Zatímco filmová hudba „západní“ provenience – různí Potterové, Piráti a Páni – se těší přízni orchestrů již delší dobu, uvádění „východní“ (konkrétně japonské) produkce je stále spíše raritou, byť i to se začíná měnit. Dokladem takového posunu je koncert The Sound of Epic Anime Plzeňské filharmonie ze dne 19. března, kdy dirigoval její šéfdirigent Chuhei Iwasaki.

Generace mileniálů jistě zavzpomíná s notnou dávkou nostalgie na prehistorii distribuce japonských zábavních médií u nás: od konzolí Nintendo přes televizní kanál Jetix až po různé karetní hry a internetová fóra. Zatímco kolem roku 2015 se stále ještě jednalo spíše o uzavřenou komunitu, ve třetí dekádě našeho století se tato subkultura stala jedním z proudů současného mainstreamu, minimálně mezi mladou generací. Takřka se stejnou lehkostí, jako by šlo o zdejší produkci, lze v knihkupectví zakoupit komiksy manga, zhlédnout v kině kreslené filmy anime, v kavárně zaslechnout J-pop, pořídit si tričko s japonskými znaky nebo třeba navštívit akci s japonskou tématikou (na příklad hanami – svátek rozkvetlých třešní) či přímo jeden z anime conů (z angl. slova convention = shromáždění, konference, festival).

Pokud vám zmíněné pojmy nic neříkají, byl by pro vás doprovodný program koncertu možná překvapením. Spočíval v cosplay show, kdy sezvaní imitátoři fiktivních postav, neboli cosplayeři (složenina anglických slov costume a play, tj. „hra s kostýmy“) lemovali přístupové cesty do sálu, vítali hosty a bylo možné se s nimi též vyfotit. Výběr ztvárňovaných postav vycházel přesně z programu koncertu, co víc, v sofistikovaném odkazu na obsah filmu Howlův kráčející hrad (Howl’s Moving Castle) reprezentovala dvojice uvaděček svým kostýmem dvojí podobu hlavní hrdinky Sofie. Bylo tedy evidentní, že tematice byla věnována značná péče. Člověk se však přese všechno nemohl zbavit jisté rozpačitosti vycházející z kontrastu honosné architektury a interiéru Měšťanské besedy s novodobými kostýmovanými charaktery. Ke crossover koncertům však jistá dvojakost patří, stejně tak jako otevřená mysl k novým podnětům. Provedení anime soundtracků předním symfonickým tělesem se k takovým objevným akcím dozajista řadí.

Od dob covidových se tu a tam objevovaly první vlaštovky takových počinů, jejichž pomyslné hnízdění snad zvěstoval sám Joe Hisaishi (*1950; vlastním jménem Mamoru Fujisawa), když poprvé v roce 2017 – na turné The World of Joe Hisaishi – a pak ještě vpředvečer covidové krize roku 2019 – na turné Symphonic Concert – představil v České republice svou hudbu pro animovaný film.. Při své doposud poslední návštěvě Česka v roce 2022 se nám představil i v kontextu čistě klasické hudby, a to na brněnském koncertě Hisaishi diriguje Hisaishiho (reflexe ZDE). Jeho zahraniční renomé stvrzuje kupříkladu několik desek vydaných u DeutscheGrammophon v nedávně době.

V podání Plzeňské filharmonie zaznělo 19. března V Měšťanské besedě hned několik jeho skladeb vytvořených pro filmy Hayaa Miyazakiho ze Studia Ghibli. Přestože se jednalo o zkrácené verze skladeb, jejich esence zůstala zachována: nostalgie Cesty do fantazie, transcendentálnost Princezny Mononoke, bezstarostnost Doručovací služby čarodějky Kiki i rozpolcenost Howlova kráčejícího hradu. Nechyběl ani bodrý Můj soused Totoro.

Moderování večera se ujal dirigent Chuhei Iwasaki. Mezi jednotlivými čísly poutavě i vtipně osvětloval problematiku anime a souvisejících pojmů. Když přišla řada na oddíl věnovaný sérii Naruto, prozradil nám dirigent etymologii tohoto slova, zahrnující mořské vodní víry, jídlo (narutomaki) a též stejnojmennou anime sérii, čítající již stovky epizod. Její původní bojovnou a energickou znělku zkomponoval Toshio Masudav roce 2002, přičemž Plzeňská filharmonie zahrála aranžmá Yasuharu Takanashiho z roku 2016. Velkým překvapením bylo promyšlené zapojení publika do interpretace této skladby, a to formou skandování. Ze série Naruto též zazněla neméně známá melodie Grief and Sorrow, kde primárius zaujal tklivým glissandovým legatem.

Další těžkou váhou ve světě anime soundtracků je Shiro Sagisu (*1957), který kombinuje symfonickou monumentálnost s neotřelými jazzovými progresemi. Příkladem užití takové osvěžující uvolněné harmonie byla skladba Never Meant to Belong pro sérii Bleach, kde po typickém přešlapování z jednoho akordu na druhý (vyskytuje se na příklad i v jeho skladbě Thanatos) je následné stupňovité šplhání melodie barveno vždy jiným překvapivým akordem. Snad největší věhlas však tomuto skladateli vynesl soundtrack k sérii Neon Genesis Evangelion, což je postapokalyptický psychologický thriller odehrávající se v kulisách žánru mecha, neboli bojových robotů pilotovaných lidmi. V interpretaci Plzeňské filharmonie zazněla strhující skladba Decisive Battle, kde rozpálené smyčce dosahovaly až laserového zvuku, zatímco instrumentace bicích útočila na základní pud „bojuj, nebo uteč“. Publikum se dočkalo i legendární znělky Cruel Angel’s Thesis od Yoko Takahashi v atraktivní symfonické aranži, která na maximum využila témbrový potenciál orchestru a byť se charakterem odchýlila od původní adrenalinové verze, bylo to jen k dobru věci.

Společným jmenovatelem takřka všech dalších skladeb byla jejich čitelnost a emoční nasycenost: ať se jednalo o hudební vyjádření „přeskočení jiskry“ ve Sparkle od skupiny Radwimps pro romantický film Your Name, skomírající naději ve skladbě T-Kt od Hiroyuki Sawana pro dramatickou sérii Attack on Titan či vyjádření extrémní síly postavy Rengokuze série Demon Slayer od skladatele Go Shiiny. Nesmíme zapomenout ani na zastoupení série One Piece a v neposlední řadě také suitu třech skladeb z JoJových prazvláštních dobrodružství (JoJo’s Bizarre Adventure).Vše bylo provedeno naprosto korektně, s nasazením a citem pro zachování charakteru skladeb. Jedinou vadou na kráse bylo to, že v dynamicky exponovaných pasážích s ozvučením a vmixovaným zvukem digitálních nástrojů nad rámec symfonického forte fortissima docházelo zvláště v předních řadách k nakupení hlasitosti až nad snesitelnou úroveň.

Celkový dojem každopádně zůstal neoddiskutovatelně pozitivní a obecenstvo si vyžádalo svým potleskem ve stoje přídavek, kterým se stala melodie ze série Dragon Ball Z. Dirigent Chuhei Iwasaki prozradil, že jeho otec tuto sérii sbíral ve formě komiksů manga. Koncert se uzavřel na nótě neochvějného optimismu, který ze skladby sálal a kterého je v dnešní době potřeba více než jindy.

foto: Smetanovské dny / Dominik Beránek

Facebook X E-mail WhatsApp