytečně trápil při snaze suplovat původní obsazení. Zvláště pak u Šavlového tance Arama Chačaturjana, kde je odděleně artikulovaný tón – tj. tón, jehož není zmíněný třecí idiofon schopen – hlavní stavební jednotkou skladby. 

Jednotlivá čísla prokládal japonský host proslovy ve své mateřštině, které pohotově překládal dirigent Chuhei Iwasaki. Během večera jsme se postupně dozvěděli, jak se na hudební pilu vůbec hraje, jaké byly inspirační zdroje pro interpretované skladby (v paměti utkvělo: kapání okapu u sousedů u Water Drop Rendezvous) a další zákulisní zajímavosti. Vzpomínka byla věnována Petru Dopitovi, který kromě své pěvecké kariéry pěstoval i hru na kanadskou pilu, a byl též společným známým obou Japonců. Pozoruhodné je, že Hajime Sakita není jen interpretem, ale i invenčním skladatelem, jehož díla nezůstávají v šuplíku, ale kromě koncertních provedení jsou i součástí různých seriálů – skví se třeba v portfoliu pořadů NHK (jap. paralela k ČT).

Ouvertura jedné z jeho kompozic – Suite for Landscapes of Sun and Moon – se stala pomyslným zlatým hřebem a zároveň upoutávkou na „hlavní koncert“ následujícího dne v Měšťanské Besedě (Hajime Sakita & hudební pila & Iwasaki, 22. října). Název díla odkazuje k vzácnému malovanému paravánu z 16. století: Krajina slunce a měsíce ve čtyřech ročních obdobích. Světová premiéra této skladby proběhla minulý rok na EXPO Ósaka, a to přímo za doprovodu Plzeňské filharmonie. 

Hajime Sakita se zde plně představuje jako sound-artový umělec – kromě mnoha zvukových efektů pily se ve skladbě uplatňuje třístrunný elektroakustický nástroj pro pizzicato, vlastní pískání pro napodobení zpěvu ptactva; dále pak chrastítka, zvonky nebo třeba rotační zvuk gumové trubice. Vývoj skladby se dá charakterizovat principem „od detailu k celku“. Na rozdíl od spíše monumentálních symfonických básní Západu, kde se skladatel snaží pojmout všechny hory a oceány, nás v kontrastu s tímto přístupem Hajime Sakita zve na konkrétní místo, snad v lesíku poblíž jeho bydliště, abychom se společně s ním zaposlouchali do každého jednotlivého zvuku. Postupně se naše vnímání otevře čím dál většímu počtu podnětů a z nedávno ještě homogenního celku samovolně povstává harmonie, jen aby stejně náhle vymizela; prchavost blaženého okamžiku. Jako poslední utichá zpěv ptáčka, resp. tón kanadské pily, a skladba se uzavírá.

Tato závažnější díla byla v rámci koncertu vhodně doplněna drobnějšími skladbami, které by se daly charakterizovat jako eklektické – umně v sobě kombinovaly tropy a figury filmově hudební kompozice: nechyběl chytlavý rytmus, tklivé melodie a příjemně konsonantní harmonie. Koncert končil až v rodinné atmosféře, a to společným zpěvem lidové písně zvolené na míru – Plzeňské věže. 

Vystoupení Hajime Sakity se stalo dalším v řadě počinů česko-japonského hudebního sbližování v režii Plzeňské filharmonie, resp. ozvukem jejího hostování na EXPU v Ósace. Zdá se, že tato kulturní výměna ještě není vyčerpána, a my se můžeme jen těšit na další podobné akce – například na avizovanou spolupráci s vizuálním umělcem Yoichi Ochiaiem.

Foto: Tomáš Feix

Facebook X E-mail WhatsApp