Plzeňané Plzeňanům… I tak by se dal charakterizovat koncert, při kterém se v pondělí 23. března v rámci festivalu Smetanovské dny představil houslista Kryštof Kohout po boku klavíristy Petra Nováka. Posluchači příchozí do Domu hudby prožili umělecky hodnotný večer.

Umělecká dráha houslisty Kryštofa Kohouta je vzrušující a inspirativní, přičemž se odehrává převážně v zahraničí. Než se však vydal dobýt svět – a má k tomu dobře nakročeno soudě podle kalendáře nadcházejících vystoupení –, studoval na plzeňské konzervatoři u Radky Beranové a ještě před tím na ZUŠ Bedřicha Smetany Plzeň u Olgy Kinzlové (dříve Hráchové). A že je na něho rodné město patřičně hrdé, stvrzuje téměř každoročně: letos Uměleckou cenou města Plzně, v minulých letech pak řadou Plzeňských Orfeů. 

Klavírista a pedagog Petr Novák se věnuje již dlouhou řadu let pěstování kulturního podhoubí města Plzně, ať se jedná o celou generaci vychovaných hudebníků na ZUŠ a konzervatoři, spolupráci s Plzeňskou filharmonií, pořádání koncertů či nezanedbatelnou publicistickou činnost. 

Jako duo se oba hudebníci nepředstavili poprvé. Vzpomeňme na příklad jejich vystoupení v rámci projektu Čtyři matiné z roku 2024. Zájem publika o jejich „comeback“ byl značný, soudě podle naplněného Sálu Antonína Dvořáka v Domě hudby dne 23. března.

Koncert otevřela Beethovenova Houslová sonáta č. 6, op. 30. První věta je elegantní, ale ne bezzubá. Obsahuje výboje šestnáctinek, do nichž hudebníci vstupovali s nadšením surfařů, kteří zrovna natrefili na tu správnou vlnu. Obecně však věta tenduje k vyjádření uhlazené vyrovnanosti a odměřenosti. A právě těmito atributy interpretace oplývala. Příjemně překvapila přebohatá zvuková paleta houslí Kryštofa Kohouta, zvláště v nižších a středních dynamikách. Houslista kreativně modeloval každý tón a každou frázi. To vše v perfektní souhře s Petrem Novákem, který v doprovodné roli vnášel do souhry stabilitu a čitelnost, v sólech se pak zase nebál vhodně převzít iniciativu. Stojí také za zmínku, že všechny Beethovenem předepsané nuance (a že jich není málo) hudebníci poctivě dodržovali – výsledkem byla sebevědomá subita i echa.

Pomalá druhá věta se nenechává omezit svou definicí, naopak je tečkovaným rytmem lehce rozhoupaná a přívětivá, jako posezení v křesle u krbu. Tu a tam se sice mihne odlesk smutné nostalgie a zašlé slávy, ale jen v mezích klasicistního stoicismu. Interpretace byla graciézní, procítěná a promyšlená; se sehranými agogikami, něžnými pianissimy a pečlivou artikulací. V klavíru zaujaly lehce groteskně interpretované oktávové přiznávky, podpořené v jejich bezprostřednosti sušší pedalizací. V závěrečné části se skrze konstantní akordickou pulsaci klavíru hudební tok zastavil, zprůzračněl a zpěvný tón houslí mu dodal niternost.

Třetí věta sestává z variací, které zčásti posloužily pro předvedení brilantní techniky obou hudebníků. Nejvíce však zaujala variace s pořadovým číslem čtyři, neboť poskytuje relativně velkou expresivní svobodu. Té dvojice využila na maximum a její místy až výbušný dialog byl velmi osvěžující. Při poslední šesté variaci demonstrovali Kryštof Kohout a Petr Novák jasný tah na branku, kdy bez jakéhokoliv zaváhání celou Sonátu uzavřeli ve svižném návalu triumfálních figurací a akordů.

Před pauzou zazněla ještě jedna pozoruhodná skladba: Nokturno a Tarantella, op. 28 od Karla Szymanowského. Zvláště v Nokturnu bylo možné vychutnat témbrovou i dynamickou bohatost nástrojů. Tato veskrze exotická část je plná orientálních melismat, neuchopitelných meluzín a znepokojivých vzruchů; jako přelud se zjevuje a také stejně tajemně mizí. Petr Novák svou hrou rozprostíral perské koberce harmonie, na nichž kličkovali hadi v choreografiích té či oné melodie Kryštofa Kohouta. Prudká Tarantella pak byla interpretována ve velmi rychlém tempu a s velkým elánem.

Druhá část koncertu byla věnována Sonátě A dur pro housle a klavír od Césara Francka. Je to líbezná skladba, příhodně věnovaná jako svatební dar legendárnímu houslovému virtuosovi Eugènu Ysaÿovi. První věta překypuje vroucností a něhou: popisuje fázi „růžových brýlí“, kdy se zdá, že všechny naše touhy jsou nadosah ruky, až se nám z toho točí hlava a chvěje srdce společně s vibratem houslí. Roztoužený tón Kryštofa Kohouta nás do takového rozpoložení perfektně naladil. Zdánlivě nekonečné modulace jako kdyby slibovaly i to, o čem se ani neodvážíme snít. O tom také vyprávělo sólo Petra Nováka, jehož ladná melodie ladně klouzala nad peřejemi doprovodných figur.

Druhá věta tuto idylu nabourává: je plná nepochopení, rozčarování a zloby. Ztráta iluzí je zrcadlena zuřivostí tempa i dynamiky, přičemž v přednesu obou hudebníků měly tyto momenty až odzbrojující efekt. Po takovém výlevu emocí je pochopitelné, že se následující třetí věta nese nejprve v duchu odcizení, přehodnocování a hledání. Po chvíli nástroje přece jen naleznou společnou řeč, respektive melodickou linku, a protnou se v harmonickém dialogu, který postupně sklouzává až k patetickému dojetí. Interpretace Kryštofa Kohouta a Petra Nováka toto vyznění podpořila. Poslední čtvrtá věta je bezvýhradně radostnou písní života, kterou duo zakončilo bombastickým finále.

Reakce publika byla bezprostřední; přišel bouřlivý potlesk a několik zvolání „Bravo!“. Kryštof Kohout a Petr Novák odměnili publikum hned dvěma přídavky, nejprve Dvořákovým Scherzem ze Sonatiny G dur a posléze Španělskou serenádou od Cécile Chaminadeové. Sympatická tečka za příjemným večerem, od Plzeňanů pro Plzeňany.

Foto: Jan Růžička

Facebook X E-mail WhatsApp