Rok narození mu začíná dvojkou, přesto už po celé západní Evropě rozvíjí koncertní aktivity nejen sólové, ale i komorní – oboje na vysoké, profesionální úrovni. Plzeňský rodák, houslista Kryštof Kohout však na domovinu nezanevírá. Naopak. Příležitostí v tuzemsku si váží, přičemž dvě jsou v plánu v dohledné době a umělec se příznačně představí v obou svých obvyklých rolích: sólově 14. května hraje ve Zlíně, v komorní sestavě se pak ukáže 7. června na valtickém zámku. KlasikaPlus.cz s talentovaným interpretem přináší rozhovor.

Kryštofe, vzhledem k vaší zcestovalosti, můžu se zeptat, kde vlastně aktuálně bydlíte, kde jste tak zvaně doma?

Několik let už žiju v Londýně, ještě posledním rokem tu dokončuju postgraduální studium. Cestování a koncertování je ale teď už opravdu hodně. Rodinu a příbuzné mám v Čechách, kam se také rád a v poslední době častěji vracím, což jsem moc rád.

Zní to jako trochu osamělý život…

Je to hlavně cestovatelský život, ale osaměle se necítím, naopak jsem pořád obklopen lidmi, což mě moc baví. Ohledně domova, rád se na to dívám tak, že těch domovů je víc – spíš než že není žádný. (úsměv)

Pocházíte z Plzně a nedávno jsme vás registrovali na tamních Smetanovských dnech při recitálu s klavíristou Petrem Novákem. Jak vzpomínáte na tento projekt?

Moc jsem si to užil. Krásný festival, krásné prostředí. Ano, v Plzni jsem vyrůstal do sedmnácti let a na Smetanovských dnech jsem už dříve vystupoval jako držitel ceny Plzeňský Orfeus, kterou jsem dvakrát získal za reprezentaci města Plzně v oblasti klasické hudby. S Petrem Novákem spolupracujeme už od mých konzervatorních let.

Ve vašem životopise se asi zejména skví recitál v Carnegie Hall. Můžete přiblížit, o co tehdy šlo a kdy se to uskutečnilo? Předpokládám, že se nejednalo o koncert ve velkém Isaac Stern Auditoriu.

Ano, máte pravdu, bylo to ve Weill Recital Hall a byl to koncert uskutečněný ve spolupráci s Carnegie Hall a Guildhall School of Music & Drama. Koncert představil tři vybrané studenty.

Pro mě šlo o hezký, dojemný moment – bylo to na začátku ledna 2024 a hrál jsem mimo jiné Janáčkovu Houslovou sonátu, hlavně se ale jednalo o první koncert českého umělce v New Yorku během Roku české hudby. Symbolický moment, ikonický sál, přívětivé publikum. Krásná zkušenost.

Aktuálně připravujete mimo jiné svoje vystoupení na zlínském Talentinu, což je nesoutěžní přehlídka, při které mladé umělce doprovází místní Filharmonie Bohuslava Martinů. Anežka Nováková má sólo na marimbu, Bohdana Tesařová na hoboj a vy coby třetí sólista zahrajete Houslový koncert č. 1 právě od Bohuslava Martinů. Čím konkrétně je z vašeho pohledu tento kus (který nedávno hrál i Josef Špaček s Pražskými symfoniky) obtížný? V čem hlavně tkví jeho náročnost?

Má typické martinůovské atributy rytmiky a určité hustoty faktury, i v případě orchestrální sazby. Pro mě osobně jde ale hlavně o obrovské kontrasty, v jednu chvíli jsou housle sonorní akordický nástroj, v druhou chvíli přepnou do romantické písně, ve třetí větě je úžasný duet houslí s tympánem, kdy housle jsou až perkusivním nástrojem…

Martinů to psal ve třicátých letech v Paříži a koncert v sobě má francouzský esprit a určitou lehkost. Cítím i kus Stravinského. Interpret si musí udržet nadhled a často měnit masky a kostýmy, z jednoho charakteru skákat do druhého…

… dostát výrazové škále všech možných odstínů…

Určitě, je v té hudbě obrovská barevnost a lyrika, ale zároveň síla a určitá nekompromisnost. Přenést takový kaleidoskop nálad na publikum v relativně krátkém čase není snadný úkol.

