Vlajkovou lodí letošního 22. ročníku Hudebního festivalu Znojmo je barokní opera-balet Galantní světy Jeana-Philippa Rameaua. Dílo, které pomyslně dopluje jak do Peru, tak do Turecka, vzniká v novém znojemském Centru Jízdárna, a to pod hudebním vedením Tomáše Netopila směrem k premiéře 16. července. Po režijní stránce je hvězdně obsazená inscenace v péči jednoho z nejoriginálnějších tuzemských tvůrců, kterým je umělecký šéf Opery Jihočeského divadla Tomáš Ondřej Pilař. A právě s ním KlasikaPlus.cz připravila rozhovor.

Co vás jako první napadne, když se řekne Znojmo?

Jako první mě napadnou lidé. Znojmo sice není velké město, ale energie, s jakou zde vzniká kultura, je mimořádná. Na festivalu se podílí obrovské množství dobrovolníků a z jejich práce čiší silný pocit osobní odpovědnosti za to, aby se věc podařila. Mám pocit, že právě tady si znovu připomínám jednu z podstat umění – není to izolovaný výkon několika profesionálů, ale společné dílo, na kterém se různými způsoby podílí celý region. Každá zdejší inscenace v sobě nese nejen práci tvůrců a interpretů, ale také otisk místa, ve kterém vznikla.

Pro letošní Hudební festival Znojmo připravujete jeho hlavní akci, kterou je opera-balet Galantní světy Jeana-Philippa Rameaua. Když přijde podobná nabídka, co režisér zejména zvažuje při rozhodnutí, zda ji přijmout? Přece jen, zadání je poměrně specifické…

Upřímně, v případě Znojma to rozhodování nebývá těžké, protože se sem s velkou vděčností vracím již k páté spolupráci a pokaždé to je pro mě nejen úžasný zážitek, ale také velká příležitost k uměleckému růstu.

Ale všeobecně pro mě při rozhodování hraje roli několik věcí. V první řadě si kladu otázku, zda skrze zadané dílo mohu vést dialog s dnešním publikem. Stejně důležití jsou pro mě lidé, se kterými budu spolupracovat. Důležitý je i prostor a projektová vize, ale musím se přiznat, že specifické podmínky vzniku mě spíše přitahují, než odrazují. Režii totiž vnímám zejména jako hledání (a nebo vytváření) smyslu díla v konkrétním čase a prostoru.

Rameauovy Galantní světy jsou výzvou snad ve všech těchto ohledech. Z interpretačního hlediska jde o mimořádně náročný titul, který klade řadu otázek a nenabízí jednoduché odpovědi. Zároveň mě oslovila možnost připravit první operní produkci pro nově zrekonstruovanou Jízdárnu, která nebude jen hracím prostorem, ale také jedním z témat, o kterých budeme hrát.

„Velmi odvážné operní režie díla se ujal Tomáš Ondřej Pilař, jehož vizuálně opulentní rukopis si nelze splést snad s žádným jiným režisérem,“ zní výrok jednoho z recenzentů směrem k vašemu nedávnému jindřichohradeckému počinu. Dále platí, že Rameauovu operu-balet tvoří obrazy zasazené do tehdy exotických krajin – Turecko, Persie, Peru a Severní Amerika – a vy jste v daném případě nejen režisérem, ale i scénografem. Může se na „vizuálně opulentní rukopis“ divák těšit i tentokrát?

Každý prostor i každé dílo si podle mě říkají o míru scénografické stylizace samy. Pokud se ptáte na „vizuální opulenci“, nevnímám ji jako hodnotu samu o sobě. Vizuální řešení inscenace má vždy vyrůstat z interpretace díla a z logiky prostoru, v němž vzniká.

Jedna z prvních otázek, kterou jsem si nad Galantními světy položil, byla, jak si lidé v roce 1736 představovali exotické země, o nichž tehdy slýchali, aniž by je někdy spatřili na vlastní oči. Jejich představy vznikaly z cestopisů, rytin, vyprávění a fantazie. Rozhodl jsem se proto, že se na ony vzdálené kraje podíváme právě očima barokního člověka, v jehož mysli se tyto světy rodí a zase zanikají. A proč vlastně? Je to oslava života v jeho pestrosti a všech představitelných podobách. Velká vize lidskosti korunovaná láskou, přátelstvím a radostí. To je přenádherné téma!