Koncert řídí mladý dirigent Jáchym Svoboda. Už jste s ním někdy spolupracoval?

Zatím ne, ale už jsme se sešli (rozhovor s Kryštofem Kohoutem se uskutečnil 23. dubna) a koncert jsme spolu prošli… myslím, že jsme si hudebně „sedli“. Dříve jsme se s Jáchymem neznali.

Narodil jste se v roce 2000 – zdaleka vám není ani třicet let –, přesto je váš kalendář plný, cestujete prakticky po celé Evropě, zejména západní, hrál jste už i v londýnské Wigmore Hall. Kdybyste se měl obrátit k umělcům ještě mladším, než jste vy sám, a poradit jim, jak dosáhnout takovéhoto úspěchu, co byste jim řekl? Jaké hlavní rady byste pro ně měl? Co ve vašem případě „fungovalo“? Tak nějak tuším, že samotné „hodně cvičit“ už v dnešní době nemusí stačit… možná se mýlím.

Já si netroufám říct nějaký recept ohledně toho, jak se kariérně nasměrovat – je to hodně individuální, každý má vlastní cestu.

Nicméně, co se mě týká, mě osobně velice obohatila spolupráce s dalšími hudebníky. Aktivní naslouchání, neustále mít uši otevřené… Ctím étos komorní hudby a je jedno, jestli jde o recitál s klavíristou, vystoupení smyčcového kvarteta nebo koncert, kdy hraju coby sólista s orchestrem. Kdykoli máme hudebníky kolem sebe, snažím se mít otevřenou mysl, být schopný přijímat a učit se od ostatních, co hrají s vámi. Reagovat, spontánně přejímat… Toto se nějak promítá vlastně do všech mých hudebních aktivit. Jakási neustálá inspirace…

To je určitě hezký přístup, zároveň si říkám, v jakém konkrétním momentě se promítne do množství nabídek, co přicházejí… Čemu hlavně připisujete koncertní příležitosti?

Důležité samozřejmě byly soutěže. Není to nutná součást cesty hudebníka, ale určitě jde o něco, co ve správný moment může pomoct. Pro mě jako sólistu to byla určitě Bartókova houslová soutěž v Budapešti a Borcianiho soutěž v Itálii pomohla našemu kvartetu. Tato soutěž konkrétně je známá tím, že velmi často neuděluje první cenu – byla to pro nás o to větší radost, že jsme získali první cenu a zároveň i cenu publika. Obecně ale hodně záleží na tom, co konkrétně nám soutěž může přinést, jak v rámci zkušeností, tak důležitých kontaktů a setkání, a to je věc skutečně individuální a závislá na okolnostech. Štěstí také hraje svoji roli.

Občas zaznívá, že soutěží je už moc a že ztrácejí význam. Říkáte, že soutěže stále „fungují“?

Správná soutěž ve správný čas… Souhlasím, že jich je hodně, vidíme trochu soutěžní průmysl, který není už tolik spojený s běžným koncertním provozem, jako tomu snad bývalo v minulosti. Soutěže ale pořád můžou pomoct – rozšíříte si repertoár, slyší vás ti správní lidé, obdržíte nabídky…

Jak už zaznělo, jste také členem smyčcového kvarteta Fibonacci Quartet, které se nedávno představilo třeba v Atriu Žižkov, což KlasikaPlus.cz reflektovala. Reflexe je právě z pera Petra Nováka, toho stejného Petra Nováka, se kterým jste hrál na Smetanovských dnech. Můžu chápat, že se dobře znáte? Oba jste z Plzně… Můžete malinko nastínit vaši společnou historii?

Známe se opravdu dlouho; od mých čtrnácti – ještě před konzervatoří jsme spolu několikrát hráli. První dva roky na konzervatoři jsme spolu hráli velmi intenzivně, pracovali jsme spolu na různorodém repertoáru. Petr je nejen skvělý klavírista, ale také organizátor – k mnohým koncertním cyklům, které organizoval, mě přizval. Spolupráce s ním je velká radost.

Ještě mě zajímá, jak se vlastně dal dohromady houslista s klavíristou? Čekal bych, že se budete spíše míjet…

Petr byl mým korepetitorem na konzervatoři. Ty první dva roky jsme spolu měli každý týden hodiny.

Pokud jde o kvarteto, které tvoříte společně s Lunou De Mol, Elliotem Kemptonem a Findlayem Spencem, to před sebou má koncertů doslova mraky a jeden z nich také úvodem června ve Valticích při festivalu Concentus Moraviae. Co tam chystáte za repertoár?

Moc se na to těšíme… Vybrali jsme repertoár inspirovaný lidovou hudbou a půjde o Janáčkův Druhý smyčcový kvartet „Listy důvěrné“ a Bartókův Smyčcový kvartet č. 5. Pozvání přišlo skrze Petera Jarůška z Pavel Haas Quartet – velmi si toho vážíme. Na festival přijedou smyčcová kvarteta z celého světa, s mnohými z nich se dobře známe, s některými jsme dokonce i v minulosti vystupovali…

Při seznámení se s vaším diářem – omlouvám se, že do toho pořád „ryju“ – si nedokážu představit stíhat ještě něco nad rámec sólového a kvartetního hraní… Přesto, existuje ještě nějaká další profesní úloha, ve které se také vyskytujete a o které se tolik neví? Děláte ještě něco dalšího?

Je pravda, že cestování už je opravdu hodně; sólovému a kvartetnímu hraní se teď skutečně profesně věnuju naplno. Nicméně nad rámec zmíněného mám poslední rok a půl možnost částečně pedagogicky působit na Royal Academy of Music v Londýně a na Royal College of Music and Drama v Cardiffu – na obou místech s Fibonacci Quartetem působíme jako rezidenční soubor. V určitých pravidelných intervalech navštěvuju tyto školy a pracuju se studenty jak individuálně, tak v různých komorních sestavách. Mám velké štěstí, že můžu takto „nakouknout“ k pedagogice a považuju za skutečné privilegium, že je mi dopřáno zůstat flexibilní směrem ke koncertní činnosti mojí a našeho kvarteta. Jsem rád, že je možné všechno skloubit.

Mimochodem, název Fibonacci Quartet mi evokuje matematický pojem Fibonacciho řady. Je tato podobnost „čistě náhodná“, nebo není? (Při pohledu na vaše stránky patrně spíše není…) Pokud ne, jak číselná řada 0,1,1,2,3,5,8,13,21…, kdy každé číslo je součtem dvou předchozích, souvisí s hudbou?

Ano, podobnost není náhodná, existuje totiž spojitost mezi Fibonacciho posloupností a zlatým řezem. Když v té řadě jdeme dál a dál, tak poměr mezi čísly tíhne k tomu, které reprezentuje zlatý řez. (Velmi zhruba se jedná o poměr 3:2, přesněji jde o iracionální číslo v přibližné hodnotě 1,62 – pozn. red.) Ten se hojně objevuje v hudbě – Bach, Debussy, Bartók v rámci melodiky, rytmiky i celé struktury skladeb často vrcholí docela přesně ve zlatém řezu, ať už vědomě či nevědomě.

Ještě víc než to nás ale inspiroval fakt, že zlatý řez se často vyskytuje i mimo hudbu – v přírodě, v architektuře i v ostatních formách umění. Snažíme se reflektovat a přinášet publiku, že nás inspiruje nejen hudba, ale i ostatní umění a také všechno, co se děje okolo nás. S kvartetem se snažíme respektovat přirozenost a přírodní zákonitosti světa kolem.

Otázka na závěr: Dvořák, Smetana, Janáček, Martinů, Suk. Můžete si vybrat dva. Koho vyberete a proč?

Dvořák. Jeho hudbu mám spojenou s dětstvím a důležitými životními momenty.

Vsuvka… Dvořákův houslový koncert máte na repertoáru?

Mám. Učil jsem se ho poprvé během covidu, ale od té doby leží v šuplíku. Věřím, že přijde nějaká příležitost ho provést veřejně…

Třeba si naše povídání někdo přečte… A ten druhý oblíbený autor?

Druhý by byl Janáček. Jeho hudba nám neustále připomíná, co všechno je možné hudbou vyjádřit a co bychom se jako interpreti měli snažit vyjadřovat.

Foto: archiv Kryštofa Kohouta

Facebook X E-mail WhatsApp