Základem scénografie je členitý prostor připomínající kabinet barokních kuriozit, místo plné objevování, úžasu i představivosti. Inspiraci jsem hledal mimo jiné ve výtvarném světě Versailles, který je s Rameauem přirozeně spojen. Důležitou roli bude hrát také styl svícení, vycházející z principů tenebrismu, šerosvitu a sfumata.

Organizátoři lákají na autentickou interpretaci, což je v případě barokní hudby dnes už v podstatě standard. Vykáže i režisér nějakou snahu o autenticitu?

Myslím, že pojem autenticita má v hudbě a v divadle trochu odlišný význam. V oblasti historicky poučené interpretace usilují hudebníci o co nejhlubší porozumění dobovému zvuku, způsobu frázování nebo práci s tempem. Režie ale pracuje s jinými prostředky, a proto si musí klást trochu odlišné otázky.

Nemyslím si, že bychom dnes dokázali rekonstruovat barokní divadlo tak, aby to bylo divácky vypovídající. Změnil se způsob, jakým vnímáme čas, obrazy, znaky, příběh i psychologii postav. Můžeme se však pokusit porozumět tomu, jak tehdejší člověk přemýšlel o světě a jaké emoce v něm dílo vyvolávalo. A právě v tom spatřuji skutečnou autenticitu – nikoli v mechanické rekonstrukci divadelních konvencí, ale ve snaze pochopit principy, z nichž vznikaly.

Možná právě v tom spočívá největší paradox autenticity. Nejde o to přenést diváka do osmnáctého století. Jde o to umožnit mu na okamžik uvažovat způsobem, jakým tehdejší svět uvažoval sám o sobě. Pokud se to podaří, může být setkání s barokní operou překvapivě současné, a to i bez svícení svíčkami nebo bez malovaných kulis.

Dílo je charakterizováno jako opera-balet, tedy nejen opera, ale i balet, kdy choreografii má na starosti Martin Šinták. V soupisu obsazení tanečníci nejsou uvedeni. Dá se to chápat tak, že pohybový vklad bude požadován od operních pěvců?

Martin Šinták připravil choreografii pro deset profesionálních tanečníků, ale bylo by zavádějící chápat tanec jako samostatnou složku inscenace. V Rameauově opeře se zpěv, hudba a pohyb prolínají natolik organicky, že tanec se stává přirozeným jazykem celé inscenace. Proto se netýká jen tanečníků, ale také sólistů a sboru.

Obsazení je na tuzemské poměry opravdu hvězdné, kdy světoznámý Adam Plachetka dále chová svůj vřelý vztah k festivalu, a kromě Plachetky se představí například Hana Blažíková, Michal Marhold, Lukáš Zeman a také někteří zahraniční zpěváci. Čím je režisérovi platný fakt, že pěvci, které má k dispozici, zazpívají „všechno“? Pracuje vůbec režisér nějak s pěveckou schopností obsazených, nebo ho zajímá jenom herecká složka?

Pěveckou schopnost podle mě nelze oddělit od ostatních složek jevištního projevu. Hlas, pohyb, herectví i osobnost interpreta tvoří jeden celek a teprve jejich propojení vytváří skutečně přesvědčivou operní postavu. A zde vnímám jako klíčovou vynikající spolupráci s dirigentem Tomášem Netopilem, s nímž zažívám radostné „tažení za jeden provaz“.

Obsazení letošních Galantních světů je v tomto směru opravdu výjimečné a pro režiséra velmi inspirativní. A tak zde velmi často považuji za svoji hlavní úlohu vytvořit interpretům maximální prostor pro jejich vlastní umělecké vyjádření. 

Dílo je koncipované jako čtyři samostatné výstupy, které uvádí prolog. Pokud správně počítám, tak se osm znojemských pěvců musí podělit o celkem sedmnáct rolí. Můžete prozradit, kdo zazpívá co? Stránky pořadatele to nezmiňují…

Obsazení si zatím ještě necháme jako malé překvapení. Mohu ale prozradit, že většina sólistů vytvoří více rolí, což ostatně odpovídá i původní interpretační praxi. Každá z těchto proměn je součástí režijní koncepce a věřím, že diváky bude bavit sledovat, jak se jednotliví interpreti proměňují spolu s měnícími se světy Rameauovy opery.

Jednotlivé výstupy opery na sebe údajně dějově nenavazují, snahou režiséra však přesto nejspíše zůstává dílo maximálně provázat a scelit. Přiblížíte svůj přístup k této věci?

Tady bych také nerad prozrazoval příliš, protože bych diváky připravil o část překvapení. Mohu ale prozradit, že přestože jsou Galantní světy složeny z několika zdánlivě samostatných epizod, naše inscenace je vystaví jako jeden souvislý dramatický oblouk. Právě hledání principu, který jednotlivé části propojí, patřilo od samého počátku k největším režijním výzvám.

Opera bude uvedena v nově otevřeném kulturním a kreativním Centru Jízdárna. Disponuje objekt něčím nestandardním, co vy jako režisér rád využijete?

V tomto místě budu možná trochu prozaický. Nově zrekonstruovaná Jízdárna nabízí především krásný, čistý, esteticky kultivovaný a – což v letním období rozhodně není zanedbatelný detail – také klimatizovaný prostor. 

Z divadelního hlediska je to vlastně jednoduchý multifunkční sál. Nenajdete tu klasické jevištní technologie, žádné boční jeviště, tahy nebo propadliště. Takový prostor člověka nenutí přebírat zažité divadelní postupy, ale hledat vlastní řešení. A právě v té jednoduchosti je podle mě největší síla.

Chápu to tak, že v novém prostoru se opera ještě nehrála. Nemáte trochu obavy, že obecný nedostatek zkušeností s místem může ohrozit výsledný produkt? Je něco, na co je potřeba si v daném kontextu zejména dát pozor?

Ano, každý nový prostor s sebou přináší určitou míru nejistoty. Jenže hrát na jistotu je podle mě jeden z největších zabijáků umění. Věnujeme maximální pozornost nejrůznějším technickým a organizačním aspektům prostoru, zejména akustice nebo pohybu diváků, ale vše se pochopitelně ukáže až na premiéře. 

Je to skutečná radost pracovat pro prostor, kam diváci přijdou na operu poprvé. Například scénu jsem navrhnul tak, aby se před nimi při vstupu do sálu symetricky otevřela, podobně jako to bylo v barokních divadlech v Českém Krumlově nebo Bayreuthu. A jsem zvědavý, jak moc se změní akustika, až se hlediště poprvé zaplní.

Recenze a kritiky někdy bývají zbytečné přísné a vy budete jednou z hlavních tváří věci. Za ta léta, co se této práci věnujete, vyvinul jste si nějaký způsob, jak s kritikou pracovat? Čtete recenze? Nebo ještě jinak: Co pro vás osobně bývá měřítkem úspěchu inscenace?

Je to prosté. Bez jakékoli nadsázky si hluboce vážím každého, kdo se rozhodne strávit večer na mé inscenaci. A o to víc, pokud o ní přemýšlí a věnuje čas tomu, aby svou zkušenost formuloval do recenze. A i když je to text sebepřísnější, vždy je pro mě zdrojem zpětné vazby.

Ostatně s žádnými diváckými názory nikdy nepolemizuji. Jsem přesvědčen, že každé umělecké dílo lze číst mnoha různými způsoby. Umění totiž nevzniká na jevišti, nýbrž až v hlavách obecenstva, které do něj nevyhnutelně promítá vlastní zkušenosti, citlivost i životní příběhy. Proto je pro mě každý divácký i kritický pohled cenný.

Měřítko úspěchu inscenace ale hledám v tom, zda se podaří vytvořit skutečné setkání díla s diváky. Když představení neskončí posledním tónem, ale pokračuje v člověku ještě cestou domů nebo třeba druhý den ráno… To jsou chvíle, které se nedají změřit počtem hvězdiček ani délkou potlesku. A z principu se o nich dozvídám třeba až po letech. To je pak velká radost…

A možná je tu ještě jedno měřítko, které je pro mě vůbec nejdůležitější: Když mám po premiéře pocit, že jsme nic neudělali z pohodlnosti, ze zvyku nebo ze strachu. Že jsme šli až na hranici toho, co jsme v danou chvíli dokázali vytvořit. Nevěřím divadlu, které se snaží nezklamat. Věřím divadlu, které má odvahu něco skutečně hledat i s vědomím, že ne na všechny otázky najde odpověď.

***

Předchozí rozhovor s režisérem Tomášem Ondřejem Pilařem čtěte ZDE.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Jihočeského divadla, Facebook Tomáše Ondřeje Pilaře

Facebook X E-mail WhatsApp